Přes poměrně dlouhé fungování (polistopadové) demokracie v Česku zůstávají stále nedořešeny některé otázky ohledně možného zefektivnění stávajícího politického systému. Již dlouhá léta jsou jako potenciálně přínosné pro politický systém diskutovány některé procedury a mechanismy, které známe ze zahraničí, příp. došlo i k předložení návrhů na jejich zavedení do Parlamentu k projednání, ovšem bez úspěšného přijetí v legislativním procesu. Z těch nejvýznamnějších bychom mohli zmínit např. konstruktivní vyslovení nedůvěry, klouzavý mandát, celostátní referendum či korespondenční hlasování. A právě korespondenční volba je předmětem předkládaného pojednání. Korespondenční volbou se přitom rozumí situace, kdy volič nehlasuje ve volbách osobně v kontrolovaném prostředí (typicky za plentou ve volební místnosti či na zastupitelském úřadě), ale distančně v nekontrolovaném prostředí, přičemž musí volební lístek doručit příslušnému volebnímu orgánu, a to v předem daném termínu a stanoveným způsobem.
Diskuse o možnosti zavedení korespondenčního hlasování se vede v českém Parlamentu již déle než čtvrt století a dala vzniknout hned několika vládním, poslaneckým i senátním návrhům, prozatím však bez praktického dopadu, protože ani jeden z nich nebyl zákonodárci přijat. Korespondenční hlasování je přitom relevantním tématem i pro současnou koaliční vládu. Vláda Petra Fialy jednak vtělila příslib jeho zavedení jak do koaliční smlouvy (Koaliční smlouva 2021:22), tak do programového prohlášení (Vláda 2022:31), jednak se stali senátoři koaličních stran spolupředkladateli zatím posledního návrhu na zavedení korespondenční volby (Senát 2021), který byl Sněmovně předložen k projednání v první polovině listopadu 2021.
Zatím se ovšem zdá, že i nedávný návrh čeká podobně nelehká cesta legislativním procesem jako jeho předchůdce. Přestože mohl být senátní návrh projednáván již počátkem ledna 2022, v polovině června 2022 stále ještě nebylo zahájeno ani jeho první čtení (Poslanecká sněmovna 2022), protože obě opoziční strany (ANO 2011 a SPD) veřejně proklamovaly nesouhlas s tímto způsobem hlasování. A to i přesto, že zavedení korespondenčního hlasování již dříve slibovalo programové prohlášení první (Vláda 2018a) i druhé Babišovy vlády (Vláda 2018b:21). Zatímco místopředseda SPD Radim Fiala v této souvislosti varuje před ohrožením demokracie v důsledku kupčení s hlasy, poslanec ANO (a bývalý předseda Poslanecké sněmovny) Radek Vondráček se bojí narušení principu tajnosti volebního práva, především ale předkládá otázku: „proč mají mít krajané v zahraničí stejná práva jako my, když tady nežijí a neplatí daně?“ (Danda 2022).
Předkládaná kapitola si klade za cíl reflektovat výše formulované otázky a obavy, současně se zamyslí nad možnými přínosy a riziky případného zavedení korespondenčního hlasování v Česku, a to primárně z hlediska politologického, částečně ale i z hlediska ústavně-právního. Tyto úvahy jsou přitom rámovány čtveřicí klíčových otázek, které s danou problematikou souvisí, a sice zda má být korespondenční hlasování do volební legislativy zavedeno, a pokud ano, pro jaké voliče, pro jaké volby a jak eliminovat rizika s ním spojovaná. Současně text stručně zrekapituluje zahraniční zkušenosti s korespondenčním hlasováním.
I krajané mají mít možnost hlasovat
I když jsou to zejm. voliči dlouhodobě pobývající v zahraničí, kteří volají po zavedení korespondenčního hlasování, předkládaný návrh se nevztahuje pouze na ně, jakkoli i tito oprávněně disponují právem volit, ale měl by zpřístupnit hlasování i občanům, kteří pobývají v zahraničí přechodně, ať už z pracovních, studijních nebo jiných důvodů. V této souvislosti bychom přitom neměli zapomínat na to, že nejenže platí, že „být voličem je významnou společenskou funkcí“ (Klokočka 1991:173), ale volební právo má navíc pro demokracie značný symbolický význam, přičemž stát je garantem a ochráncem výkonu tohoto práva, a proto je zakotveno právními předpisy nejvyšší síly, tedy Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Cílem volební legislativy by tak mělo být takové nastavení organizace voleb, aby se voliči mohli bez jakýchkoli překážek voleb zúčastnit, a to při zajištění základních principů volebního práva, jimiž jsou přímost, tajnost, všeobecnost a rovnost.
Zatímco území Česka je poměrně hustě pokryto volebními místnostmi (viz např. Trávníček, Hejl a Sokol 2014:221), a účast u voleb tak neklade na voliče zvýšené nároky, zejm. pro voliče v zahraničí toto bohužel neplatí. Právě ve vztahu k nim se nabízí otázka, jestli jsou požadavky na výkon volebního práva naplněny nejen de iure, ale i de facto. Tito voliči totiž musí mnohdy vynaložit zvýšené úsilí, aby se mohli voleb zúčastnit. Nejprve musí požádat o registraci do zvláštního seznamu voličů nebo o vydání voličského průkazu, posléze se musí za účelem hlasování dostavit v den voleb na zastupitelský úřad. Aby se tedy mohli tito voliči zúčastnit voleb, stojí je to nemalé úsilí, čas i finance (kvůli návštěvě volební místnosti musí dnes řada z nich např. překonávat velké vzdálenosti). Ve svém důsledku je tak těmto voličům ztížen výkon volebního práva de facto natolik, že k hlasovacím schránkám nakonec dorazí jen velmi malý podíl z nich, zatímco větší část se hlasování vůbec nezúčastní.
Nejedná se přitom o situaci novou, tato skutečnost je v odborných a do jisté míry i politických kruzích diskutována již delší dobu. Současně je zde zřejmá veřejná poptávka po umožnění distančního hlasování, zejm. u voličů pobývajících dlouhodobě v zahraničí. Pro tyto voliče se tedy jeví případné zavedení korespondenčního hlasování jako možné efektivní řešení, jak minimalizovat jejich „vstupní náklady“ související s hlasováním ve vybraných volbách, a tím jim možnost hlasovat ve volbách fakticky zpřístupnit.
V této souvislosti je jistě možné vzpomenout i téměř sedmnáct let staré doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy, které s odkazem na význam práva volit pro demokratické společnosti vyzývá členské země Rady Evropy, mezi něž patří i Česko, aby přijaly přiměřená opatření umožňující v co nejvyšší možné míře výkon volebního práva občanům žijícím v zahraničí, přičemž za možnou vhodnou techniku pro naplnění tohoto cíle se navrhuje právě korespondenční hlasování (Parliamentary Assembly 2005:body 7 a 11).
Zahraniční zkušenost
V případě korespondenčního hlasování se přitom nejedná o neznámou či nevyzkoušenou techniku, nýbrž o nesčetněkrát vyzkoušený a dlouhodobě dobře fungující způsob hlasování, který je dnes poměrně běžný a etablovaný napříč světovými demokraciemi. V nějaké podobě jej umožňují např. Spojené státy americké, Kanada, Austrálie nebo Spojené království, ale i většina členských zemí Evropské unie, včetně všech zemí, s nimiž Česko sousedí (viz např. Pecháček 2012; International IDEA 2021); v Německu dokonce již od roku 1957 (viz např. Wagner a Lichtenblau 2020). Současně je ale třeba mít na paměti, že se v drtivé většině případů jedná o volební techniku doplňkovou, tedy o způsob, který doplňuje, nikoli však nahrazuje, tradiční způsoby hlasování, především pak osobní hlasování ve volební místnosti.
Obecně přitom můžeme rozlišit čtyři různé základní modely, které se v demokratickém světě ve vztahu ke korespondenčnímu hlasování vyskytují. Jednak je to situace, kterou známe z Česka, kdy korespondenční hlasování není umožněno. S tím se dále setkáváme např. v Albánii, v Bulharsku, ve Francii, v Chorvatsku či na Kypru a na Maltě. Současně je tu řada zemí, která korespondenční hlasování umožňuje, liší se ovšem podmínkami a okolnostmi jeho výkonu. Některé země, jako např. Maďarsko nebo Dánsko, podmiňují korespondenční způsob hlasování jeho realizací v kontrolovaném prostředí (na poště či jinde za přítomnosti volebních komisařů), další země pak umožňují hlasovat korespondenčně v nehlídaném prostředí. Zatímco ale např. v Belgii, Estonsku, Nizozemsku, Norsku, Řecku, Slovensku či Švédsku je možnost korespondenčního hlasování omezena „pouze“ na občany pobývající v zahraničí, jiná početná skupina zemí nabízí možnost korespondenčního hlasování všem svým občanům; jedná se např. o Irsko, Island, Litvu, Německo, Polsko, Rakousko, Spojené království, Španělsko či Švýcarsko. Některé země ale současně umožňují, aby občané v případě dlouhodobého pobytu v zahraničí o volební právo přišli. Např. v Německu je maximální délka zahraničního pobytu stanovena na 25 let, než občan přijde o volební právo, Spojené království má podmínku nejvýše patnácti let a Kanada pěti let pobytu v zahraničí. V Austrálii je tato lhůta stanovena na šest let, po jejím uplynutí je nicméně možné opakovaně žádat o její prodloužení o dvanáct měsíců (Green 2007:99–101; Fierro, Morales a Gratschew 2007:19–20).
Rizika a jejich možná řešení
Bohatá zahraniční zkušenost se nepochybně může stát cennou inspirací, nesmí se však stát argumentem per se. Jestliže má zavedení korespondenčního hlasování rovněž nespočet odpůrců, kteří varují před možnými riziky souvisejícími s jeho zavedením, je na místě nebrat tato rizika na lehkou váhu, ale v případné diskusi o změně je zohlednit, příp. hledat v zahraničí efektivní nástroje, jak tato rizika eliminovat, nebo přinejmenším minimalizovat.
Zatímco stoupenci korespondenčního hlasování zdůrazňují, že usnadňuje účast u voleb, pokud voliči čelí překážce ve výkonu volebního práva, protože je mnohem flexibilnější než současný stav, který vyžaduje osobní přítomnost ve volební místnosti, díky čemuž by tak mohlo dojít k naplnění základních práv občanů ve vztahu k výkonu volebního práva (zejm. ve smyslu požadavku na jeho všeobecnost a rovnost), příp. i k nárůstu volební účasti, jiní argumentují riziky souvisejícími s tím, že se jedná o distanční hlasování v nekontrolovaném prostředí. Upozorňují tak např. na nemožnost zajistit transparentnost korespondenčního hlasování, riziko manipulace s korespondenčními hlasy, neschopnost zajistit ústavně garantované podmínky výkonu volebního práva, zejm. jeho tajnost a rovnost, a nutnost spolehlivosti a včasnosti přepravy listovních zásilek.
Ve snaze eliminovat výše jmenovaná rizika by se nabízelo uvažovat o několika dílčích omezeních, která se konkrétní podoby korespondenčního hlasování týkají. Předně by mělo jít jen o alternativní podobu odevzdání hlasu k stávajícím způsobům hlasování, navíc by se mělo přednostně vztahovat na voliče, kteří disponují objektivní překážkou ve výkonu volebního práva (pobyt v zahraničí, dlouhodobější hospitalizace, omezená mobilita, pobyt ve vazbě apod.). V této souvislosti je třeba připomenout, že stávající návrh předpokládá omezení korespondenčního hlasování pouze na voliče v zahraničí, což se jeví jako rozumný krok. Jednak bychom v současnosti asi jen těžko hledali významný legitimní důvod, proč by se korespondenční hlasování mělo vztahovat na voliče pobývající v Česku, současně omezení korespondenční volby na voliče v zahraničí dále částečně snižuje riziko jejího zneužití díky jejich rozptýlení po světě (Antoš 2007:181).
Dále se nabízí otázka, pro jaké volby se jeví vhodné korespondenční hlasování zavádět. Objevují-li se obavy z možných manipulací volebních výsledků prostřednictvím korespondenčního hlasování, stojí jistě za to rozlišit volební klání, kde je toto riziko spíše malé, např. s ohledem na vysoký celkový počet voličů, a naopak volby, kde je riziko možnosti ovlivnit volební výsledky korespondenčním hlasování vyšší, protože se zde objevuje výrazně nižší počet hlasů. Sněmovní a prezidentské volby by přitom spadaly do první skupiny, zatímco ostatní typy voleb jsou v tomto smyslu potenciálně o poznání rizikovější. Přihlédneme-li přitom navíc k tomu, že v minulosti bylo možné vyšší náchylnost k nekalým praktikám pozorovat u krajských a obecních voleb, můžeme konstatovat, že zatímco v případě první skupiny voleb by nemuselo zavedení korespondenčního hlasování představovat výraznější problém, v případě druhé skupiny je třeba postupovat o poznání obezřetněji.
Další argumenty proti zavedení korespondenčního hlasování v druhé skupině voleb pak navíc vyplývají z jejich „technických“ parametrů. Výkon volebního práva je v těchto volbách vázán na trvalé bydliště v dané volební oblasti, čímž ze hry vypadávají hlasy voličů ze zahraničí. V případě senátních voleb je tu navíc okolnost případného druhého kola, které se koná pouze o týden později než kolo první. Takový časový prostor je ale spíše krátký, než aby umožňoval realizovat korespondenční hlasování i v druhém kole. Bylo by sice možné prodloužit lhůtu mezi prvním a druhým kolem, je zde nicméně oprávněnou otázkou, jestli by byl přínos takových změn natolik velký, aby jejich zavedení ospravedlňoval a aby převážil nad možnými riziky. Podobně neuspokojivá se ale jeví i případná možnost hlasovat korespondenčně pouze v prvním kole senátních voleb.
Asi nejčastější argument proti zavedení korespondenčního hlasování pak varuje, že distanční volba nebude ve skutečnosti tajná a že dojde k manipulaci volebních výsledků. Právě zajištění tajnosti hlasování tak představuje klíčovou výzvu pro případné zavedení korespondenčního hlasování. Tajnost hlasování má být přitom vyžadována nejen ve vztahu k volební komisi, a tedy přeneseně vůči státu, ale hlasování musí zůstat tajné i vůči komukoli dalšímu (Antoš 2007:180), přičemž je třeba eliminovat zejm. hlasování pod nátlakem a tzv. rodinné hlasování. Přeneseme-li totiž akt hlasování z prostoru za volební plentou do nekontrolovaného prostředí, dostáváme se do rizika, že bude narušena voličova svobodná vůle. Volič nebude nutně hlasovat podle nejlepšího vědomí a svědomí, jak by se obecně předpokládalo, nýbrž může být ovlivněn – ať již přímo nebo nepřímo, a ať již vědomě či nevědomě – okolím, v němž svůj volební lístek upravuje (srov. Birch a Watt 2004:63; Antoš 2007:180).
V tomto smyslu musí proto platit, že je celý proces korespondenční volby transparentní, aby si zachoval důvěru voličů, a musí poskytovat prostor pro případný zpětný přezkum. Na jedné straně proto musí umožňovat jednoznačnou identifikaci hlasujících, aby bylo možné ověřit, že se voleb zúčastnili pouze oprávnění voliči a že hlasovali pouze jednou, na straně druhé musí jít o proces zaručující bezpečnost a soukromí, aby bylo maximalizováno svobodné hlasování bez vnějšího ovlivňování (např. v podobě tzv. rodinného hlasování, hlasování pod nátlakem či nakupování hlasů) a aby nebylo možné zjistit, jak volič hlasoval.
Možnou cestou, jak toho dosáhnout, je ponechat část odpovědnosti za průběh korespondenčního hlasování na samotném voliči, jak je v řadě zemí běžné (např. v Německu, Polsku, Rakousku a Slovensku). Volič hlasující korespondenčně by musel svým podpisem na identifikačním lístku stvrdit, že hlasuje osobně, a současně na sebe převzít riziko nedoručení zásilky poštou, v důsledku čehož by tak nedoručení zásilky nemělo zakládat voliči právo na zpochybnění výsledků voleb. Zajímavou inspiraci pro další prevenci případných vnějších zásahů do svobodné vůle voliče pak lze čerpat např. v německé legislativě, která sice na jedné straně ponechává odpovědnost za osobní výkon volebního práva na voliči, současně ale explicitně stanovuje případnou manipulaci s vůlí voliče jako trestný čin s možností odnětí svobody až na tři roky nebo udělení peněžitého trestu (viz Strafgesetzbuch:§156).
K tajnosti hlasování by pak měl dále přispět systém dvou obálek, kdy se neoznačená obálka s voličským hlasem vkládá spolu s identifikačním lístkem do doručovací obálky, která se odešle příslušnému volebnímu orgánu. Současně by mohla být voličům přiznána možnost dodatečně změnit („přehlasovat“) původní korespondenční hlas osobním prezenčním hlasováním ve volební místnosti. Neboli bude-li volič cítit potřebu svůj korespondenční hlas změnit, ať už z jakéhokoli důvodu, mělo by mu být umožněno hlasovat rovněž osobně ve volební místnosti s tím, že volební komise jeho doručenou obálku vyřadí, resp. jeho korespondenční hlas nezapočítá. Tím může dojít jednak k eliminaci rizika manipulace s voličovou vůlí, resp. k omezení hlasování pod nátlakem a snížení korupčního prostoru, např. v podobě kupování hlasů, jednak by tím bylo možné čelit i nedostatkům vyplývajícím z nutnosti „předčasného“ hlasování v případě odevzdání korespondenčního hlasu. Tento totiž bude muset být odeslán s předstihem (tedy jindy, než hlasuje většina voličů), a typicky navíc před vyvrcholením volebních kampaní, a tedy s nekompletními informacemi ve srovnání s ostatními voliči. Závěrečná fáze kampaní by nicméně mohla přinést voliči nové poznatky, na jejichž základě by se rozhodl změnit své původní stanovisko. Ačkoli se dá předpokládat, že půjde spíše o výjimečné situace, mohla by možnost „přehlasování“ korespondenčního hlasu pomoci řešit i tyto situace.
Závěr
Předkládaná kapitola se zamýšlela nad vhodností případného zavedení korespondenčního hlasování do české volební legislativy. Vycházela přitom z předpokladu, že jakékoli změně právního rámce by měla předcházet informovaná diskuse o kladech a rizicích zamýšlené reformy, přičemž je potřeba pečlivě vážit na miskách lékárnických vah, zda případné přínosy zamýšlené změny skutečně převyšují, či alespoň kompenzují nedostatky, kterými stávající právní úprava trpí. Zřejmou výhodou v tomto smyslu je, že korespondenční hlasování představuje poměrně běžnou praxi v demokratickém světě, ať už se jedná o „západní“ demokracie nebo demokratizující se země postkomunistické střední a východní Evropy. Tato bohatá zahraniční zkušenost tak může být efektivně využita jednak pro obecnou diskusi o přínosech a rizicích korespondenční volby, jednak ve snaze minimalizovat pochybnosti a veškerá rizika související s jejím případným zavedením do české volební legislativy.
V této souvislosti se kapitola pokusila zodpovědět následující čtyři otázky. Má být zavedeno korespondenční hlasování do české volební legislativy? A pokud ano, pro jaké voliče, pro jaké volby a jak eliminovat rizika s ním spojovaná? Co se vhodnosti případného zavedení korespondenční volby týká, můžeme konstatovat, že korespondenční hlasování by jako doplňková technika k stávajícím způsobům hlasování u voleb mohlo přispět ke zlepšení současného, ne zcela vyhovujícího stavu aktivního volebního práva (práva volit) v jeho skutečné (de facto) podobě v důsledku nestejné dostupnosti volebních místností pro voliče. Přestože by měla státní moc garantovat a zajišťovat svým občanům reálnou možnost výkonu tohoto práva v co nejširší možné míře, zdá se, že stávající volební legislativa tak nečiní zcela, resp. je nastavena v některých svých aspektech přinejmenším problematicky. To se projevuje zejm. ve vztahu k voličům, kteří mají objektivní překážku v prezenčním výkonu volebního práva (pobyt v zahraničí, dlouhodobější hospitalizace, omezená mobilita, pobyt ve vazbě apod.), v důsledku čehož lze důvodně uvažovat o tom, zda již nemají reálné volební podmínky ztížené nad únosnou míru, či dokonce takovým způsobem, že se nakonec raději rozhodnou hlasování u voleb nezúčastnit. Právě korespondenční volba by tak mohla přestavovat efektivní nástroj, jak tyto překážky odbourat a usnadnit takovým občanům hlasování u voleb.
Je přitom ovšem třeba reflektovat akcentovaná rizika spojovaná s realizací korespondenčního hlasování. Novelizovaná volební legislativa by tak měla obsahovat ustanovení, která umožňují těmto rizikům předcházet. Zejména je potřeba zajistit, aby hlasování probíhalo transparentně, s eliminací rizik manipulace s vůlí voliče a s jeho volebními lístky, současně je třeba dobře ošetřit potenciální kolize s ústavními požadavky na volební právo. S ohledem na existující kontroverze kolem korespondenčního hlasování se navíc dnes jako smysluplné jeví omezit možnost korespondenčního hlasování „pouze“ na občany pobývající v zahraničí a „pouze“ na sněmovní a prezidentské volby. I to by ale byl významný posun oproti současnému stavu směrem k narovnání podmínek výkonu volebního práva, resp. k zrovnoprávnění voličů z hlediska úsilí, které musí pro svou účast ve volbách vyvinout.
V souvislosti s možností zavedení korespondenční volby se ve veřejném prostoru také hojně diskutují možné politické dopady takovéto změny volební legislativy. Někdy se např. hovoří o zvýšení volební účasti. Takový dopad na volební výsledky je nicméně pouze pravděpodobný, protože může usnadnit hlasovat voličům, kteří mají překážku v prezenčním výkonu volebního práva, ovšem nikoli zaručený, protože předpokládá aktivní přístup voličů, přičemž i dnes existují možnosti, jak hlasovat ve volbách např. v případě nepřítomnosti v místě trvalého bydliště. Dá se přitom navíc předpokládat, že i případný nárůst volební účasti by pravděpodobně nebyl nikterak výrazný, mnohem spíše by byl „pouze“ v řádech nižších procentních bodů.
Stejně tak lze jen stěží předvídat dopad na volební výsledky jednotlivých politických stran. Stávající zkušenost s hlasováním občanů v zahraničí sice naznačuje jejich inklinaci spíše k pravicovým a středovým kandidujícím subjektům, je nicméně třeba brát v potaz, že se jedná jen o velmi malý vzorek občanů pobývajících v zahraničí, navíc jde o občany v tomto smyslu „náročnější“, kteří znají postupy a proces hlasování v zahraničí a současně jsou ochotni podstoupit úskalí, která s nimi souvisí. V případě zavedení možnosti korespondenční volby by se ovšem měl proces hlasování ze zahraničí zjednodušit, čímž by mohla ve svém důsledku posílit i zahraniční voličská základna levicových a populistických kandidujících subjektů.
V neposlední řadě je třeba upozornit na skutečnost, že i v případě, že by korespondenční volba prošla úspěšně legislativním procesem, bude její budoucnost nejistá. V případě jejího přijetí se dá totiž očekávat, že se kritici jejího zavedení obrátí na Ústavní soud s žádostí o přezkum ústavnosti takovéto úpravy volebního práva. Přestože se deklarovaný cíl zamýšlené novelizace volební legislativy může jevit jako legitimní, vhodný a potřebný (zrovnoprávnění voličů z hlediska dostupnosti voleb), a to při minimalizaci zásahů do principů volebního práva (spíše nízký podíl voličů, kterých se korespondenční hlasování, a jejich specifické podmínky), není jisté, jak se Ústavní soud k této otázce postaví. Pokud by ale korespondenční hlasování obstálo při případném soudním přezkumu a pokud by se posléze osvědčilo v praxi, nelze vyloučit, že se v budoucnu objeví návrhy na jeho rozšíření na všechny občany, popř. na jeho nahrazení či spíše doplnění o možnost internetového hlasování. To už si ale zaslouží samostatnou diskusi (podr. k problematice internetového hlasování např. Brunclík, Novák a kol. 2014), samozřejmě při zohlednění případných dopadů a důsledků výše diskutované zamýšlené legislativní změny.
Doporučení
• Zavést korespondenční hlasování pro občany disponující překážkou v osobním výkonu volebního práva v podobě zahraničního pobytu.
• Z technických a administrativních důvodů omezit možnost korespondenčního hlasování na sněmovní a prezidentské volby.
• Zachovat ostatní současné způsoby hlasování, vč. možnosti hlasovat prostřednictvím voličského průkazu v jiném místě, než má volič hlášenu trvalou adresu.
• Přijmout v maximální možné míře efektivní opatření, která umožní kontrolovat korektní průběh hlasování, a ve svém důsledku tak zajistí férovost voleb.
• Zejména pak umožnit voličům „přehlasovat“ svůj korespondenční hlas prezenčním hlasováním ve volební místnosti.
Text celé publikace včetně použitých zdrojů literatury si můžete přečíst zde: https://top-az.eu/wp-content/uploads/2022/12/topaz-2023-CZ-online.pdf
