Následující text napsal slavista, historik a bývalý diplomat Jakub Forst-Battaglia pro naši publikaci „Odolná střední Evropa: Cesta k bezpečné budoucnosti„.
Své přeložení do metropole na Vltavě v létě roku 1989 jsem považoval za šťastnou náhodu: z dynamického Madridu s neutichající La Movidou do údajně šedivé Prahy v područí pozdně komunistického systému, který zdánlivě stále vzdoroval příchodu Gorbačovovy perestrojky. Pouze skalní zastánci „úspěchů socialismu“ ze sousední Německé demokratické republiky (NDR) byli přísnější než českoslovenští soudruzi. Díky pevné vůli voličů přinesly první (relativně svobodné) polské volby 4. června 1989 nástup pluralismu a demokracie pod vedením obnovené Solidarity a s Lechem Wałęsou v čele. Bylo však nutné spolupracovat s částmi předešlých struktur napojených na generála Jaruzelského, diktátora z dob výjimečného stavu. Polský papež Jan Pavel II působil v pozadí jako morální podpora. Měl výrazný vliv jak na Poláky, tak na ostatní obyvatele východních států. Původně křesťanské heslo „nebojte se“ získalo politický rozměr. Maďarsko rovněž rozpoznalo znamení doby a začalo se připravovat na dynamické a výrazné změny. Symbolická rehabilitace a opětovný pohřeb Imre Nagyho lze považovat za jeden z projevů těchto změn.
Pro mě coby historika a slavistu ve službách rakouské diplomacie byla pozdní osmdesátá léta unikátním materiálem ke zkoumání, ačkoliv v té době nebylo možné předpovědět, kdy a jak se situace v Československé socialistické republice (ČSSR) změní. Mezi nejvyššími stranickými činiteli byl vedoucí tajemník městského výboru Komunistické strany Československa (KSČ) a městského výboru Socialistického svazu mládeže (SSM) v Praze Miroslav Štěpán jediný, koho by snad šlo označit za „reformátora“. Zkostnatělý stranický aparát pod vedením generálního tajemníka Miloše Jakeše považoval jakoukoliv reformu za hrozbu a zuby nehty se držel zavedených pořádků. Předchozí vrcholný představitel Komunistické strany Gustáv Husák, původem slovenský katolík, který ve svém mládí přešel ke komunistům, se na konci své kariéry musel spokojit s funkcí prezidenta.
Kromě nutných oficiálních setkání se státními představiteli, která se vyznačovala neosobním pragmatismem, mezi mé povinnosti coby velvyslaneckého rady patřila také setkání s rozličnými zástupci opozice, která vznikla kolem signatářů Charty 77, a často se scházela v soukromých bytech. Jednalo se o pestrou škálu zapálených spisovatelů, umělců a vědců z nejrůznějších oborů, zkrátka intelektuální špičky českého národa. Trockista Petr Uhl, moravský katolík Václav Benda, kněz Václav Malý, aktivistka za lidská práva Dana Němcová, sociolog Ivan Gabal, geograf Saša Vondra, sociálně demokraticky orientovaný bývalý novinář Jiří Dienstbier, to je jen hrstka těch nejdůležitějších, velmi sympatických a zajímavých osobností. Pevně věřili v demokracii, svobodu a principy právního státu a byli připraveni se pro tuto budoucnost obětovat. Mnoho z nich přišlo o práci a byli nuceni pracovat
jako údržbáři, umývači oken nebo noční hlídači. Vedle odvahy některých kvůli perzekuci ze strany komunistického státního aparátu a rovněž kvůli rezignaci většinové maloměšťácké společnosti, která se ze strachu z čehokoli politického uchýlila do svých paneláků a chalup, existovaly rovněž pochybnosti o možném úspěchu opozičního boje za svobodu. Disidenti nepřestávali s určitou skepsí sledovat Moskvu a nepřestávali se ptát, zda by Kreml nepřebral moc a neutnul jakoukoliv reformu hned v jejím zárodku. Po krvavé noci na pekingském náměstí Nebeského klidu 4. června 1989 si nemohli být jistí ničím.
Charta 77, hnutí za lidská práva, které vzešlo ze třetí zásady Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách v roce 1975, se však za svou vytrvalost dočkalo odměny. Závěrečný helsinský akt umožňoval jednotlivým státům bojovat za dodržování lidských práv na území ostatních signatářů. Jednou z mých povinností proto bylo například pravidelně lobbovat na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR za zmírnění vazebních podmínek nebo umožnění návštěv zavřených signatářů, což se většinou setkalo s úspěchem. V létě a na podzim roku 1989 byl režim více otevřen dialogu, to ale nebránilo Veřejné bezpečnosti, aby tvrdě zasáhla proti demonstrantům, jako tomu bylo při demonstracích u příležitosti výročí vpádu vojsk do Československa, ke kterému došlo 21. srpna 1968. Rakouští novináři, kteří do republiky přicestovali jako turisté, byli při těchto událostech rovněž násilně zadrženi. Podařilo se nám zařídit jejich propuštění a návrat do vlasti.
Představitelé Československa se mezitím stávali nervóznějšími a nervóznějšími, protože se začínalo ukazovat, že sovětské vedení už nemá zájem znovuobnovit Brežněvovu doktrínu, která omezovala suverenitu spřátelených socialistických satelitů, a vojensky zasáhnout v zemích Varšavské smlouvy. Zoufalá ekonomická situace v Sovětském svazu (SSSR), který prohrál válku v Afghánistánu a závody ve zbrojení s USA, si vyžádala omezení výdajů. Kreml se tak musel zbavit „nepotřebného balastu“, takže svým satelitům ve střední a jihovýchodní Evropě ponechal větší svobodu. Jako příklad našeho úspěchu (na kterém se podílel zejména velvyslanec Karl Peterlik, který mluvil výborně česky a pokoušel se o řešení nejsložitějších problémů návštěvami Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) uveďme to, že se nám pro bývalého ministra zahraničních věcí Jiřího Hájka (ve funkci během Pražského jara v roce 1968) podařilo získat výjezdní doložku, aby se mohl účastnit konference Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ) v Grazu. Společně s vyslancem Wolfgangem Paulem jsme tohoto starého pána odvezli do Vídně, kde byl přivítán tehdejším předsedou Poslaneckého klubu Sociálně demokratické strany Rakouska, Heinzem Fischerem.
Rozdělené Německo představovalo velkou překážku větších politických změn. I v přísně řízené a (až na západní televizní kanály) izolované NDRv nižších vrstvách společnosti nezadržitelně rostla nespokojenost. Demonstrace v Lipsku a jiných městech byly na vzestupu a přibývalo lidí, kteří využívali letní dovolenou, aby žádali o azyl na západoněmeckých ambasádách v Budapešti, ve Varšavě a v Praze, a mohli pak bez problémů utéct na Západ. V Praze jsme denně vídávali Trabanty a Wartburgy, které tu zůstaly zaparkované, zatímco jejich pasažéři mířili k Lobkovickému paláci, sídlu západoněmecké ambasády na Malé Straně. Ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher koncem září zajistil uprchlíkům, aby mohli volně vycestovat. To byl začátek konce NDR, která však ještě 7. října oslavila 40. výročí svého vzniku. Berlínská zeď padla 9. listopadu, což dodalo odvahu i opatrným Čechům.
Brzy se pohnuly ledy i v Československu. Rozsáhlá studentská demonstrace 17. listopadu v Praze byla sice násilně policií rozehnána, hnutí však pokračovalo nezadržitelně vpřed. Občanské fórum (OF) bylo založeno už 19. listopadu Václavem Havlem, básníkem, dramaturgem a morální osobností demokratické opozice. Byl to vskutku charismatický muž, se kterým jsem měl to potěšení se setkat během představení v Divadle Na zábradlí, kde se mnou zapředl živý a přátelský rozhovor. Následovalo několikadenní pozdvižení, kdy si vláda Ladislava Adamce začala Havla všímat. Do této chvíle pro vládu jenom neoblíbeným disidentem, jehož petice „Několik vět“ z jara 1989 byla dříve zavržena jako pouhý pamflet, který podepsali „ztroskotanci a samozvanci“, kteří se opovážili dožadovat dodržování ústavy. V Laterně Magice, dočasném sídle Občanského fóra, jsem se od Václava Havla dozvídal o dialogu s vládou, když mě sem opakovaně zval na krátké ale věcné noční rozhovory o politickém vývoji. Pavel Bergmann, německy mluvící člen pražské židovské komunity, navíc sloužil jako prostředník mezi Občanským fórem a rakouskou a západoněmeckou ambasádou. To vše denně doprovázely stovky demonstrantů, kteří odpoledne po práci na Václavském náměstí zvonili klíči, aby tak symbolicky vyjádřili konec vlády komunistické strany. Jako divák jsem se těchto protestů, které nyní začaly lákat i návštěvníky z Rakouska, samozřejmě účastnil. Překvapila mě ukázněnost davu, který se nedal vyprovokovat k žádnému vandalismu, který byl naprosto běžný při nepokojích vyvolávaných radikály ve velkých západních městech.
O víkendu 25. a 26. listopadu došlo k několika významným událostem. František kardinál Tomášek odsloužil v katedrále svatého Víta slavnostní mši Te Deum u příležitosti svatořečení Anežky České. Před Sametovou revolucí jsem tohoto stárnoucího, impozantního duchovního vůdce několikrát navštívil v jeho téměř opuštěném arcibiskupském paláci. Vyřizovali jsme jeho zprávy okolnímu světu a přinášeli mu odpovědi. Rakousko tak ve skrytu působilo jako prostředník církve v Československu, která mnoho vytrpěla během normalizace a za vlády Husáka a Jakeše. Navzdory tomu, jak moc byla společnost v ČSSR sekulární, vnímali lidé církev jako morální autoritu díky jejímu poctivému postoji, který kardinál Tomášek ztělesňoval. Ještě za starého režimu jsme udělili víza tisícům českých poutníků, kteří se chtěli účastnit svatořečení v Římě a kteří získali výjezdní doložku. Na druhou významnou událost tohoto víkendu, založenou na nesmírném optimismu a touze po svobodě a sebeurčení, které se žádná státní moc nemohla vyrovnat, rovněž nikdy nezapomenu. Šlo o demonstraci na Letné, kde se v mrazivém počasí sešlo asi půl milionu lidí vedených knězem Václavem Malým, který na pódium postupně pozval několik známých řečníků. Na Den lidských práv, tj. 10. prosince, před svou vlastní rezignací Gustáv Husák jmenoval novou, postkomunistickou vládu vedenou bývalým členem strany, Slovákem Mariánem Čalfou. Václav Havel byl 29. prosince zvolen prezidentem.
Už 4. prosince zrušila rakouská strana pro občany Československa vízovou povinnost a Rakušanům bylo umožněno cestovat do Československa bez víza od 18. prosince. Čechoslováci směli zdarma využívat vídeňské městské hromadné dopravy a navštěvovat tamní muzea. Otevření hranic umožnilo tisícům lidí konečně poznat jejich nejbližší sousedy, takže byli konfrontováni se socio-ekonomickými rozdíly, které během posledních desetiletí vznikly. Ministři zahraničí Alois Mock a Jiří Dienstbier, který se z topiče stal prakticky přes noc členem vlády, symbolicky přestřihli ostnatý drát oddělující severní rakouskou oblast Weinviertel od jižní Moravy u města Laa an der Thaya.
Po podzimu naděje a zimních měsících společenského tání přišlo pražské jaro, které v rozkvetlých petřínských zahradách odráželo radost z netušených možností, které se zrcadlily v přípravách na první svobodné volby, které se měly konat v červnu 1990. Vše ale bylo potřeba přeorganizovat, počínaje Občanským fórem, které tvořilo jakési jádro nových demokratických sil v zemi. Mým úkolem bylo prozkoumat a porozumět zcela nové politické krajině, která se před očima měnila. Kromě OF, jehož sídlo na Jungmannově náměstí 9 jsem pravidelně navštěvoval a kde vedle bratra Václava Havla Ivana a jeho ženy pod mapou habsburské monarchie seděl tiskový mluvčí, pozdější televizní podnikatel Vladimír Železný, jsem vyhledal šéfy různých pracovních skupin OF, významné osobnosti, mezi které patřili konzervativní filozof Daniel Kroupa nebo sociálně demokraticky orientovaný sociolog Rudolf Battěk. S významným politickým teoretikem a mluvčím Charty 77 Jaroslavem Šabatou z Brna jsem se seznámil při jedné z jeho četných návštěv Prahy. Měl jsem blízko k představitelům křesťanských demokratů včetně tehdejšího místopředsedy vlády Antonína Baudyše a k sociálním demokratům, kteří se opět vrátili na scénu. Jejich lídr, Jiří Horák, který se vrátil z exilu, aby po ji po třech letech zklamaný zase opustil. Komunisté sehráli roli nové opoziční strany, když se na oko hlásili k pluralitní demokracii. Jejich vůdčí osobností se stal brilantní intelektuál Miloslav Ransdorf. V průběhu let jsem si poměrně intenzivně vyměňoval názory s jednou z nejsympatičtějších postav tehdejší politiky, předsedou české vlády, Petrem Pithartem. V OF představoval křesťanskosociální jádro. K mým známým mezi předními politiky patřil i dočasný ministr vnitra Jan Ruml, který byl zapřisáhlým liberálem.
Přestože jsem přišel do osobního kontaktu téměř se všemi politiky tehdejší doby, jmenuji zde jen některé z nich. Pro diplomaty bylo v oněch převratných letech poměrně snadné udržovat neformální kontakty s vládními představiteli, tak velká byla potřeba odpovědných osob pěstovat přátelské vztahy s okolním světem a s vlastními sousedy především. Všechny tyto kontakty jsme coby představitelé rakouského velvyslanectví přijímali s velkým zájmem, neboť jsme chtěli udržovat pravidelný dialog s předními osobnostmi československé politiky, společnosti, vědy a kultury. Pražská intelektuální elita se s radostí zapojovala do veřejného dění, které po pádu komunismu nabízelo netušené možnosti toho, jak formovat budoucnosti.
Proměnlivost tohoto období vedlo k tomu, že se OF brzy rozdělilo na několik frakcí s pravicovější či levicovější orientací, z nichž vznikly politické strany, jejichž představitelé se stali našimi pravidelnými partnery v dialogu: Občanské hnutí (OH), Občanská demokratická aliance kolem Vladimíra Dlouhého a úspěšná pravicově liberální Občanská demokratická strana (ODS), kterou vedl ministr financí Václav Klaus, jenž se později stal předsedou vlády, předsedou parlamentu, a nakonec i hlavou státu. Mezi těmi, kteří se vrátili z exilu, vynikali tři významní intelektuálové: publicista Pavel Tigrid, politolog Otto Pick a germanista Eduard Goldstücker. Pro mě samotného to byli nesmírně zajímaví a otevření partneři pro dialog, jejichž kosmopolitismus a mezinárodní kontakty pomohly vyvést zemi z umělé izolace, do které ji moskevský komunismus na tak dlouho uvrhl.
Z těch, kteří v zemi zůstali, bych rád zmínil psychiatra a publicistu Petra Příhodu, renomované historiky Otto Urbana, Jiřího Korálku a Jana Křena, charismatického kněze a spisovatele Tomáše Halíka, překladatelku Helenu Tomanovou-Weissovou, Havlova brilantního protokoláře Egona Ditmara, ekonoma Ivana Pilipa a jeho energickou manželku, manažerku think-tanku Lucii Pilipovou, novinářku Blanku Kovaříkovou, lékařku a senátorku Jaroslavu Moserovou, která ošetřovala studenta Jana Palacha poté, co se v roce 1969 na protest upálil, dále pak působivého historika umění a památkáře Huga Rokytu, který se narodil na Moravě, žil v Rakousku a měl zkušenosti z vězení v Buchenwaldu. S tímto člověkem mě pojilo obzvlášť blízké přátelství. Dodnes vzpomínám na vzrušující rozhovory s levicovými intelektuály, jako byl ekonom Valtr Komárek, právník Zdeněk Jičínský, a konzervativním intelektuálem Rudolfem Kučerou, vyhlášeným monarchistou. Rád vzpomínám na své kontakty se známými spisovateli včetně Ivana Klímy, Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Bohumily Grögerové, Josefa Hiršala a Pavla Kohouta. Každý z nich pro mě zůstane nezaměnitelnou originální osobností.
Zvláštní roli sehráli příslušníci české šlechty, což byli všichni nezlomní lidé, kteří zůstali věrni své vlasti i v zašedlém období reálného socialismu v komunistické Praze: Josef Kinský, František Lobkowitz a Hugo Mensdorff-Pouilly. Pro všechny bylo charakteristické jejich třídní uvědomění spojené s osobní skromností, přirozeným, nepředpojatým vlastenectvím, skromnou zbožností, hlubokým smyslem pro rodinu a jazykovou vybaveností a kultivovaností. Po pádu komunismu se mohli opět těšit z kdysi ztraceného a následně restituovaného majetku a veřejného uznání. V roce 1990 promluvil Otto von Habsburg před stovkami nadšených posluchačů na Karlově univerzitě ke svým „českým krajanům“. Zúčastnil se mše v kapli svatého Václava a jménem Panevropského hnutí uspořádal večeři s příslušníky české šlechty a rakouského velvyslanectví. Karel Schwarzenberg mu zprostředkoval návštěvu Václava Havla na Pražském hradě. Na přelomu roku 2023 a 2024 byla některým šlechtickým rodům věnována zvláštní výstava v Moravském zemském muzeu v Brně, která vyzdvihla jejich neochvějný postoj v období komunismu.
Sametová revoluce přinesla hluboké společensko-politické změny. Restituční zákony stanovily pravidla pro navrácení majetku zabaveného po komunistickém převratu 25. února 1948. Majetek rodilých Němců a českých kolaborantů, který byl zkonfiskován již v roce 1945, byl z této restituce vyloučen. Totéž se týkalo majetku těch šlechtických rodin, které byly podle sčítání lidu z roku 1930 zařazeny do kategorie „německé“, a také majetku velké masy sudetských Němců, kteří byli po skončení války vyhnáni ze země. Václav Havel po svém zvolení prezidentem Československa odsoudil „divoký“ a často brutální a bezohledně provedený „odsun“. Vláda ovšem nešla tak daleko, že by zrušila dekrety prezidenta Beneše, na jejichž základě byla většina sudetských Němců zbavena majetku a vyhnána ze země. Pokud by je zrušila, všechny majetkové vztahy, které mezitím vznikly, by se obrátily naruby.
I po roce 1989 by bylo takové opatření politicky neproveditelné, protože v roce 1945 byl přijat zákon o konfiskaci majetku, který podporovali i Spojenci a který vylučoval další soužití bez řešení otázky osobní viny či odpovědnosti v důsledku nacistického teroru a kolaborace nemalého počtu českomoravských Němců s nacistickým režimem. Bylo možné vše revidovat o desítky let později ve zcela nových podmínkách? Jak se na celou záležitost a vůbec na nové sousedské vztahy dívali lidé v Německu, potažmo v Rakousku? Pověstný „návrat do Evropy“ se stal mottem československé zahraniční politiky, která se nyní zcela přeorientovala na Západ.
Je možná důležité se blíže podívat na vztahy Rakouska s Československem a následně s Českem. Pád železné opony vedl k obrovské euforii na obou stranách hranic. O víkendech a svátcích byly otevřeny zvláštní přechody, lidé se vzájemně navštěvovali během poutí, hasičských slavností a spolkových výletů a úřady se tu a tam snažily rychle vydávat povolení, což se běžně dělo diplomatickou cestou. Pro mě to byla činnost, která byla nejen častá ale i příjemná. Přibývalo návštěv na státní i zemské politické úrovni, do Prahy přijížděli vysoce postavení lidé z Rakouska, například zemští hejtmani Horních a Dolních Rakous, a delegace z řady zemských parlamentů. Všichni byli zvědaví a doufali v obnovení starých vazeb, vzpomínali na někdejší předsudky, které byly živeny nepřátelsky uzavřenou hranicí, na důsledky první a druhé světové války, a dokonce i na ideologickou neslučitelnost společenských řádů po roce 1945. V důsledku toho všeho se lidé odcizili a často si nerozuměli. Vztahy mezi Vídní a Prahou zůstávaly chladné a nepřátelské, zejména za období normalizace po roce 1968, a to i přes snahu o věcné jednání. V Rakousku bylo na české a slovenské jaderné elektrárny pohlíženo s naprostým nepřátelstvím, zejména po šoku z havárie sovětského Černobylu v roce 1986. I po roce 1989 byla jejich technologie bulvárními médii apriorně odmítána a označována jako „šrot“, což se pochopitelně hluboce dotklo technické a průmyslové hrdosti Čechů, kteří se chtěli odklonit od ekologicky škodlivého hnědého uhlí, ekologického dědictví komunistického režimu, a vsadit na jadernou energii.
Zemi navštěvovaly významné osobnosti. V roce 1991 byl na oficiální návštěvě Prahy například rakouský kancléř Franz Vranitzky, v roce 1993 tehdejší rakouský prezident Thomas Klestil. Před těmito návštěvami panovalo mezi oběma zeměmi nevyřčené napětí, zejména poté, když v roce 1990 navštívil Václav Havel v Salcburku tehdejšího prezidenta Kurta Waldheima. Waldheim byl kvůli své kontroverzní vojenské minulosti zařazen na americký seznam nežádoucích osob. Stoupenci Havla (který byl pro mnohé symbolem morálnosti a „moci bezmocných“ v politice) nechtěli, aby se Havel setkal s tímto mezinárodně izolovaným politikem, který se i navzdory své minulosti stal hlavou státu. Nakonec se oba krátce setkali a podali si ruce. Havel poté přednesl projev na téma upřímnosti a etiky v politice. I přes to, že Waldheima ve svém projevu vůbec nezmínil, se nad jeho slovy řada Rakušanů pohoršila, naštěstí bez závažných následků.
Politická akademie Rakouské lidové strany společně s Institutem Karla Rennera pořádaly na Zámku Liblice seminář, na kterém jsem měl tu čest potkat Heinze Fischera, tehdejšího předsedu parlamentního klubu Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ), který se posléze stal předsedou Národní rady a prezidentem Rakouska. Krátce po tomto semináři se Heinz Fischer v pozici předsedy Národní rady vrátil do Prahy, aby navštívil Alexandra Dubčeka. Ten se v novém demokratickém uspořádání stal předsedou Federálního shromáždění, avšak nikoliv hlavou státu, jak sám doufal. Dubček hovořil o své vytrvalé víře v socialismus s lidskou tváří, který chtěl zrealizovat už během prvního pražského jara 1968. Po roce 1989 už ale na tuto střední cestu nebylo ani pomyšlení.
V prvních letech znovunabyté svobody se čeští sociální demokraté výrazně orientovali na Rakousko. Předseda strany Miloš Zeman, kterého jsem několikrát navštívil v jeho pražském Lidovém domě, se považoval za žáka Bruna Kreiského, Willyho Brandta a Olofa Palmeho. V roce 1992 neúspěšně brojil proti rozpuštění federace. Později se udobřil se svým odvěkým rivalem Klausem a vystřídal ho v pozici hlavy státu. V prezidentských volbách těsně zvítězil nad Karlem Schwarzenbergem.
Pro ministra zahraniční Aloise Mocka byl primárním cílem vstup Rakouska do Evropské unie (EU), stále však zůstával hrdým Středoevropanem, který usiloval o dobré vztahy s východními sousedy. Přestože se stal advokátem odsunutých občanů a opakovaně se zasazoval o zrušení presumpce jejich kolektivní viny, na níž byly založeny některé z napadaných Benešových dekretů, nepodařilo se mu přesvědčit ani Jiřího Dienstbiera, který byl ministrem zahraničí, ani jeho nástupce Jiřího Zieleniece. S Jiřím Dienstbierem také měli odlišné názory na konflikt v Jugoslávii. Mock chtěl v roce 1991 co nejrychleji uznat suverenitu Chorvatska a Slovinska, zatímco Dienstbier byl pro zachování Jugoslávie. Z událostí nakonec vyplynulo, že pravdu měl Mock. Dienstbier, který zřejmě situaci v Jugoslávii přirovnával k té v Československu, stál na špatné straně dějin.
Češi a Slováci se začali stále více odcizovat, byť nesklouzli k otevřenému nepřátelství, jako tomu bylo v případě bývalé Jugoslávie. Dlouhá jednání mezi Prahou a Bratislavou si tehdy dávala za cíl obě části státu stmelit. Padaly otázky, jestli je nadřazený společný československý stát, nebo jestli měly Česko a Slovensko být výchozím bodem pro vznik dvoustátního systému. Debaty probíhaly dva roky a polemizovalo se nad vznikem konfederace, federace, nebo úplném rozdělením. Češi upřednostňovali myšlenku federace, Slováci konfederace. Po volbách v roce 1992 došli vrcholní politici Klaus a Mečiar ke společnému rozhodnutí státy rozdělit. Jako Rakušané jsme mohli jen přihlížet, ale tehdy bychom dali přednost zachování celého státu, aby nedošlo k narušení stability ve střední Evropě. O rozdělení státu rozhodly zejména ekonomické faktory. Česko po Klausových reformách a zavedení liberální tržní ekonomiky prosperovalo, Mečiarovo Slovensko bylo oproti tomu výrazně chudší a vydalo se jinou cestou. Rakousko pak jako první sousední země oficiálně uznalo nově vzniklý subjekt mezinárodního práva, Českou republiku, a to hned po půlnoci 1. ledna 1993 prostřednictvím velvyslance Peterlika.
I s Českem jsme se snažili vytvořit dobré a konstruktivní vztahy. Již dříve byly navázány dynamické vazby ve všech oblastech obchodu, vědy, vzdělávání, kultury a sportu, a to nejen na základě blízkého sousedství, ale i v kontextu určitého historického osudového společenství, které vznikalo několik století, ale po pádu komunistického režimu jej bylo potřeba restrukturalizovat. Rozmanité vazby mezi podniky a bankami, rakouské gymnázium v Praze, řada lektorátů a několik rakouských knihoven, stejně jako kulturní akce, mezi které mohu jmenovat divadelní představení, výstavy a autorská čtení, přispívaly k pestrosti navázaných vztahů. V neposlední řadě jsme také uspořádali řadu hojně navštěvovaných akcí s Kafkovým centrem a Ústavem mezinárodních vztahů.
K pozitivnímu vývoji vztahů přispěly zejména dvě osobnosti. První z nich byl Erhard Busek, náměstek vídeňského primátora, poté ministr školství, vicekancléř a předseda Rakouské lidové strany, který byl hrdým zastáncem aktivní sousedské spolupráce v Podunají. Ještě před rokem 1989 podporoval demokratickou opozici v ČSSR. Byl toho názoru, že je potřeba se soustředit na to, co Rakousko s Československem spojuje, spíše než poukazovat na to, co je odlišuje. Druhou takovou osobností byl Karel Schwarzenberg, Havlův poradce a kancléř, prozíravý česko-rakouský aristokrat, jemuž česká vlast může vděčit za své mezinárodní renomé a uznání. Z pozice ministra zahraničí kultivoval vztahy se sousedními zeměmi, včetně Rakouska a sjednoceného Německa. Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) spolu s Polskem a Maďarskem již v roce 1990 vytvořila Visegrádskou skupinu, jejímž cílem bylo lépe koordinovat spolupráci v regionu východní a střední Evropy. Tato skupina pak v roce 1991 rozpustila Varšavskou smlouvu se Sovětským svazem (SSSR). Půlnoční návštěva knížete na Hradčanech, které jsem se účastnil s Erhardem Buskem, pro mě zůstane nezapomenutelná. S Karlem Schwarzenbergem jsem měl také možnost vést řadu přátelských rozhovorů, ať už v Praze, ve Vídni nebo v Kyjevě, kde jsem později působil jako diplomat. Byl to vizionář se smyslem pro umírněnost, přičemž dokázal odhadnout, čeho všeho lze dosáhnout v lidském společenství států založeném na vzájemném respektu.
Při diskuzích o rozšíření EU na počátku tisíciletí se občas zdálo, že hvězdy nejsou Česku nakloněny. V té době se hodně diskutovalo o Benešových dekretech a jaderné elektrárně Temelín. V Rakousku, zejména v kruzích Svobodné strany Rakouska (FPÖ) a v některých spolkových zemích, existovaly hlasy, které chtěly vstup Česka do EU podmínit zrušením dekretů nebo zákazem jaderné energie. Spolková vláda v čele s Wolfgangem Schüsselem vedla diskuzi racionálně, jak víme díky Protokolu z Melku[1]. Neměla v úmyslu bránit v dalším rozšiřování EU. Rakousko je členem EU od roku 1995 a přijetí Česka tedy bylo výhodné pro všechny zúčastněné strany. Česko se spolu se Slovenskem, Maďarskem, Slovinskem, Polskem a pobaltskými státy připojila k EU v roce 2004. V roce 2011 bylo zrušeno sedmileté přechodné období pro pracovníky z nových členských států a od roku 2008 jsou všechny země součástí otevřeného schengenského prostoru.
Rakousko-české vztahy se na národní i regionální úrovni ve všech oblastech dynamicky rozvíjely. Zároveň se rozvíjely třístranné vztahy mezi Vídní, Prahou a Bratislavou. Sudetoněmecké krajanské sdružení pod vedením Bernda Posselta se vzdalo nároků na reparace a začalo budovat pozitivní a konstruktivní vztah s Čechy, díky čemuž se mohla tato bolestná kapitola česko-německé historie uzavřít. Česko-německá deklarace z roku 1997 vyřešila dlouho nezodpovězené otázky týkající se minulosti obou států. Využívání jaderné energie se stalo výhradním rozhodnutím každého národního státu. Rakousko může využívat své vodní, větrné a solární elektrárny, zatímco Česko a řada dalších zemí může dále spoléhat na jadernou energii. Na naši rozsáhlou spolupráci a dobré sousedské vztahy v rámci Evropy můžeme být hrdí, stejně tak na to, jak se v této neklidné době společně snažíme solidárně a zodpovědně vypořádat se závažnými mezinárodními problémy.
[1] Protokol byl podepsán s cílem dalšího rozvoje dobrých sousedských vztahů mezi Českem a Rakouskem 12. prosince 2000. Zahájil tzv. melkský proces, v jehož rámci se uskutečnila třístranná expertní jednání o jaderné elektrárně Temelín. Pozn. ed.
Celý text publikace naleznete na
