Šprincová: Ženy v české politice

Následující text napsala analytička Fóra 50 % Veronika Šprincová pro naši publikaci „Odolná střední Evropa: Cesta k bezpečné budoucnosti„. 

Shrnutí: Přesto, že je Česko vázáno řadou národních i mezinárodních dokumentů prosazovat rovnost žen a mužů, v mnoha oblastech se mu to stále nedaří a v mezinárodních srovnáních v posledních letech stagnuje. Jednou z nejvýraznějších oblastí je zastoupení žen ve veřejném životě. Česko je co do zastoupení žen v politice dlouhodobě pod evropským i celosvětovým průměrem. Následující kapitola popisuje vývoj situace v posledních třech dekádách, hlavní problémy současného stavu i možná řešení. Klíčová slova: ženy v politice, rovnost žen a mužů, česká politika

Úvod

V posledních třiceti letech došlo v české společnosti k výrazným změnám, které se dotkly i postavení žen a mužů ve společnosti. Pozitivní roli v tomto kontextu sehrál především vstup Česka do Evropské unie (EU), který si vyžádal pozitivní změny směrem k prosazování rovnosti žen a mužů. Jak však dlouhodobě ukazuje například mezinárodní srovnání Světového ekonomického fóra, tempo změn se zpomaluje a ostatním zemím se daří zlepšovat situaci rychleji. Když se podíváme konkrétně na oblast politického rozhodování, zjistíme, že v roce 2006, kdy byl žebříček poprvé zveřejněn, se Česko umístilo v rámci dnešní EU-27 na 20. místě (Světové ekonomické fórum 2006). V roce 2023 ho v rámci EU-27 najdeme až na 24. místě (Světové ekonomické fórum 2023).

Zastoupení žen v politice je ovlivňováno řadou faktorů, klíčovou roli však sehrávají politické strany. Voliči a voličky si mohou vybírat jen z těch kandidujících, které strany nominují na kandidátní listiny. Jak uvidíme dále, tam ženy zpravidla stále chybí – zejména na volitelných místech. Následující kapitola se věnuje zastoupení žen v celostátní politice, faktorům, které zastoupení žen ovlivňují i možným řešením současného nepříznivého stavu.

Žádná z českých parlamentních stran se vyrovnávání zastoupení žen a mužů systematicky nevěnuje, což se pak promítá do dat zachycujících zastoupení žen a mužů v české politice. Vývoj podílu nominovaných i zvolených žen je z dlouhodobého pohledu nahodilý (Fórum 50 % 2020, 32–38). Pozitivní trend je v zásadě vidět jen u České pirátské strany (ČPS), u nichž však můžeme sledovat pouze relativně krátké období, takže by bylo předčasné činit nějaké definitivní závěry. Žádná ze stran aktuálně zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR nepoužívá závazné podpůrné opatření ve formě kvót na zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách.

Demokracie bez žen pokulhává

V diskusi o nevyváženosti politických procesů se často objevuje otázka, proč je pozornost upírána především na ženy a méně již na další skupiny, které nejsou v politice (dostatečně) zastoupeny. Odpověď je jednoduchá: na rozdíl od jiných znevýhodněných skupin nejsou ženy menšinou. Tvoří zhruba polovinu populace a jsou do nějaké míry zastoupeny napříč všemi společenskými vrstvami (podrobněji Šprincová 2009, 11–14). Musíme však mít na paměti, že ženy – stejně jako muži – nejsou homogenní skupinou a je pravdou, že konkrétní žena může mít k politickému rozhodování snazší přístup než konkrétní muž. Na druhou stranu platí, že ženy byly historicky z politického rozhodování vyloučeny a toto prostředí tak bylo vytvářeno s ohledem na potřeby privilegovaných mužů.

Pro kvalitu zastupitelské demokracie je zcela zásadní, aby byla otevřená, měla k ní přístup co nejširší část společnosti a mohly se v ní odrážet co nejrozmanitější životní zkušenosti. Společnosti, které si tuto potřebu uvědomují, se zaměřují v první řadě na ženy – právě proto, že tvoří jejich polovinu. Tím však úsilí zpravidla nekončí a je potřeba se dívat na další důvody znevýhodnění při vstupu do politiky – ať již jde o fyzický hendikep nebo například o ekonomické znevýhodnění. I v těchto případech se však mohou potřeby žen a mužů lišit. Pro přijímání kvalitních a efektivních opatření je proto potřeba mít hledisko pohlaví stále na zřeteli.

Není politika jako politika

Jak je znázorněno v tab. č. 1, mezi jednotlivými úrovněmi politického rozhodování panují rozdíly. Zatímco v horní komoře parlamentu je zastoupení žen dlouhodobě nízké (jak je patrné z grafu č. 3, dosud nejvyšší podíl senátorek činil po volbách v roce 2016 necelých 20 %), na úrovni měst a obcí se podíl žen v každých volbách zvyšuje a v roce 2022 dosáhl 29 %.

Tabulka č. 1: Zastoupení žen na různých úrovních rozhodování v Česku

	Podíl žen celkem
Vláda ČR	13 %
Poslanecká sněmovna PČR	26 %
Senát PČR	18,5 %
Kraje	22 %
Statutární města a hl. m Praha	24 %
Města a obce celkem	29 %

Data k 20. 1. 2024

Zdroje dat: ČSÚ, webové stránky Vlády ČR

Vláda ČR

Zastoupení žen v českých vládách výrazně kolísá a vzhledem k tomu, že během funkčního období dochází na ministerských postech k personálním obměnám, je složitější jednotlivé kabinety mezi sebou porovnávat. Nejpřesnějším ukazatelem je tak průměrné zastoupení žen za celé funkční období vlády. Graf č. 1: Vývoj zastoupení žen ve Vládě ČR v letech 1992–2024 (průměr za celé funkční období)

*úřednická vláda

Zdroje dat: webové stránky Vlády ČR (www.vlada.cz)

Jak je patrné z grafu č. 1, ve vývoji zastoupení žen na vládních postech nelze vysledovat dlouhodobější trend. Vývoj je natolik nahodilý, že jej nelze vysvětlit jinak než čistě shodou aktuálních okolností a nabízí se zde přirovnání Hany Havelkové (2006), která zastoupení žen v české politice přirovnává k loterii. Vidíme, že roli nehraje ani rozdělení na pravici a levici, ani na politické a úřednické vlády. Výrazněji tak vybočují jen obě vlády premiéra Andreje Babiše, což může být dáno ideologickou nevyhraněností strany, populistickou snahou zaujmout voličstvo obsazením žen na klíčové posty, důvěrou Andreje Babiše v manažerské a politické schopnosti žen v jeho okolí (viz např. Pšenička 2017) nebo pravděpodobně kombinací všech těchto faktorů. Zlepšení dosavadního vývoje by přitom nemuselo být nijak složité, stačilo by, aby strany měly na každý resort dlouhodobě vyprofilované dvě osoby – jednu ženu a jednoho muže –, což by umožnilo při sestavování vlády pružněji reagovat na přidělování ministerstev jednotlivým vládním stranám a hnutím a pozitivně tak ovlivnit celkové zastoupení žen na vládní úrovni.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky nejsou výkyvy tak výrazné. Jak ukazují data v grafu č. 2, v posledních třech volbách se zastoupení žen postupně zvyšuje. Ovšem ani v tomto případě nejde o výsledek systematické snahy vyrovnávat zastoupení žen v politice, ale v zásadě o shodu okolností. Nelze tak spoléhat na to, že se pozitivní trend bude opakovat i po dalších sněmovních volbách. Záležet bude především na tom, jaké strany budou do Sněmovny zvoleny, kolik získají mandátů, kolik žen a na jakých pozicích na kandidátních listinách do daných voleb vyšlou a do jaké míry využijí voliči a voličky své preferenční hlasy. V neposlední řadě sehrává roli i skutečnost, zda strany kandidují samostatně či v koalicích.

Jak bylo uvedeno již v úvodu, české politické strany nejsou z celkového pohledu příliš konzistentní v tom, jak ochotně nominují ženy do voleb, a to především na přední místa kandidátních listin. Například hnutí ANO 2011, které do Poslanecké sněmovny kandidovalo dosud třikrát, vidíme pozitivní trend nárůstu podílu žen mezi nominovanými i zvolenými, na jiných úrovních politického rozhodování (například v Senátu) však podíl kolísá (Fórum 50 % 2020, 32n). Nelze tedy s jistotou tvrdit, že ANO 2011 jakožto jeden z nejvýraznějších politických hráčů bude v tomto pozitivním trendu pokračovat i nadále, navíc v situaci, kdy není zastoupení žen na kandidátních listinách nijak formálně určeno. Jediným politickým subjektem, který byl do Poslanecké sněmovny zvolen ve všech volbách od roku 1996, je Občanská demokratická strana (ODS). V jejím případě platí, že se podíl nominovaných žen střídavě zvyšuje a snižuje a podobně z dlouhodobého hlediska kolísá i podíl žen v jejím poslaneckém klubu. Podobný vývoj vidíme i u druhé „stálice“ v dolní komoře parlamentu, Křesťanské a demokratická unie – Československé straně lidové (KDU-ČSL) (Fórum 50 % 2020, 35, Fórum 2021, 4n).

Graf č. 2: Podíl žen mezi nominovanými a zvolenými do PS PČR v letech 1996–2021

Zdroje dat: ČSÚ

Celkový podíl nominovaných žen byl ve všech dosavadních volbách vyšší než jejich podíl mezi zvolenými poslanci a poslankyněmi. Spíše než celkový podíl nominovaných žen je klíčové jejich umístění na kandidátní listině. Jak je patrné z tabulky č. 2, se zvyšující se pozicí na kandidátních listinách se podíl žen zpravidla snižuje. Jedinou výjimkou byly volby v roce 2006, kdy kandidovala Strana Rovnost Šancí^[1], která do voleb vyslala pouze ženské kandidátky.

Tabulka č. 2: Zastoupení žen na předních místech kandidátních listin do PS PČR v letech 1996–2021

	1996	1998	2002	2006	2010	2013	2017	2021
Podíl lídryň	14,7%	14,3%	15,4%	20,8%	10,7%	15,2%	20,5%	28,3%
Podíl žen nominovaných do 5. místa	19,2 %	18,7 %	22,2 %	28 %	22,7 %	22 %	25,5 %	29,7 %
Podíl žen nominovaných do 10. místa	17,9 %	19 %	24,7 %	28,2 %	25,3 %	24,7 %	27,5 %	31 %
Podíl nominovaných žen celkem	20,2 %	20,8 %	26,3 %	27,7 %	27,2 %	26,9 %	28,6 %	31,7 %

Zdroj dat: ČSÚ; výpočet a tabulka autorka

Navíc je potřeba připomenout, že dvou historických maxim podílu žen v Poslanecké sněmovně v letech 2010 a 2021 se podařilo dosáhnout z velké části díky preferenčním hlasům. Přednostní hlasování historicky prošlo několika změnami, přičemž ta poslední znamenala posílení jejich vlivu (Šprincová a Adamusová 2013, 17n). Dle současné zákonné úpravy mohou voliči a voličky udělit přednostní hlasy až čtyřem kandidujícím za jimi vybranou stranu či hnutí. Pokud kandidát či kandidátka získá alespoň 5 % všech hlasů odevzdaných pro navrhující stranu či koalici, posouvá se na první pozici. Pokud tuto hranici překoná více kandidujících, jsou pak seřazeni dle absolutního počtu získaných hlasů a podle tohoto pořadí jsou jim přidělovány mandáty.

Probíhající kampaň či kampaně na podporu ženských kandidátek se v obou zmíněných volbách spojily s širší společenskou poptávkou po politické změně. V roce 2010 tak voliči a voličky „kroužkovali“ zejména kvůli nespokojenosti s aktuální politickou situací a obsazením čelných míst kandidátních listin pro mnohé kontroverzními osobnostmi (Navrátil 2013a, Navrátil 2013b). Právě „vykroužkování“ lídrů a obsazení mandátů kandidujícími z nižších, původně nevolitelných, pozic příznivě ovlivnilo zastoupení žen v nově zvolené Sněmovně (Šprincová 2010). O jedenáct let později se do udělování preferenčních hlasů promítla dezinformační kampaň hnutí ANO 2011 vedená proti České pirátské straně (Tvrdoň 2021) a znalost lokálních osobností (Boček, Kočí a Zákopčanová 2021). Celkem díky preferenčním hlasům získalo mandát o devět žen více, než kolik jich bylo nominováno na volitelná místa kandidátních listin, což významně přispělo k dosažení historicky nejvyššího – 25% – zastoupení žen v dolní komoře parlamentu (Šprincová 2021).

Zatímco u ostatních subjektů, které získaly poslanecké mandáty, preferenční hlasy nijak zásadně pořadím nezamíchaly a výrazněji nezasáhly ani do zastoupení žen a mužů, v případě koalice ČPS a STAN (PirSTAN se z původně nevolitelných pozic dostalo do Sněmovny celkem 22 kandidujících, z toho 10 žen, všichni nominovaní za hnutí STAN (Boček, Kočí a Zákopčanová 2021). Data Českého statistického úřadu zveřejněná na www.volby.cz zachycující udělování preferenčních hlasů konkrétním kandidátům a kandidátkám PirSTAN ukazují jasnou strategii voličů a voliček této koalice: podpořit hnutí STAN na úkor jejich koaličního partnera. Jak již bylo zmíněno, svoji roli v tom mohla sehrát aktivní antikampaň vedená proti Pirátům zejména ze strany hnutí ANO 2011. Až na výjimky byly totiž mandáty přidělovány přednostně (tedy na základě preferenčních hlasů) nominantům a nominantkám hnutí STAN. A to i přesto, že v několika krajích šlo toto hnutí do voleb jako „slabší“ strana a dostalo tak na kandidátní listině menší počet míst než druhá část koalice, Piráti.

Příkladem může být hlavní město Praha, kde koalice získala 6 sněmovních křesel. Na prvních 6 místech kandidátky bylo 5 nominantů a nominantek Pirátů a 1 kandidát hnutí STAN. Voliči a voličky však „kroužkovali“ kromě lídryně Olgy Richterové (Piráti) první 4 kandidující za hnutí STAN, což v praxi znamenalo 3., 7. 11. a 16. místo na kandidátní listině. Jinými slovy místa obvykle zcela nevolitelná, na která jsou strany ochotnější nominovat ženské kandidátky.

Podobný vzorek vidíme ve všech ostatních volebních krajích: ačkoli Piráti obsadili první místa na koaličních kandidátkách v 10 volebních obvodech ze 14, v 8 krajích na mandát nedosáhli ani jimi nominovaní lídři a lídryně. Kromě Olgy Richterové v Praze tak byl jedinou zvolenou pirátskou „jedničkou“ předseda strany Ivan Bartoš v Ústeckém kraji. V některých krajích vidíme i mírně větší podporu žen nominovaných za STAN, tento faktor však nehrál zásadní roli a změnil pouze pořadí v jakém byly kandidátkám a kandidátům hnutí STAN mandáty přiděleny.

Senát Parlamentu ČR

Dlouhodobě tristní je zastoupení žen v Senátu, k čemuž přispívá i skutečnost, že je pro volby využíván většinový volební systém, který je pro ženy méně příznivý. Ve většinových systémech, kde v jednom volebním obvodu vítězí jen jeden kandidát či kandidátka, jsou strany méně ochotné nominovat ženy, protože se obávají porážky ze strany mužského protikandidáta. V poměrných systémech strany naopak nominují osoby ženského pohlaví s cílem vyvážit kandidátní listinu a rozšířit tak řady svých voličů (Kittilson 2006, 4n.). Jak upozorňují Rakušanová a Václavíková Helšusová (2006, 44), působení volebního systému však není přímé, jeho vliv je zprostředkován mechanismem výběru kandidujících osob uvnitř stran – nominování žen je určeno výší transakčních nákladů. Transakční nákladnost těsně souvisí s volebním systémem, konkrétně s velikostí volebního obvodu – počtem mandátů, které je možné v daném obvodu získat – a velikostí volebního obvodu z hlediska každé politické strany – počtem mandátů, které může v daném obvodu získat každá jednotlivá strana. Situaci pak komplikuje i fakt, že se ve volbách každé dva roky obměňuje jen třetina mandátů, takže jednorázový úspěch ženských kandidátek nemá až tak velký dopad na celkové zastoupení žen v horní komoře parlamentu.

Graf č. 3: Podíl žen mezi nominovanými a zvolenými do Senátu PČR v letech 1996–2022

Zdroj dat: ČSÚ

Jak je patrné z grafu č. 3, podíl nominovaných žen se volby od voleb mění, jednou se zvyšuje, jindy naopak snižuje a stejně tak kolísá i konečný podíl nově zvolených senátorek. V návaznosti na to i celkové zastoupení žen v Senátu.

Političky a politici závodí v jiné disciplíně

Jak bylo zmíněno v úvodu, vstup Česka do EU s sebou přinesl řadu pozitivních změn, a to především v oblasti zákazu diskriminace, postavení žen na trhu práce a prevence a potírání domácího násilí (Sokačová 2009, Volejníčková 2015, 4). Politického rozhodování se však tyto změny nijak nedotkly a na celostátní úrovni nebyla přijata žádná opatření k řešení dlouhodobě nevyrovnaného zastoupení žen a mužů v politice. V diskusi o řešení nevyváženého zastoupení žen a mužů v politice se při odmítání pozitivních opatření, jako jsou například genderové kvóty, objevuje víra ve zlepšení „přirozeným vývojem“ nebo ve srovnání startovních podmínek pro všechny bez ohledu na pohlaví. Drude Dahlerup (1998) v této souvislosti upozorňuje na nutnost rozlišení mezi dvěma pojetími rovnosti. Zmíněný přístup podle ní vychází z pozice klasického liberálního nároku rovnosti příležitostí. V tomto pojetí stačí odstranit formální překážky přístupu k participaci na politickém životě (např. udělení volebního práva), další vývoj je pak na konkrétních jedincích a jejich schopnostech. Druhým přístupem je požadavek na rovnost ve výsledku, který vychází z předpokladu, že skutečná rovnost nenastává ani po odstranění formálních překážek. Diskriminace je chápána jako soubor skrytých bariér, které ženám brání politiku ovlivňovat. Pokud existují bariéry, musí být zavedena kompenzační opatření, která ve výsledku umožňují dosáhnout skutečné rovnosti.

Jak ukazují i zkušenosti ze zahraničí (evropské státy s nejvyšším zastoupením žen v politice nějaký typ opatření používají či používaly, viz např., Šprincová a Mottlová 2015) spoléhání na „přirozený vývoj“ ani samotné odstranění formálních překážek (např. udělením pasivního volebního práva ženám) nevede k dlouhodobému řešení problému. Řečeno s nadsázkou, zatímco muži běží sprint, ženy překážkový běh. Musejí totiž překonávat řadu překážek, které můžeme rozdělit do tří typů: individuální, společenské a institucionální, které jsou však provázány a vzájemně se posilují (Rakušanová 2006). Každý typ bariéry vyžaduje jiná opatření pro jejich odstraňování, která by v ideálním případě měla spolupůsobit a tlakem z různých stran pomoci tyto mnohdy neviditelné bariéry rozbít.

Individuální bariéry jsou zpravidla na straně samotných žen (ale i mužů, kteří rozhodují například o tom, kdo bude na kandidátní listině a na jakém místě) a vyplývají ze společenských očekávání a zvyklostí. Patří sem například neúměrně větší zatížení žen péčí o domácnost a závislé osoby, ale také menší motivace se o politiku zajímat a aktivně se do ní zapojit, statisticky nižší sebevědomí žen či neochota působit v převážně mužském kolektivu. Společenské překážky jsou ovlivněny tím, jaké role historicky považuje společnost za vhodné pro ženy a muže. Příkladem může být dvojí metr pro hodnocení politického působení žen a mužů, kdy ženy musejí obhájit nejen své schopnosti a úspěchy, ale vůbec dokazovat, že do politiky patří. Individuální selhání konkrétní političky pak bývá veřejností důvodem kriticky hodnotit politické působení žen jakožto celé skupiny. S tím souvisejí i předsudky o ženách a mužích, které ve společnosti stále přetrvávají.

Mezi institucionální překážky pak patří celkové nastavení fungování politiky, volební systém a jeho parametry, systém nominací a transparentnost nominačních procesů či chybějící opatření na podporu žen. Na rozdíl od předchozích dvou typů překážek lze institucionální bariéry odstraňovat poměrně rychle a jednoduše revizí stávajícího systému a procesů a jejich přenastavení tak, aby byl co nejotevřenější. Případně i přijetím nových opatření vedoucích k narovnání historicky nevyváženého stavu. Kritickým předpokladem je však politická vůle téma řešit a ochota podpůrná opatření (například ve formě kvót pro ženy a muže na kandidátních listinách) přijímat.

Jak již bylo zmíněno, nejspolehlivější strategií, jak vyrovnávat zastoupení žen a mužů v politice, je zavedení nějaké formy kvót. Kvóty mohou být zavedeny dobrovolně na úrovni jednotlivých stran (to je model typický pro severské státy) nebo zakotveny do legislativy (ať již do ústavy či do zákona). Vnitrostranické kvóty mají tu výhodu, že si je strany mohou nastavit dle aktuálních potřeb a možností, často však vnímají jejich zavedení jako komplikaci a konkurenční nevýhodu oproti stranám, které žádné opatření nevyužívají. V současné době jsou legislativní kvóty zavedeny ve 12 zemích EU-27, konkrétně v Belgii, Francii, Chorvatsku, Irsku, Itálii, Lucembursku, Maltě, Polsku, Řecku, Portugalsku, Slovinsku a Španělsku. Specifickým příkladem je Dánsko, které kvóty používalo pouze dočasně (Šprincová a Mottlová 2015, 3). Dle dat Meziparlamentní unie mají všechny tyto státy s výjimkou Irska (tam nebyla 40% kvóta v posledních volbách v roce 2020 naplněna) a Řecka vyšší zastoupení žen v (dolní komoře) parlamentu než Česko.

S vědomím toho, že kvóty jsou osvědčeným systémovým řešením dlouhodobě nevyrovnaného zastoupení žen a mužů v politice, se podobné návrhy v minulosti objevily i v Česku. Jak shrnuje analytický materiál Úřadu vlády ČR (2022), první návrh byl předložen v roce 2010 a stanovoval povinný celkový podíl 30 % jak žen, tak mužů a zároveň na prvních dvou místech by musela být zastoupena obě pohlaví. Druhý návrh z roku 2014 již počítal s 40% zastoupením obou pohlaví a zároveň určoval, aby v první trojici byla jedna osoba opačného pohlaví. Obě úpravy tedy zohledňovaly skutečnost, že klíčové je ošetření nejen celkového podílu žen a mužů, ale i jejich pořadí na kandidátní listině, jelikož, jak bylo uvedeno výše, právě umístění na kandidátní listině je zpravidla pro přidělování mandátu klíčové.

Důležitým aspektem je i vymahatelnost a sankce za nedodržení daného pravidla. Nejpřísnějším postihem je odmítnutí registrace kandidátní listiny, dokud nedojde k nápravě, mírnější formou je pak snížení finančního příspěvku či naopak finanční bonus za vyrovnané nominace (Šprincová a Mottlová 2015, 17). Společenské překážky však lze odstraňovat jen stěží a pomalu, jelikož souvisejí s celkovým nastavením společnosti a přetrvávajícími představami o „správné“ roli žen a mužů ve společnosti. Pomoci tak může snaha o odstraňování individuálních bariér, prostřednictvím „měkkých“ opatření, která často doprovázejí ta „tvrdá“ ve formě kvót (Úřad vlády 2022, 18). Strany a hnutí, která tato opatření aktivně zavádějí, si uvědomují, že jde o jedinou efektivní a dlouhodobě udržitelnou cestu k naplňování početních kvót, které nemůže být úspěšné v situaci, kdy by byly naplňovány jen formálně a mechanicky. Klíčovým aspektem je motivace žen ke vstupu do politiky (např. cílená náborová kampaň) a podpora v jejich politickém působení. Ta může mít řadu podob a je vhodné ženám nabídnout škálu různých forem podpory.

Strany a hnutí tak mohou ženám nabízet vzdělávání v různých oblastech dle aktuálních potřeb. Příkladem v této oblasti je Volební akademie žen, kterou pro své členky a příznivkyně organizuje KDUČSL (Šprincová 2022, 21). Oblíbenou formou podpory je i mentoring, který usnadňuje podporu a přenos zkušeností mezi služebně staršími a začínajícími političkami. Důležité je také vytváření bezpečného prostoru pro sdílení zkušeností, což se děje nejčastěji formou organizace síťovacích setkání (podrobněji Šprincová a Mottlová 2015). Konkrétní opatření vycházející z českých i zahraničních zkušeností shrnuje například manuál 15 tipů, jak podpořit ženy uvnitř politických stran a hnutí (Šprincová 2022). Důležité je, aby za podporu prosazování vyrovnaného zastoupení žen a mužů ve stranách a potažmo i v zastupitelských a exekutivních orgánech, nesl někdo zodpovědnost. Klíčová je proto role ženských platforem či sdružení, která poskytují ženám podporu, podílejí se na formulaci konkrétních politik.

Závěrem lze konstatovat, že přes řadu proměn, kterými česká politická scéna v posledních desetiletích prošla, zůstává otázka zastoupení žen stále aktuální. Data a analýzy dokládají, že postavení žen a mužů v politice stále není rovné. Hlavním problémem jsou přetrvávající bariéry, které ženám komplikují vstup do politiky i působení v ní. Vedle snahy odstranit tyto překážky je však také potřeba zdůrazňovat, že zastoupení žen v politice je klíčovým aspektem zdravě fungující demokracie. Politické strany a další instituce mají před sebou velký úkol v podobě vytváření otevřenější a spravedlivější politické kultury a procesů. Zastoupení žen v politice by totiž nemělo být závislé pouze na náhodě či momentálních trendech, ale mělo by být výsledkem systematických snah o narovnání postavení žen a mužů. Jen tak můžeme dosáhnout skutečné rovnosti a demokratické reprezentace na všech úrovních politického rozhodování.

Doporučení:

• Nízké zastoupení žen v politice je systémovým problémem, proto také vyžaduje systémové řešení, a to jak na straně státu, tak v politických stranách.

Krátkodobá doporučení

• Schválit novelu volebního zákona zajišťující vyrovnané zastoupení žen a mužů na kandidátních listinách. Aby tato novela byla účinná, je potřeba: 1) určit pořadí žen/mužů na předních místech kandidátních listin, 2) nastavit účinné sankce za nedodržení pravidla.
• Schválit a dodržovat kvóty uvnitř politických stran.
• Podpořit vznik a fungování ženských organizací a platforem uvnitř politických stran.

Střednědobá až dlouhodobá doporučení

• Zavést důsledný systematický monitoring zastoupení žen v politice (kvantitativní i kvalitativní) napříč všemi úrovněmi rozhodování. Navrhování vhodných opatření a jejich aktualizace v návaznosti na aktuální vývoj.
• Zavést podpůrná opatření uvnitř politických stran s ohledem na konkrétní situaci.
• Rozvíjet nadstranickou spolupráci ženských organizací a platforem.

Financovat aktivity v této oblasti a podpořit spolupráci státu i politických stran s odbornou veřejností (akademickými pracovišti i občanským sektorem

[1] V roce 2005 byla ustavena čistě ženská strana s názvem Strana Rovnost Šancí (SRŠ). Iniciátorkami jejího vzniku byly ženy z kulturní oblasti (novinářka Zdeňka Ulmannová a dokumentaristka Olga Sommerová) (Rakušanová 2006, 38). Na jaře 2006 se SRŠ rozhodla kandidovat do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a vyzvala ženy, aby za ni kandidovaly. Dle dat Českého statistického úřadu zveřejněných na www.volby.cz strana kandidovala ve všech českých krajích a do voleb vyslala celkem 77 žen. Získala celkem 10 879 hlasů, což znamenalo volební zisk 0,2 % všech platných hlasů. Širšímu kontextu fenoménu „ženských“ stran a programovému zaměření SRŠ se v týdeníku A2 věnovaly Iva Baslarová a Blanka Nyklová (2007). V lednu 2008 přinesla Česká televize zprávu, že straně byla soudem pozastavena činnost (ČT24 2008).

Celý text publikace naleznete na