Ministr pro vědu, výzkum a inovace Marek Ženíšek hovořil pro lidovky.cz o svých plánech ve vládě i o problémech české vědy.
Pavel Tuleja se ministrem nestal zejména kvůli svému spornému publikování v predátorských časopisech. Není to trochu symptomatické, co se fungování vědy týče?
Pamatuji si na pokaženou pověst institucí, když se před zhruba deseti lety přišlo na to, jak se na některých fakultách prodávaly tituly. To se dnes už neděje tak, jak se to děje v jiných zemích. Přesto nás to pošramotilo a prošli jsme vývojem. Predátorské časopisy jsou něco obdobného. Byla to praxe v minulosti a dnes už se to zas až tolik neděje. Mě ale zaráží, že nepřišlo nějaké vyjádření od těch dotčených institucí k problému samotnému, ať už v jakékoliv podobě. Mohly říci: problém to není, je to historie. Nebo: problém to je a budeme ho chtít řešit. Jenže on dosud nepřišel žádný jednoznačný postoj.
Posuňme se teď k vašemu úřadu. Podařilo se vám dojednat navýšení rozpočtu pro vědu. Otázkou ale je, o kolik to bude, neboť i další ministři chtějí navýšení pro své resorty.
Jsem v jisté dvojroli: jsem předseda Rady vlády pro vědu, výzkum a inovace, poradního orgánu vlády, a zároveň jsem členem kabinetu. Jako předseda jsem ze zákona povinen předložit vládě návrh tak, jak ho rada vypracovala. Tak jsem do konce května i učinil a tento návrh byl projednán vládou. Počítá s navýšením pro příští rok o zhruba pět miliard korun, celkem tedy na sumu 45 miliard. Ale to neznamená, že to tak i dopadne. Jednání o rozpočtu nejsou ukončená, byť ministru financí (Zbyňku Stanjurovi z ODS – pozn. red.) byla uložena povinnost, aby náš rozpočet navýšil. Zatím bez konkrétní částky. Jestli se to hodně přiblíží návrhu rady, nebo jestli se to naopak bude od něj vzdalovat, to teď musím odpracovat já.
Mojí nevýhodou je, že má agenda se soustřeďuje do šestnácti různých kapitol, které jdou napříč resorty. Přestože to vyjednávám já, peníze odcházejí na ministerstvo školství, průmyslu, životního prostředí a další. Bude to složitý proces, nejen z důvodu konsolidace, ale i proto, že jsou zde mandatorní výdaje…
Každopádně mám jistotu, že rozpočet pro vědu bude vyšší, než byl v minulých dvou letech, kdy stagnoval. Bude tak odpovídat programovému prohlášení, kde už tři roky říkáme, že dojde k navýšení. Ale s jakou částkou budu ve finále spokojen, vám neřeknu.
Kabinet se vymezuje vůči tomu, jak se o navýšení pro své resorty prali ministři v předchozích vládách. Jak postupujete?
Je to jeden ze způsobů sestavování rozpočtu, který považuji za vhodný ve chvíli, kdy vládní koalici tvoří pět stran. O každé kapitole rozpočtu, ať se týká kohokoliv, jednají všichni. Nikdo nestojí v řadě před ministerstvem financí s tím, že si tam jde něco uhádat na úkor někoho jiného. Když je opodstatněný důvod k navýšení, musí být také jasně řečeno, kde se zase ubere.
Zde je naopak mou výhodou propojenost s dalšími resorty, protože předpokládám podporu i od kolegů. Nicméně já nikdy nebudu dávat podmínky, jako to dělají jiní, že když nedostanu tolik a tolik miliard, odejdu z kabinetu či nepodpořím rozpočet. To je jiný styl vyjednávání, který mi nevyhovuje. Kdyby se takto choval každý, rozumného výsledku se nedobereme.
Čím chcete argumentovat?
Třeba porovnáním s ostatními státy, jako jsou třeba Finsko či Rakousko, kde se na oblast vědy vynakládá mnohem víc. Dále podporou technologií, o kterých se domníváme, že budou jednou klíčové – nechceme, aby nám v těchto oblastech ujel vlak a aby kvůli tomu odcházeli výzkumníci někam jinam, kde jsou pro ně podmínky kvalitnější. Musíme sledovat nejen to, co se děje v zemích, jež jsou v tomto směru mnohem dál než my, třeba Jižní Korea či Izrael. Konkurence roste i uvnitř EU. Musíme sledovat, co se děje třeba v Polsku.
Strategické oblasti vláda schválila tři, byť jich je mnohem víc – schválená je oblast umělé inteligence, dále polovodiče, které jsou klíčové pro další rozvoj v průmyslu, a do třetice kvantové technologie. Chci, aby peníze plynuly zejména do té už excelentní roviny, do špičkového výzkumu, protože v tom ještě můžeme krok držet – či přesněji chceme držet. Pokud bychom postupovali tak, že každý dostane trošku, v podstatě nezachráníme nikoho. Bylo by to málo pro ta pracoviště, jež by jednou mohla být onou excelencí, ale zároveň ztratíme konkurenceschopnost u těch již excelentních.
Bývalý premiér ODS Mirek Topolánek v poslední době vznášel v souvislostí s excelencí úvahu, jestli nemáme příliš mnoho veřejných vysokých škol, které se poté v hodnocení neumisťují příliš vysoko, byť v porovnání s celým světem to jistě vysoko je. Nemělo by jich být méně, zato excelentnější?
Jsem si vědom, že nastupuji do vlády v situaci, kdy za rok a něco bude kabinet končit. Představa, že teď – ať už já, přestože mě to úplně nepřísluší, musel by to připravit ministr školství – by došlo k nějaké razantní reformě, co do počtu vysokých škol, zároveň by se ale zajistil požadavek na zvyšování počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, to si neumím představit. Nemůžete celý systém zrušit ve čtvrtek a v pátek ho postavit znovu. Reformními kroky ho lze modifikovat.
My nyní revidujeme metodiku, dle které se hodnotí výstupy pracovišť, na základě kterých jim poskytujeme finanční podporu. Zde je tradiční spor o to, jestli je důležitější v účelové podpoře napomáhat aplikovanému výzkumu, nebo základnímu výzkumu. Některé země již mezi tím nedělají rozdíl, protože na to neexistuje jednoznačná odpověď. Zmínil bych třeba, že profesor Antonín Holý z Akademie věd a jeho lék na AIDS, tak to by byl výsledek základního výzkumu.
Ministr školství Mikuláš Bek (STAN) vznesl neustále se opakující myšlenku zpoplatnění veřejných vysokých škol. Byl byste pro?
Já i celkově TOP 09 jsme dlouhodobě zastánci nějakého zpoplatnění. Na druhou stranu je otázkou, zda finance tím získané by daly takový obnos, o němž si někteří myslí, že by přinesly. Pokud o tom kolega Bek mluví, tak jistě ví, že otevírá debatu, která nemůže najít do konce volebního období úrodnou půdu (sněmovní volby mají být na podzim 2025 – pozn. red. ).
Vy jste ale přijímal funkci ministra s tím, že vládě zbývá do konce rok a část.
Věděl jsem, jaké jsou limitující faktory. Jeden z nich je právě čas. Že přijde nový ministr s novou koncepcí a tu stihne zrealizovat, je utopie. Naopak snažím podstatné cíle, které se řeší delší dobu, dotáhnout do takového konce, aby byl viditelný výsledek. Klíčový je rozpočet, který jsme probrali. Pak je zde zákon o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, který byl už za 22 let své existence novelizován dvaadvacetkrát. Podporuji tedy rekodifikaci skrze zcela nový zákon, který bude přehledný. Ten se již připravuje, ale zaznívá proti němu mnoho připomínek, které jsou někdy relevantní, někdy ale jde o nechuť ke změně.
Mně teď na srdci nejvíc leží, že musím co nejrychleji vyřešit připomínky. Vyhodnotit, zda je pro mě politicky únostné, ale zároveň, zda je věcně správné, když třeba upustím od nějaké části v zákoně, aby měla legislativa větší šanci na průchod. Nechci se zpronevěřit myšlence, že zákon přinese něco nového: snížení administrativy, přehlednost, transparentnost, po čemž se volá. Nechci, aby to byla jen změna pro změnu. Zároveň se nehodlám dostat do situace, abych měl připravený na sto procent ideální zákon, kde je úplně všechno, který se ale nestihne schválit. Takových příběhů už bylo tady v Poslanecké sněmovně mnoho.
Rozhodně bych oponoval těm, kteří tvrdí, že jsem byl jmenován proto, že to mám ve zbývajícím čase jen nějak dohrát. Kdyby to tak bylo, tak bych tu pozici nepřijal. Kdybych si nebyl jistý, že je celá řada věcí, které jsem schopen dotáhnout do konce.
Česká republika se potýká s nízkým hospodářským růstem. Není jednou z cest, jak ekonomiku nakopnout, přilákat zahraniční investory a to právě skrze vědecké projekty a pracoviště, které můžeme nabídnout?
Nevýhodou mého postu je, že výsledky budou vidět až časem, že se jimi bude chlubit už jiný ministr. Stále nedokončenou debatu vedeme nad některými záležitostmi, které by mohly velmi pomoci: například zaměstnanecké akcie společně s půjčkami na překlenutí nějakého období. Seznam opatření je veřejnosti známý, musíme jej jenom dotáhnout do konce.
Je to samozřejmě celistvý systém: musím plánovat i takové věci, aby nám třeba do budoucna nechyběli studenti, které budeme ve výzkumu potřebovat. Varoval bych tedy před tím, že se vymyslí jeden úžasný krok, který nás spasí: například že se zavedou daňové odpočty a všechny firmy budou najednou chtít participovat na výzkumu, nebo že budou zaměstnanecké akcie vymyšleny nějak lépe a že se tady bude rodit jeden startup za druhým. Představa, že někdo přijde s jedním návrhem, který docílí, aby se tady rodilo více startupů, je iluzorní.
Problémem je, že dneska velké startupy ani nemají důvod jít sem do tohoto prostředí. Jdou rovnou raději někam ven a ví, že tam uspějí. Ví, že tam už bude daleko snazší transfer znalostí do praxe, že už to prostředí je na to daleko více zvyklé. Pokud budu mít i na to, co jsem zmínil, navázané výborné instituce, které budou finančně zabezpečené, tak sem pravděpodobně bude přicházet více zahraničních vědců. Někdy mám pocit, že k tomu přistupujeme tak, že ti špičkoví vědci sem k nám půjdou jenom kvůli tomu, že jsme hezká republika s dobrým pivem a hezkými Hradčany a Karlštejnem. To už dávno nestačí.
Máme za sebou evropské volby, kde se řešila mimo jiné i elektromobilita. Neměl by to pro nás být budíček, že nás i Asie předběhla co do kvality?
Jednoznačně. Pominu-li faktor, že ze strany autoritářských států jako je Čína, jdou do vědy ohromné subvence, a proto jsou cenově bezkonkurenční s nějakým naším produktem, tak jde samozřejmě i o ten vývoj samotný. Konečně máme snahu mít celý proces pod kontrolou, co se třeba těch strategických technologií týče. Od vývoje přes realizaci až po inovace. Abychom nebyli závislí na jiných oblastech světa, ale abychom to měli vše v prostoru Evropa a USA.
Co by ještě měla vláda zvládnout? Je dostatečné to, co se stihlo dosud?
Asi umím pochopit některé výtky tohoto typu. Nicméně stále si pamatuju dobu tři roky nazpátek – do jakého prostředí vláda nastupovala. Pamatuju si výroky řady komentátorů, že vláda pěti politických stran nikdy nemůže vydržet. Přicházeli jsme ještě v covidové době, poté začalo dění na Ukrajině a s tím spojené náklady. Přesto vláda stále drží pohromadě a hlavní cíle, které si vytkla – ať už to byla důchodová reforma nebo stabilizace veřejných financí, tedy abychom si mohli třeba v roce 2029 říct, že opět máme vyrovnaný rozpočet – se jí daří.
Nebudu rozporovat některé komentáře, že vláda ne až tak dobře umí zkomunikovat své úspěchy. Aby byl volič hrdý na to, co se podařilo. Největší devizou této vlády je, že i přes ty všechny problémy se uměla vždy dohodnout. To s sebou samozřejmě nese určité riziko, že často jde o kompromisy, kdy řada voličů – ať už té, či jiné strany – s tím nemusí být ztotožněna, protože to není těch sto procent, co očekávali.
Myslím, že se opět podaří sestavit rozpočet tak, že nebudeme navyšovat dluh. Postupně ho snižujeme, byť někteří budou určitě křičet, že je to pomalu. Já osobně si umím představit třeba i zadlužení, pokud by směřovalo do investic.
