České odmítání eura je iracionální. Slováci ho zavedli před největší krizí v moderních dějinách, a přesto má podporu většiny lidí, říká ekonom Lubor Lacina, který s TOPAZ spolupracoval na publikaci Pravicová řešení politických výzev pro rok 2019, a je také autorem policy paperu Ekonomické náklady a přínosy členství v EU z pohledu České republiky (5/2018).
Ekonom Lubor Lacina, který zkoumá otázky evropské hospodářské integrace, vedl před 12 lety skupinu autorů sborníku Euro: ano/ne. Dosud jde o jednu z hlavních studií zkoumajících dopady případného přijetí eura na českou ekonomiku.
Práce, která mimo jiné vznikala jako vodítko pro vládu, konstatovala, že se ani s přijetím eura, ani s pokračujícím používáním koruny nepojí žádné významné náklady nebo rizika.
Na tomto závěru se podle Laciny nic nezměnilo ani s finanční krizí po roce 2008. V rozhovoru pro HN upozorňuje, že přijetí eura je věc především politická a Česko by se mělo připojit do klubu zemí používajících společnou měnu.
HN: Euro letos slaví 20 let existence. Byl podle vás projekt společné měny zatím úspěch, či nikoliv?
První dekáda byla úspěšná. Ještě v roce 2008 byla publikována celá řada studií s pozitivním hodnocením eura. Po roce 2008 se však ukázaly všechny nedostatky společné měny, na začátku projektu skryté.
Šlo hlavně o reálné posilování eura v okrajových zemích eurozóny, pokles konkurenceschopnosti v zemích, kde nominální mzdy rostly rychleji než v Německu, nezodpovědnou fiskální politikou, absenci reforem na trhu práce. I přes všechny dnes již známé problémy můžeme jen spekulovat, jak by situace vypadala, kdyby euro nevzniklo. Nedošlo by − podobně jako během krize po roce 1929 − k politice „poškoď svého souseda“? Tedy devalvacím národních měn, aby si tím jednotlivé státy posílily vlastní konkurenceschopnost? Nezpůsobily by národní měny během krize ještě větší problémy než euro?
HN: Častý argument odpůrců eura, například ekonomů kolem exprezidenta Václava Klause, bývá, že eurozóna je za posledních 20 let nejpomaleji rostoucí částí vyspělého světa.
Euro mělo být nástrojem prosperity a mělo podporovat růst. Jak se na tento argument díváte?
Ekonomický růst je jedním z nejsložitějších ukazatelů a nelze jasně oddělit tisíce vlivů, které na něj působí. Nevýhodou ekonomie oproti přírodním vědám je, že těžko může experimentovat.
Všechny studie pokoušející se kvantifikovat přínosy eura nebo popsat, jak by se ekonomiky vyvíjely bez eura, působí velmi naivně. Nedokážeme říci, zda by při krizi například kvůli devalvacím národních měn nedošlo k ještě většímu chaosu.
HN: Odpůrci eura poukazují na to, že jedno nastavení úrokových sazeb nemůže vyhovovat všem v tak různorodém společenství ekonomik, od Španělska až po Německo. Bývalý viceguvernér ČNB Mojmír Hampl říká: Eurozóna je rodina, kde všichni nakonec mají pocit nějaké nespravedlnosti. Není tohle zásadní slabina?
Tento argument není zcela férový. V měnových uniích nikdy nemáte zcela identické ekonomiky. Podívejte se na USA, kde dolar používají dlouhodobě bez problémů tak rozdílné státy, jako je Kalifornie, s ekonomikou založenou na technologiích, a Iowa, kde hospodářství tvoří především zemědělství. Hlavní je, zda členové měnové unie jsou solidární například v podobě transferů v rámci federálního rozpočtu nebo zda jsou ochotni provádět reformy posilující takzvané automatické vyrovnávací mechanismy, jako je třeba mobilita pracovní síly.
HN: Kritika eura také často směřuje k tomu, že se nedsotavil efekt slaďování jednotlivých částí Evropy. Je to hrozba pro budoucnost jednotné měny?
Není. Představa, že zavedení společné měny povede automaticky ke sladění, je nereálná. Konvergence je dlouhodobý proces a nemusí nikdy nastat. Američtí ekonomové dokonce mluví o tzv. aglomeračním efektu. Určitá odvětví mají tendenci koncentrovat se v oblastech s komparativními výhodami typu levnější pracovní síly nebo levné energie. Měnová unie bude vždy vyžadovat mechanismy vyrovnávající šoky související s rozdílnou reakcí národních ekonomik na podobné události.
Ty však zatím eurozóně chybějí, není na nich shoda − například na společném rozpočtu. Nebo jsou během na dlouhou trať − třeba v případě budování bankovní unie.
HN: Ekonomové sice nemohou experimentovat v laboratoři, ale určitou „laboratoří“ pro srovnání dvou ekonomik − jedné s eurem a jedné bez − může být bývalé Československo. Co z porovnání vyplývá?
Česká a slovenská ekonomika jsou si strukturálně podobné. Mají vysoký podíl automobilového průmyslu a jejich hlavní trhy jsou v Evropě. Slovensko nemá žádný viditelný problém s používáním eura. Naopak, euro je v konkurenci zemí lákajících zahraniční investory silným marketingovým nástrojem. Slováci zavedli euro v tu nejméně vhodnou chvíli − na začátku největší ekonomické krize v moderních dějinách. Přesto průzkumy veřejného mínění ukazují na téměř osmdesátiprocentní podporu eura u obyvatel a skoro devadesátiprocentní u podniků. Slovenská ekonomika s výjimkou několika čtvrtletí na začátku krize neměla odlišný vývoj od ekonomiky Česka, a to i přesto, že Slováci nemohli využít znehodnocení měny, jak jsme to udělali my v Česku.
HN: Mělo by tedy Česko brzy přijmout euro? Jaké má euro pro nás výhody?
Bylo by neférové slibovat, že zavedením eura například zrychlíme ekonomický růst nebo posílíme obchodní výměnu se zeměmi eurozóny. Rozhodnutí o členství v eurozóně je hlavně politické. Je to otázka toho, do jakého klubu chceme patřit. Může se stát, že po odchodu Británie z EU budou země bez eura stále častěji čekat za dveřmi na rozhodnutí, která budou v místnosti dohodnuta zeměmi eurozóny. Pokud tedy neexistují žádné dodatečné náklady ze zavedení eura, bylo by strategické podílet se na rozhodování dnes již dominujícího celku EU.
HN: Jaké má euro nevýhody, případně rizika?
Rizika eura jsou zcela srovnatelná s riziky národní měny. Stejně jako euro prochází krizemi, bude jim vystavena i koruna. Samostatnou otázkou je, s jakým přepočtem koruny vůči euru by bylo výhodné do eurozóny vstoupit. Dlouhodobý rovnovážný kurz se nachází kolem 15 korun za euro. Pokud bychom ho chtěli použít, můžeme čekat ještě dlouho. Silnější kurz sice vytváří iluzi vyšších mezd, důchodů a úspor přepočítaných na eura, na druhou stranu ale vyšší mzdy snižují konkurenceschopnost českého hospodářství.
Čistě technicky je tedy celkem jedno, při jakém kurzu dojde k přechodu na euro. Nikdo nebude přechodem bohatší nebo chudší.
HN: Jeden člen vedení ČNB kdysi řekl, že euro je nehotový projekt − staveniště, na kterém bychom mohli přijít k úrazu. Měl na mysli závazky, jimiž země eurozóny ručí za záchranné programy bank. Je to odůvodněná obava?
Není. Například Slovensko nemá s těmito závazky žádné problémy. Jsou to standardní nástroje solidarity, které v budoucnu může využít kterákoliv členská země. Záchranné programy mají podobu půjček a například Mezinárodní měnový fond tyto půjčené peníze velmi úspěšně získává od věřitelů zpět.
HN: Česká veřejnost není obecně euru nakloněna. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že téměř 80 procent populace je proti zavedení eura. Proč myslíte, že tomu tak je?
Postoj české veřejnosti nemá rozumné opodstatnění. Jak už jsem řekl, třeba Slováci pod jhem eura nijak netrpí. Dokonce v zemích nejvíce zasažených krizí eurozóny, jako bylo Irsko, Řecko či Portugalsko, je euro vnímáno jako pozitivní faktor. Strach české veřejnosti pramení hlavně z negativního a dlouhodobě prosazovaného euroskepticismu politiků, jako je Václav Klaus. Druhým argumentem je strach z neznámého − proč vyměňovat českou měnu, když funguje, za něco, co je neznámé a možná rizikové. Pak je tu i mýtus, že zavedení eura zvýší ceny. V žádné zemi, která zaváděla euro, statistici nárůst cen nezaznamenali.
HN: Jak hodnotíte úroveň debaty o euru, která se u nás vede?
Racionální debata zde neexistuje. Politici při pohledu na průzkumy veřejného mínění nemají odvahu tuto diskusi otevřít. Opět se ale můžeme podívat na Slovensko: ten, kdo zvedne kartu a začne prosazovat zavedení eura, může nakonec získat většinovou podporu voličů a podnikatelů. Zatím však tuto odvahu nikdo nenašel.
HN: V případě loňské žádosti Bulharska o přijetí eura se ze strany eurozóny objevil nečekaný požadavek, aby se země zároveň stala členem bankovní unie. ČNB řekla, že je touto situací znepokojena a že by česká vláda měla podat oficiální dotaz, zda tedy ke kritériím pro přijetí eura přibylo bez vyjednávání nečekaně ještě jedno. Jak této situaci rozumíte vy?
Bankovní unie je jedním z nástrojů vylepšujících stabilitu eurozóny. Ta je od začátku dynamickým projektem. Nikdo si snad nemůže myslet, že pravidla vytvořená na konci 80. let budou platit nekonečně dlouho bez ohledu na vývoj. Eurozóna je klub zemí, které se demokraticky shodují na pravidlech hry. Ten, kdo žádá o členství v klubu, musí akceptovat všechna stávající pravidla, pokud chce s ostatními hrát férovou hru.
Rozhovor s Luborem Lacinou vyšel v Hospodářských novinách, článek je dostupný online:
Lubor Lacina byl v roce 2016 jmenován profesorem v oboru management a ekonomika. Od roku 1992 působí na Ústavu financí Mendelovy university v Brně. Těžiště vědeckovýzkumné a publikační činnosti spočívá v oblasti problematiky měnové integrace a členství České republiky v Evropské unii. V roce 2009 získal titul Jean Monnet Chair in European Economic Studies. Od roku 2014 řídí aktivity think tank Mendelovo evropské centrum, kde je i editorem série policy papers, http://mec.mendelu.cz/en/policy_papers.
