Sen nebo realita? Osamostatňování mladých lidí s pohybovým postižením

Workshop byl rozdělen do čtyř tématických celků, které byly vedeny čtyřmi řečníky. Celá akce pak byla moderována Vendulou Čermákovou, studentkou Slezské univerzity v Opavě.

V prvním panelu vystoupila doc. Mgr. Lenka Krhutová, Ph.D., pedagogická poradkyně magisterského oboru Koordinace rehabilitace a dluhodobé zdravotně sociální péče Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity, která se ve svém příspěvku zaměřila na cestu k osamostatnění mladého člověka se zdravotním postižením v kontextu osobní autonomie. Hned na začátku vymezila docentka Krhutová rozdíl mezi pojmy osamostatňování, které „je procesem a začíná kolem druhého roku života, kdy začneme říkat: ‚Já sám!‘, ‚Já nechci!‘, a to je ten první impuls, kdy už se začínáme vymezovat – neboť to osamostatňování začíná vymezováním určitých hranic,“ a mezi osamostatněním, které je cílovým stavem. Dále se zaměřila na východiska potřeby osobní autonomie – na vnitřní motivaci člověka, do které zařadila potřebu být samostatný nebo autonomní a na vnější požadavky okolí, mezi něž zařadila například sociální tlak či kritéria úspěšnosti jedince. Závěrečnou část úvodního slova věnovala docentka Krhutová podmínkám procesu autonomie. Tyto podmínky rozdělila na vněší a vnitřní. Z vnějších podmínek byly zmíněny zejména finanční prostředky, bezbariérové bydlení či opora v podobě partnerských vztahů. U vnitřních podmínek se zaměřila především na podmínku sebepřijetí. Podle ní je mýtem, že „člověk, který se s postižením už narodí, se lépe adaptuje, lépe ho přijímá, lépe se s ním vyrovnává.“ Možnou další nástrahou k cestě za osobní autonomií mladých lidí se zdravotním postižením vidí docentka Krhutová také ve vymanění se z role poslušného dítěte, neboť někdy na takové roli rodiče až příliš lpí a často neumí akceptovat, že není nutná tak těsná péče.

V druhé části workshopu vystoupila poslankyně Parlamentu České republiky Ing. Markéta Pekarová Adamová z TOP 09, která se dlouhodobě věnuje sociální tématice a problematice, a její příspěvek se týkal možností stávajícího sociální systému a jeho nastavení. Zmínila finanční příspěvky pro osoby zdravotně postižené v podobě příspěkvů na mobilitu, na péči, na zvláštní pomůcky či benefity spojené s průkazem osob se zdravotním postižením. Poslankyně zmínila, že je „příznivcem toho, aby se zrušil příspěvek na péči pro dospělé s I. stupněm postižení,“ která činí 880 Kč měsíčně a jehož příjemcem je 70 % dospělých s tělesným postižením. Místo něho by vynaložené prostředky využila na pomoc lidem s vyšším stupněm zdravotního postižení, kterých je sice méně, ale potřebují vyšší finanční podporu. V části týkající se pracovních podmínek osob se zdravotním postižením zmínila, že „bychom se měli snažit o to, aby tady byly podmínky pro to, aby se lidé se zdravotním postižením byly schopni uplatnit na běžném trhu práce. Myslím, že je důležité podpořit formu práce na zkrácené či částečné úvazky, nebo také práci z domova.“ V závěru svého příspěvku na workshopu se poslankyně zaměřila na témata, o kterých chtěla s účastníky následně diskutovat. Základem těchto témat je podle ní vždy finanční udržitelnost, to zdali nastavení výše dávek či příspěvků v různých oblastech sociálního systému odpovídá potřebám, či zdali nemá docházet k pravidelným úpravám jejich výše, např. v podobě pravidelné valorizace nezávislé na vůli politiků, ale například na míře inflace, nebo také zaměření na bydlení, které je základem dalšího osobního i kariérního rozvoje.

Třetí část workshopu byla věnována inkluzivnímu dobrovolnictví. Toto téma prezentovala a s účastníky následně diskutovala vedoucí dobrovolnické sekce a vysílání doborovlníků s omezenými příležitostmi sdružení doborovlných aktivit INEX Jana Koňasová. V úvodu svého příspěvku obecně představila koncept dobrovolnictví včetně jeho výhod, kterými jsou rozvoj sebevědomí, procvičování nových jazyků, poznávání nových lidí, zapojení se do pracovních aktivit nebo pocit poskytování podpory, kterou zdravotně postižení lidé většinu spíše přijímají. „Dobrovolníci svou působností boří bariéru ve společnosti, protože ukazují, že mohou také přispět společnosti, boří diskriminaci,“ uvedla a následně popsala samotný projektu Dobrovolnictví pro všechny, který se zaměřuje právě na inkluzivní doborovolnictví a nabízí možnost vycestování do zahraničí i lidem se zdravotním postižením, což je v zemích jako Velká Británie nebo USA běžnou praxí, zatímco v České republice takový projekt doposud chyběl.

Vedení posledního, ale neméně důležitého, důležitého panelu se ujala Magda Majo, která ve svém inspirativním příspěvku účastníkům představila limity života člověka se zdravotním postižením z osobního pohledu životní zkušenosti života s dětskou mozkovou obrnou. Své zkušenosti paní Majo popisovala slovy: „Já když jsem se narodila s tím handicapem, tak už jsem měla rok a půl starou sestru, která byla malá a potřebovala, aby se rodiče věnovali i jí. Já jsem byla od dětství vedena k tomu, že musím být samostatná. ty první roky života se mi matka věnovala, pak jsem byla od šesti let na internátu. Je to z jedné strany hrozné, ale já jsem za to dnes vděčná, protože nebýt toho, tak bych dnes nedokázala s tím životem tak bojovat. Já jsem se se svým handicapem vyrovnala.“ Dále účastníkům popisovala své zkušenosti s hledáním zaměstnání nebo bezbariérového bydlení: „Člověk musí sám hledat, sám jednat. Všechny organizace nás podporují, ale ve finále je to náš život a my jsme za něj zodpovědní,“ uvědla v závěru.

A co stálo za názvem workshopu Sen nebo realita?, to účastníkům prozradil organizátor a iniciátor akce Adam Kratochvíl: „Můj sen se teď stává realitou. Ta dnešní realita tohoto workshopu přináší další sen, a to pokračovat a navazovat na tuto akci. Je to další sen a možná se stane další realitou. Myslím si, že je to skvělé heslo a bylo by dobré v něm pokračovat.“