Ondřej Filipec a Lucie Tungul: Úpadek demokracie ve střední Evropě a role vnějších aktérů: systematický přehled literatury

Následující text napsali politologové Ondřej Filipec a Lucie Tungul pro naši publikaci „Odolná střední Evropa: Cesta k bezpečné budoucnosti„. 

Shrnutí: Úpadek demokracie je předmětem vědeckého zkoumání již několik desetiletí. V posledních letech získalo toto téma nový impuls v souvislosti s vývojem v Polsku a Maďarsku. Cílem našeho příspěvku je prozkoumat hlavní oblasti, kterými se zabývá odborná literatura zkoumající vliv vnějších aktérů na úpadek demokracie v Maďarsku a Polsku. Shrnujeme zjištění, která osvětlují omezený dopad vnějších institucí, a představujeme nabízená řešení. Znalost odborných analýz a doporučení je podtržena skutečností, že úpadek demokracie je v dlouhodobém horizontu hrozbou nejen v Polsku a Maďarsku, ale i v dalších zemích středoevropského regionu.

Klíčová slova: úpadek demokracie, střední Evropa, podmíněnost, instituce, vnější aktéři

Úvod

Snaha zvenčí ovlivnit povahu a stabilitu režimů není žádným novým fenoménem. Jsou zdokumentovány stovky případů, kdy se zahraniční mocnosti nebo mezinárodní organizace v momentu zvýšené nestability režimů jiných zemí snažily zasáhnout do jejich dalšího směřování: buď směrem k upevňování a budování demokracie, nebo k oslabení demokracie a autoritářství (Shulman a Bloom 2012; Levin 2016, 2019). I když víme, že na demokratizaci i posunu k autoritářství mají v reformních zemích vliv jak domácí, tak vnější faktory, analýzy posledních let nám ukázaly, že tato souvislost je mnohem složitější, než jsme si často mysleli (Tolstrup 2014; Obydenkova a Libman 2015).

Předpoklad, že vnější aktéři mohou ovlivnit proces demokratizace ve třetích zemích, nepopírá, že se jejich vliv na politický vývoj cílové země jen zřídkakdy stává hlavním hybatelem změn a relativní síla vnějších zásahů se proměňuje v čase. Borzel a Lebanidze (2017) přesto tvrdí, že je třeba systematičtěji uchopit nejen propojení vlivu vnějších a domácích aktérů, ale také to, jak domácí aktéři podle svých politických a ekonomických zájmů vybírají vnější spojence. Musíme dobře rozumět procesům, které probíhají uvnitř těchto zemí, abychom lépe pochopili jednotlivé aspekty demokratizace, či odklonu od ní. Až poté zjistíme, jaké proměnné určují výsledek, co jsou příčiny a co následky. Zároveň pochopíme, jak vnější aktéři přispěli ke konečnému výsledku.

Tento text se zabývá úpadkem demokracie ve střední a východní Evropě se zvláštním zaměřením na roli vnějších aktérů v tomto procesu. Naším hlavním cílem je shrnout hlavní nástroje a způsoby, jakými vnější aktéři (primárně instituce Evropské unie) působí na Maďarsko a Polsko. Představujeme systematický přehled literatury k tomuto tématu, který vychází z více než 200 zdrojů, jež jsme shromáždili v prvních měsících roku 2023 a jež se zabývají úpadkem demokracie ve střední a východní Evropě. Do přehledu jsme zahrnuli nejen prestižní zahraniční databáze, ale i zdroje vydané v Česku, Maďarsku, Polsku a na Slovensku.

Demokracie a vnější aktéři

Teze, že mezinárodní rozměr je pro demokratickou transformaci důležitý, propojuje domácí politiku s mezinárodním kontextem a analyzuje, do jaké míry je mezinárodní kontext důležitý – jakým způsobem a do jaké míry vnější aktéři ovlivňují domácí změnu režimu v cílových zemích. Takzvaná difuzní literatura se zaměřuje na obecné regionální a globální okolnosti, které ovlivňují prosazování demokracie (Pridham, Herring, a Sanford 1994; Linz a Stepan 1996; Kubicek 2003; Levitsky a Way 2005; Schimmelfennig a Sedelmeier 2005; Tolstrup 2014b), zatímco jiní badatelé se zabývají konkrétními vnějšími aktéry, mezi kterými v posledních dvaceti letech významnou roli sehrála Evropská unie (EU). Zároveň autoři stále více poukazují na prozápadní zkreslení a začali se zabývat nejen pozitivním, ale i negativním vlivem západních demokracií včetně EU na prosazování demokracie. Posledním trendem je rostoucí pozornost směřující na autokratické režimy a jejich možnou roli při podpoře úpadku demokracie nebo dokonce přímo prosazování autokracie ve třetích zemích (Bogolomov a Lytvynenko 2012; Obydenkova 2022; Ademmer, Delcour a Wolczuk 2016; Ambrosio, Hall a Obydenkova 2022; Shyrokykh 2022a; 2022b).

Roli EU v procesu demokratizace zkoumá literatura zabývající se evropeizací. Evropeizace je obecně definována jako proces, v němž země přijímají širokou škálu formálních i neformálních pravidel Evropské unie (viz např. Ladrech 2004; Ladrech 1994; Buller a Gamble 2002; Cowles, Caparaso a Risse 2001; Olsen 2002; Radaelli 2004; Schimmelfennig a Sedelmeier 2005; Bulmer 2008) a „nově definují své zájmy a chování tak, aby odpovídaly požadavkům, normám a pravidlům vyplývajícím z členství v EU“ (Featherstone a Kazamias 2014, 13). Aby tento proces přinesl kýžený výsledek v podobě demokratizace, musí být zapojení EU (závazky, zdroje a legitimita) dlouhodobé, předvídatelné a důvěryhodné (Risse a Babayan 2015). Zásadní roli v tomto procesu hraje domácí politika, tedy rozložení sil ve společnosti, relativní síla a očekávání vlivných domácích aktérů, společenské poměry a domácí bezpečnostní situace (Dandashly 2018; Risse a Babayan 2015). Domácí elity „určují, co EU dokáže“ (Dandashly 2018, 77). Společenské skupiny, jejichž relativní moc v domácím systému EU zvyšuje, mohou využít EU k posílení svého postavení v domácím systému a k omezení vlivu jiných mocných aktérů. Literatura zkoumající europeizaci však stále trpí značnými mezerami. Cílové země jsou vystaveny mnoha vnějším i vnitřním silám působícím zároveň, jako je globalizace, členství v mezinárodních organizacích, změny veřejného mínění, společenských norem, hodnot, přesvědčení – a je obtížné přesně identifikovat roli, kterou v tomto procesu hraje EU.

Ve své průlomové práci Lavenex a Schimmelfennig (2011) navrhují tři úhly pohledu na vnější podporu demokracie ze strany EU: vazby (linkage), nátlak (leverage) a vládnutí (governance). Skrze vazby podporuje společenské podmínky vhodné pro rozvoj demokracie včetně pomoci demokratickým aktérům; nátlak je definován politickou podmíněností, která se objevila v 90. letech 20. století a byla spojena s východním rozšířením; a konečně vládnutí má za cíl podporovat demokracii prostřednictvím funkční spolupráce v rámci jednotlivých politik a stalo se výraznějším se zahájením Evropské politiky sousedství (EPS) EU na počátku roku 2000. Výsledek vlivu EU, která aplikuje všechny tři formy vlivu, závisí na poměru sil EU a regionálních (neliberálních) mocností. Kromě kredibility a legitimity EU jako aktéra a dostatečného množství dostupných zdrojů závisí výsledek na množství a kvalitě ekonomických a politických vazeb mezi cílovými státy a vnějšími aktéry (EU/neliberálními mocnostmi).

Podle řady autorů (Börzel 2015; Risse a Babayan 2015; Börzel 2015; 2015; Börzel a Lebanidze 2017) je schopnost EU podpořit proces demokratizace vyšší v zemích, kde se EU chová konzistentně a kde alespoň část politických elit a aktivní občanská společnost podporují demokratické reformy. Klíčovým předpokladem pro efektivitu podmíněnosti EU, tedy schopnosti EU politikou cukru a biče prosadit změny, je přítomnost prodemokratických sil, které akceptovaly a přijaly za své liberální hodnoty, a zároveň jsou dostatečně silné, aby prosadily reformy a mají dostatečné zdroje na jejich implementaci. EU totiž může pomoci nejen liberálním silám, ale neúmyslně také jejich protivníkům, kdy dojde k tzv. zkříženému posílení (cross-over empowerment), čímž může EU v cílové zemi oslabit, ale také stabilizovat nebo dokonce podpořit neliberální tendence.

Hned několik institucí EU je zapojeno do evropského boje proti úpadku demokracie. Studie věnované jejich vlivu běžně začínají výčtem hodnot zakotvených v článku 2 Smlouvy o EU a pak popisují, jak mechanismus jejich prosazování špatně funguje. Na druhou stranu uvádějí možnosti de lege ferenda (podle budoucího zákona) (Kochenov, Magen a Pech 2016; Pech a Scheppele 2017; Ágh 2018; Theuns 2020), často ve vztahu k článku 7 SFEU (Theuns 2020). Nejvíce analýz o vlivu institucí EU na boj proti úpadku demokracie v zemích EU se zabývá Evropskou komisí a Evropským parlamentem, případně jejich komparativní analýze a rozdílným postojům obou institucí k Polsku a Maďarsku (Pech a Scheppele 2017; Ágh 2018; Zamecki a Glied 2020).

Nástroje Evropské komise a jejich účinnost zhodnotila například Sonja Priebus, která  došla k tomu, že roste počet nástrojů, které se orientují na následky, ale jen zřídka se Komise soustředí na řešení příčin úpadku demokracie (Priebus 2022). V souladu s tímto zjištěním jiní autoři tvrdí, že neúspěch účinného postupu Evropské komise je zakotven v samotné institucionální povaze této instituce, která je namísto ideologického pluralismu příliš svázána technokratickým legalismem. Důsledkem je depolitizace procesu, která Komisi svazuje ruce a poskytuje půdu pro populismus (Oleart a Theuns 2023). Práce dokumentující roli Evropského parlamentu (EP) se často zabývají vztahem mezi jeho ideologickými preferencemi a partikulárními zájmy. Ukazují, že postoje EP k demokratizaci a úpadku demokracie jsou ovlivněny ideologií a stranickou afiliací. Například Meijers a van der Veer (2019) dochází k závěru, že strany spojené (afiliací nebo ideologicky) s Maďarskem a Polskem se vyhýbaly kritice obou zemí v EP (Meijers a van der Veer 2019).

Dostupné analýzy opakovaně ukazují, že obě instituce jsou kritičtější k Polsku než k Maďarsku, protože Polsko vnímají jako význačnějšího aktéra v EU. To stejné platí i pro mezivládní instituce. Peter Oliver a Justine Stefanelli poukazovali na váhání Rady EU reagovat na úpadek demokracie v Maďarsku i Polsku (Oliver and Stefanelli 2016). Kochenov, Magen and Pech (2016) kritizovali, jaké nástroje Rada volila, stejně jako její malou iniciativu. I organizace mimo EU, které se snaží bojovat proti úpadku demokracie, naráží na vnitřní překážky. Například Benátská komise (Venice Commission), expertní orgán Rady Evropy, situaci v Maďarsku a Polsku řešila opakovaně, ale nesouhlas některých aktérů se jí nepodařilo prolomit (viz například Cameron 2020; Turkut 2021).

V poslední době došlo také k nárůstu zájmu o podporu úpadku demokracie ze strany neliberálních mocností – i když vhodnější je asi mluvit o jejich snaze bránit vlivu aktérů, kteří v třetích zemích prosazují liberální demokracii (Burnell 2006; Obydenkova a Libman 2015; Tolstrup 2014a; Dragneva a Hartwell 2022; Risse a Babayan 2015; Vanderhill 2013; Kneuer a Demmelhuber 2020). V tomto ohledu je v Evropě hlavním objektem zájmu Rusko. Autoři zkoumají, jak Rusku (potencionálně) přímo čí nepřímo přispívá k potlačování demokracie a/nebo prosazování autoritářských tendencí. Ambrosio (2007) například tvrdí, že Rusko oslabuje liberální síly v zemích, se kterými sousedí, a k tomu využívá tři typy strategií – podporuje neliberální režimy (Bělorusko), podkopává demokratizující režimy (Ukrajina) a prosazuje autoritářské normy na mezinárodní úrovni (Šanghajská organizace pro spolupráci).

Tolstrup (2009) proti tomu definuje ruské aktivity v tzv. „blízkém sousedství“ Ruska dvěma zastřešujícími typy aktivit: politika řízené stability, kterou aktivuje v zemích, které nenastoupily na cestu demokratizace (například Bělorusko, Arménie, Ázerbájdžán) a politika řízené nestability, typická pro konsolidované demokracie v evropských integračních strukturách, nebo země, které se jasně přihlásily k demokratickým normám a hodnotám a mají zájem o integraci se Západem (Moldavsko, Ukrajina). V politice řízené nestability Rusko politicky, ekonomicky a mediálně podporuje proruské kandidáty a tam, kde to je možné, podporuje etnické konflikty a/nebo separatismus (Tolstrup 2009; Obydenkova a Libman 2015). Dále se snaží zvýšit ekonomickou závislost těchto zemí (včetně finanční destabilizace), a tím posílit jejich již panující vysokou ekonomickou a politickou zranitelnost. Výsledný pokles bezpečnostní, politické a ekonomické stability, které jsou částečně důsledkem ruské podvratné aktivity vede a) k poklesu veřejné podpory demokratických reforem a b) tyto země se stávají méně stabilní a pro vnějšího pozorovatele (EU) méně atraktivními adepty na integraci do západních struktur – oslabené vyhlídky na přidružení nebo členství do EU snižují angažovanost EU v prosazování jejich demokratizace a liberálních reforem a oslabují kredibilitu a vliv proevropských aktérů. Působením obou faktorů klesá proreformní potenciál a důvěryhodnost Západu jako partnera (Ambrosio 2007; Tolstrup 2009; Obydenkova a Libman 2015).

Dále bychom měli zmínit vliv domácí roviny na vnější aktéry, tedy jak si domácí elity (strategicky) vybírají spolupráci s vnějšími aktéry podle svých politických preferencí nebo podle odhadu svých šancí v domácím politickém boji. Domácí faktory se jeví jako zásadní prvky, které jsou pro obstrukce podpory demokratizace charakterističtější než samotní neliberální vnější aktéři – domácí politická situace určuje, jak cílový stát reaguje na podněty, které přináší vnější aktéři usilující o podporu demokratizačního procesu, nebo naopak o jeho oslabení, od koho z nich se rozhodnou přijmout pomoc a v jaké formě (Börzel 2015).

Pokud demokratizace ohrožuje síly profitující ze stávajícího režimu a vnější pobídky jsou skrovné, je šance na kvalitativní změnu režimu velmi nízká. Protidemokratické síly se mohou obrátit na neliberální režim, aby získaly podporu v domácím soupeření s liberálními aktéry – a mohou se tak rozhodnout bez aktivního popudu vnějšího aktéra (např. Rusko). Dále tak mohou činit, aby se vyhnuly politice podmíněnosti, kterou na ně vyvíjí vnější demokratičtí aktéři (EU). Demokratické i nedemokratické politické elity primárně sledují své vlastní geopolitické zájmy, což se může dostat do střetu se samotným procesem demokratizace, kterému nominálně vyjadřují podporu. Konvergence nebo střet strategických zájmů demokratických a nedemokratických sil v takové chvíli hraje klíčovou roli.

Dalším bodem je reakce západních demokracií na aktivity neliberálních režimů ve třetích zemích. Reakce EU závisí na dvou faktorech, mezi které patří regionální stabilita a strategický význam neliberálního režimu (Börzel 2015; Risse a Babayan 2015). Obavy z nekontrolované migrace, terorismu, organizovaného zločinu, energetická bezpečnost a ekonomické zájmy mohou způsobit, že oficiální deklarace se míjí s reálnou implementací evropské politiky. To podkopává schopnost EU působit jako důvěryhodný aktér prosazující demokracii a vládu zákona (Lengger 2012; Dandashly 2018; Börzel 2015; Börzel a Lebanidze 2017). EU sama sebe definuje jako organizaci, kterou více než zájmy pohání sdílené demokratické hodnoty, ale opakovaně ukázala, že je ochotná ustupovat ruským zájmům a dokonce s Ruskem (a jinými neliberálními režimy) spolupracovat, když danou oblast spolupráce považuje za výhodnou (Youngs 2017; Casier 2020). Změna tohoto přístupu obvykle nastane až ve chvíli, kdy se daný režim stane sám o sobě rizikem evropské stability. Jakmile neliberální režim překročí pomyslnou hranici mezi statutem quo a vysokým bezpečnostním rizikem, dilema EU, zda podporovat stabilitu i za cenu spolupráce s nedemokratickými silami, oslabuje.

Předpoklad, že demokratičtí vnější aktéři podporují demokratizaci a neliberální vnější aktéři ji oslabují, je tak značně zjednodušující. Není automaticky platné, že demokracie prosazují demokracii a neliberální aktéři jí aktivně brání (Tolstrup 2009; Wolff, Spanger a Puhle 2013; Obydenkova a Libman 2015). Prosazování jednoho nebo druhého s sebou může nést nečekané výsledky – může posílit nedemokratické síly, když jim umožní vstoupit do politické soutěže jako plnohodnotný aktér, nebo naopak liberální prodemokratické síly. Neliberální mocnosti mohou přímo podpořit demokratické síly a západní země mohou úmyslně podporovat nedemokratické síly, pokud mají pocit, že je to pro ně samotné výhodné (Risse a Babayan 2015). Někdy to naopak může být výsledek neúmyslný. V literatuře se pro takovou situaci zažil termín „authoritarian resistance” (Way 2005; Levitsky a Way 2006; Ambrosio 2007; Burnell 2006), který zkoumá, za jakých podmínek může prosazování demokracie vést k opačným výsledkům, například jak se nedemokratické síly v třetích zemích brání oslabení svého vlivu na území svého státu i mimo něj. Úmyslné i neúmyslné důsledky je velmi těžké identifikovat a analyzovat, protože jen zřídka se nám podaří zjistit původní motivace jednotlivých aktérů. Nezamýšlené důsledky navíc mnohdy aktéři prezentují jako plánované cíle. Výsledkem chybějících dat jsou pak často jen spekulace (Obydenkova a Libman 2015).

Nabízí se nějaká účinná řešení?

Podle očekávání spočívá řešení v kombinaci několika přístupů. Aplikace sankcí musí být doprovázena podporou domácích demokratických aktérů (De Ridder a Kochenov 2011). Jak uvádí Theuns (2020), nebo Sedelmeier (2016) – je potřeba aplikovat zároveň nátlak i přesvědčování. Občané cílových zemí by měli vědět, že jejich rozhodnutí mohou mít negativní následky (sankce) (Priebus 2022). Je také dobré pomoci zemím zvládat případné krize, do kterých se mohou dostat, protože nezvládnutá krize může vytvořit vhodné prostředí pro rozvoj populistických a protievropských nálad (Ágh 2018). K tomu autoři doporučují zvýšit koordinaci postupů a institucionální reakce (Pech a Scheppele 2017). Jistý potenciál leží i ve zvýšení efektivity právních nástrojů v procesu řízení o porušení unijního práva (infringement), i když sám o sobě tento krok asi nebude mít velký dopad (Blauberger a Kelemen 2017).

Při hledání řešení musíme mít neustále na mysli, že nedemokratické síly spolu vzájemně spolupracují a svorně se snaží podkopávat nadnárodní integraci a bránit uvalení sankcí na sebe i jiné země, u kterých jsme svědky úpadku demokracie. Odkazováním jeden na druhého ospravedlňují své domácí kroky a útočí na opozici a „diktát Bruselu“ (srov. Holesch a Kyriazi 2022). Navíc se jeden o druhého učí, jak posilovat svou moc a oslabovat demokracii (reforma soudnictví, zvyšování vlivu na mediálním trhu, změna volebních zákonů).

Závěr

Je evidentní, že reforma evropského primárného práva by nepřinesla účinné zmírnění úpadku demokracie v těch členských zemích EU, kde jsme těchto procesů již teď svědky. Jedná se o komplexní problém, který vyžaduje dlouhodobou strategii a reformu aktuálně dostupných nástrojů, protože v současnosti nejsou vhodně využívány. To se týká hlavně Evropské komise, změny postoje Rady, přístupu Soudu EU k řízení o porušení evropského práva, ale i Evropského parlamentu, který by mohl být aktivnější a pružnější. Kromě výše zmíněné potřeby oprášit nástroje, kterým už instituce EU disponují, je nutné se zaměřit na další dvě důležité podmínky. Zaprvé, je potřeba zvýšit součinnost evropských institucí a jejich nástrojů spolu s posílením strategické komunikace, která bude vysvětlovat jednotlivé kroky, a bránit tak polarizaci a „zpětnému úderu“. Zadruhé, efektivní řešení by vyžadovalo odklon od technokratických řešení a příklon k političtějšímu přístupu, jenž by s sebou nesl specifikaci standardů, které by dané země musely plnit. Zatřetí, jelikož nedemokratické síly v zemích jako je Maďarsko a Polsko spolu spolupracují a vzájemně se od sebe učí, je nutné jim měřit jedním metrem a uplatňovat stejná opatření podmíněnosti, tedy politiku „cukru a biče“, na všechny země, kterých se to týká. A nakonec začtvrté, je třeba se více zaměřit na méně probádané oblasti, konkrétně na nedemokratické vnější aktéry, hlavně na Rusko, a na vliv obchodních zájmů.

Doporučení:

• Evropská komise by měla opustit svůj právně-technokratický přístup a místo něj podporovat ideologický pluralismus.
• Kombinovat širokou škálu přístupů.
• Doplnit sankce podporou domácích aktérů.
• Rozšířit a prohloubit výzkum o vliv nedemokratických aktérů, jejichž aktivity se hůře sledují, protože jsou méně transparentní.
• Zahrnout do výzkumu úpadku demokracie vliv obchodních zájmů.

Použité zdroje:

Ademmer, Esther, Laure Delcour, a Kataryna Wolczuk. 2016. Beyond Geopolitics: Exploring the Impact of the EU and Russia in the “Contested Neighborhood”. Eurasian Geography and Economics 57 (1): 1–18. https://doi.org/10.1080/15387216.2016.1183221.

Ágh, Attila. 2018. Decline of Democracy in the ECE and the Core-Periphery Divide: Rule of Law Conflicts of Poland and Hungary with the EU. Journal of Comparative Politics 11 (2): 30–48.

Ambrosio, Thomas. 2007. Insulating Russia from a Colour Revolution: How the Kremlin Resists Regional Democratic Trends. Democratization 14 (2): 232–52. https://doi.org/10.1080/13510340701245736.

Ambrosio, Thomas, Stephen G. F. Hall, a Anastassia Obydenkova. 2022. Sustainable Development Agendas of Regional International Organizations: The European Bank of Reconstruction and Development and the Eurasian Development Bank. Problems of Post-Communism 69 (4–5): 304–16. https://doi. org/10.1080/10758216.2021.1979412.

Blauberger, Michael, a R. Daniel Kelemen. 2017. Can Courts Rescue National Democracy? Judicial Safeguards against Democratic Backsliding in the EU. Journal of European Public Policy 24 (3): 321–36. https://doi.org/10.1080/13501763.2016.1229357.

Bogolomov, Aleksander, a Oleksandr Lytvynenko. 2012. A Ghost in the Mirror: Russian SoftPower in Ukraine. The Aims and Means of Russian Influence Abroad.

Börzel, Tanja A. 2015. The Noble West and the Dirty Rest? Western Democracy Promoters and Illiberal Regional Powers. Democratization 22 (3): 519–35. https://doi.org/10.1080/13510347.2014.1000312.

Börzel, Tanja A., a Bidzina Lebanidze. 2017. „The Transformative Power of Europe” Beyond Enlargement: The EU’s Performance in Promoting Democracy in Its Neighbourhood. East European Politics 33 (1): 17–35. https://doi.org/10.1080/21599165.2017.1280473.

Buller, J., a A. Gamble. 2002. Conceptualizing Europeanization. Public Policy and Administration 17 (2).

Bulmer, S. 2008. Theorizing Europeanization. In Europeanization: New Research Agendas, eds P. R. Graziano a M. P. Vink. London: Palgrave Macmillan.

Burnell, Peter. 2006. Promoting Democracy Backwards. 28. Madrid. Dostupné na: https://wrap. warwick.ac.uk/963/1/WRAP_Burnell_7270220-180609-promoting_democracy_backwardsnovember06.pdf

Cameron, Iain Thorburn. 2020. The Role of the Venice Commission in Strengthening the Rule of Law.

SSRN Electronic Journal. https://doi.org/10.2139/ssrn.3650021.

Casier, Tom. 2020. Not on Speaking Terms, but Business as Usual: The Ambiguous Coexistence of Conflict and Cooperation in EU–Russia Relations. East European Politics 36 (4): 529–43. https://doi.or g/10.1080/21599165.2020.1756784.

Cowles, M. G., J. Caparaso, a T. Risse, eds. 2001. Transforming Europe: Europeanization and Domestic Change. Ithaca: Cornell University Press.

Dandashly, Assem. 2018. EU Democracy Promotion and the Dominance of the Security–Stability Nexus. Mediterranean Politics 23 (1): 62–82. https://doi.org/10.1080/13629395.2017.1358900.

Dragneva, Rilka, a Christopher A. Hartwell. 2022. The Crisis of the Multilateral Order in Eurasia: Authoritarian Regionalism and Its Limits. Politics and Governance 10 (2). https://doi.org/10.17645/pag. v10i2.4809.

Featherstone, Kevin, a George Kazamias, eds. 2014. Europeanization and the Southern Periphery. Routledge. https://doi.org/10.4324/9781315039855.

Holesch, Adam, a Anna Kyriazi. 2022. Democratic Backsliding in the European Union: The Role of the Hungarian-Polish Coalition. East European Politics 38 (1): 1–20. https://doi.org/10.1080/21599165 .2020.1865319.

Kneuer, Marianne, a Thomas Demmelhuber, eds. 2020. Authoritarian Gravity Centers A Cross-Regional Study of Authoritarian Promotion and Diffusion. London: Routledge.

Kochenov, Dimitry, Amichai Magen, a Laurent Pech. 2016. Introduction: The Great Rule of Law Debate in the EU. JCMS: Journal of Common Market Studies 54 (5): 1045–49. https://doi.org/10.1111/ jcms.12399.

Kubicek, Paul. 2003. The European Union & Democratization Reluctant States. London: Routledge.

Ladrech, R. 1994. Europeanization of Domestic Politics and Institutions: The Case of France. JCMS: Journal of Common Market Studies 32 (1): 69–88. https://doi.org/10.1111/j.1468-5965.1994.tb00485.x.

———. 2004. Europeanization and National Politics. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

Lengger, M. 2012. The Review of the European Neighbourhood Policy – an Advocacy Coalition Explanation.

Levin, Dov H. 2016. When the Great Power Gets a Vote: The Effects of Great Power Electoral Interventions on Election Results. International Studies Quarterly 60 (2): 189–202. https://doi.org/10.1093/ isq/sqv016.

———. 2019. Partisan Electoral Interventions by the Great Powers: Introducing the PEIG Dataset.

Conflict Management and Peace Science 36 (1): 88–106. https://doi.org/10.1177/0738894216661190.

Levitsky, Steven, a Lucan Way. 2005. International Odkazage and Democratization. Journal of Democracy 16 (3): 20–34. https://doi.org/10.1353/jod.2005.0048.

———. 2006. Odkazage versus Leverage. Rethinking the International Dimension of Regime Change. Comparative Politics 38 (4): 379. https://doi.org/10.2307/20434008.

Linz, Juan José, a Alfred C. Stepan. 1996. Toward Consolidated Democracies. Journal of Democracy 7 (2): 14–33. https://doi.org/10.1353/jod.1996.0031.

Meijers, Maurits J., a Harmen van der Veer. 2019. MEP Responses to Democratic Backsliding in Hungary and Poland. An Analysis of Agenda-Setting and Voting Behaviour. JCMS: Journal of Common Market Studies 57 (4): 838–56. https://doi.org/10.1111/jcms.12850.

Obydenkova, Anastassia. 2022. Global Environmental Politics and International Organizations: The Eurasian and European Experience. Post-Communist Economies 34 (5): 565–76. https://doi.org/10.108 0/14631377.2022.2028477.

Obydenkova, Anastassia, a Alexander Libman. 2015. Autocratic and Democratic External Influences in Post-Soviet Eurasia. London: Routledge.

Oleart, Alvaro, a Tom Theuns. 2023. „Democracy without Politics” in the European Commission’s Response to Democratic Backsliding: From Technocratic Legalism to Democratic Pluralism. JCMS: Journal of Common Market Studies 61 (4): 882–99. https://doi.org/10.1111/jcms.13411.

Oliver, Peter, a Justine Stefanelli. 2016. Strengthening the Rule of Law in the EU: The Council’s Inaction. JCMS: Journal of Common Market Studies 54 (5): 1075–84. https://doi.org/10.1111/jcms.12402.

Olsen, Johan P. 2002. The Many Faces of Europeanization. JCMS: Journal of Common Market Studies 40 (5): 921–52. https://doi.org/10.1111/1468-5965.00403.

Pech, Laurent, a Kim Lane Scheppele. 2017. Illiberalism Within: Rule of Law Backsliding in the EU. Cambridge Yearbook of European Legal Studies 19 (December): 3–47. https://doi.org/10.1017/ cel.2017.9.

Pridham, GFM, E. Herring, a G Sanford, eds. 1994. Building Democracy?: The International Dimension of Democratisation in Eastern Europe. Leicester University Press.

Priebus, Sonja. 2022. The Commission’s Approach to Rule of Law Backsliding: Managing Instead of Enforcing Democratic Values? JCMS: Journal of Common Market Studies 60 (6): 1684–1700. https:// doi.org/10.1111/jcms.13341.

Radaelli, C. M. 2004. Europeanisation: Solution or Problem? European Integration Online Papers 8

(16).

Ridder, E. De, a D. Kochenov. 2011. Democratic Conditionality in the Eastern Enlargement: Ambitious Window Dressing. European Foreign Affairs Review 16: 589–605.

Risse, Thomas, a Nelli Babayan. 2015. Democracy Promotion and the Challenges of Illiberal Regional Powers: Introduction to the Special Issue. Democratization 22 (3): 381–99. https://doi.org/10 .1080/13510347.2014.997716.

Schimmelfennig, Frank, a Ulrich Sedelmeier. 2005. The Europeanization of Central and Eastern Europe. Ithaca: Cornell University Pres.

Shulman, Stephen, a Stephen Bloom. 2012. The Legitimacy of Foreign Intervention in Elections: The Ukrainian Response. Review of International Studies 38 (2): 445–71. https://doi.org/10.1017/ S0260210512000022.

Shyrokykh, Karina. 2022a. Why Climate? The Drivers of the European Union’s Climate Governance in Its Post-Soviet East European Neighbors. Problems of Post-Communism 69 (4–5): 358–68. https://doi.org/10.1080/10758216.2021.1974888.

———. 2022b. Help Your Neighbor, Help Yourself: The Drivers of European Union’s Climate Cooperation in Trans-governmental Networks with Its Neighbors. Governance 35 (4): 1095–1118. https://doi.org/10.1111/gove.12646.

Theuns, Tom. 2020. Containing Populism at the Cost of Democracy? Political vs. Economic Responses to Democratic Backsliding in the EU. Global Justice : Theory Practice Rhetoric 12 (02): 141–60. https://doi.org/10.21248/gjn.12.02.220.

Tolstrup, Jakob. 2009. Studying a Negative External Actor: Russia’s Management of Stability and Instability in the “Near Abroad”. Democratization 16 (5): 922–44. https://doi.

org/10.1080/13510340903162101.

———. 2014a. Russia vs. the EU. The Competition for Influence in Post ~Soviet States. . Boulder: Lynne Rienner Publishers.

———. 2014b. External Influence and Democratization: Gatekeepers and Odkazages. Journal of Democracy 25 (4): 126–38. https://doi.org/10.1353/jod.2014.0076.

Turkut, Emre. 2021. The Venice Commission and Rule of Law Backsliding in Turkey, Poland and Hungary. European Convention on Human Rights Law Review 2 (2): 209–40. https://doi.org/10.1163/ 26663236-bja10028.

Vanderhill, Rachel. 2013. Promoting Authoritarianism Abroad. Boulder: Lynne Rienner Publishers.

Way, Lucan A. 2005. Authoritarian State Building and the Sources of Regime Competitiveness in the Fourth Wave: The Cases of Belarus, Moldova, Russia, and Ukraine. World Politics 57 (2): 231–61. https://doi.org/10.1353/wp.2005.0018.

Wolff, Jonas, Hans-Joachim Spanger a Hans-Jürgen Puhle, eds. 2013. The Comparative International Politics of Democracy Promotion. Routledge. https://doi.org/10.4324/9781315889870.

Youngs, Richard. 2017. Europe’s Eastern Crisis. Cambridge University Press. https://doi. org/10.1017/9781316344033.

Zamęcki, Łukasz, and Viktor Glied. 2020. Article 7 Process and Democratic Backsliding of Hungary and Poland. Democracy and the Rule of Law. On-Line Journal Modelling the New Europe, 34: 57–85. https://doi.org/10.24193/OJMNE.2020.34.03.

Celý text publikace naleznete na