Evropské hranice

Oplotíme Evropu? Budoucnost evropských hranic: Kontrola. Bezpečnost. Pohyb v rámci Evropské unie. Jak budeme chránit vnější hranici EU? Jak zabráníme tomu, aby se nezanikl unikátní prostor, kde se pohybujeme bez celnic a pasových kontrol (Schengen)? Tak tohle jsou témata první úrovně, která od roku 2015 skloňujeme takřka denně. Ochranu hranic Evropy musíme brát vážně, záleží na tom naše vlastní bezpečnost. TOPAZ s Wilfried Martens Centre for European Studies a Konrad-Adenauer-Stiftung v České republice připravili klíčovou podzimní konferenci na téma evropských hranic.

Reportáž

Na první panelu, který moderoval Marek Ženíšek, vystoupili bývalý slovenský premiér a dnes prezident Wilfried Martens Centre for European Studies Mikuláš Dzurinda, čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, a Clemens Binninger, bývalý poslanec německého Bundestagu a bezpečnostní expert CDU.

Druhý panel moderovala novinářka Tereza Engelová a vystoupili na něm ředitelka odboru azylové politiky Ministerstva vnitra Pavla Novotná, politik a sociolog Ivana Gabal, a Václav Stehlík z Právnické fakulty Univerzity Palackého.

Konferenci zahájil Jiří Pospíšil, předseda TOP 09, který zmínil, že pro TOP 09 je nepřijatelné, aby se zpochybňoval Schengen a naopak si přeje, aby do tohoto prostoru patřilo více zemí, jmenovitě Rumunsko a Bulharsko.

Mikuláš Dzurinda upozornil, že „je třeba řešit podstatu, protože pokud postavíme desetimetrovou zeď, najde se jedenáctimetrový žebřík. Lidé v Africe a na Blízkém východě trpí a utíkají před válkou, ale taky se chtějí mít dobře. Budeme tlaku na naše hranice vystaveni, ať se nám to líbí nebo ne. Ten problém je bezpečnostní, morální, filozofický, psychologický, diplomatický i politický. Jak zpracovat celý azylový systém? Lidé, kteří se tváří, že tomu rozumí, tvrdí, že je třeba to dostat mimo Evropu. Rada EU v červnu 2018 rozhodla, že zřídíme „disembarcation platforms“ v Africe a kontrolní centra v EU. Uběhlo skoro půl roku, ale chybí follow up a afričtí lídři s tím nesouhlasí. Tato myšlenka je velmi atraktivní, ale musíme řešit, jak diskusí dospět k tomu, že nám afričtí leadeři něco takového umožní, aby nejen lidé neumírali v Středozemním moři, ani nebyli vystaveni nehumánnímu chování pašeráků. První samostatné téma v ochraně vnějších hranic je, jak snížit tlak na hranice, jak jim dát možnost absolvovat azylové řízení mimo EU, co nejblíže své vlasti. Druhé téma je co s lidmi, kteří azyl nedostanou a chtějí zneužívat naše sociální systémy. Je třeba je vracet, ale s africkými zeměmi je těžké se dohodnout a dohody implementovat. Členské země spolu navíc neumí koordinovat. Třetí je redistribuce lidí, kterým bude udělen azyl. Systém kvót dopadl spatně, ale před problémem neutečeme. S lidmi v Evropě se nakládá velmi zle, například v táboře na ostrovu Lesbos. Všichni musíme přijmout opatření, je to naše morální povinnost, i Čechů, i Slováků, i Orbána, pojměme to tedy konstruktivně. Jak vytvořit podmínky, abychom mohli k přesídlení pozitivně přistoupit. Zmínil bych ještě posilnění Frontexu, ne každému se to líbí, Orbán nechce přesídlení, ani posílit Frontex. Jsme povinni se tímto fenoménem zabývat na denní bázi. Nic víc jsme si v roce 1989 nepřáli, než se svobodně pohybovat po kontinentě, to bychom měli bránit vlastním tělem. To si nesmíme nechat vzít, jen protože jsme slabí, jen protože chybí leadership, protože to bolí, je to nepopulární, stojí to peníze. Budeme platit, abychom si mohli tyto svobody udržet.

Karel Schwarzenberg uvedl, že voláme po něčem, co chceme, ale nejsme schopni hranice bránit. „Buď se rozhodneme, že to umíme sami nebo přenecháme část své suverenity, ale tady je Česko to poslední, které je ochotné to udělat. Premiér Babiš nechce dát více peněz na Frontex, ale každá ochrana něco stojí. Máme výhodu, že máme před námi ještě jiné země na jih od nás. Nejprve si musíme ujasnit, co opravdu chceme a jestli jsme ochotni za to zaplatit a která instituce to bude dělat. Nikdo se dobrovolně nevydá na tisícikilometrovou cestu, protože migrace je vždy těžká. Je to na několik let, ale africké země by měly být schopny vytvořit vlastní pracovní místa, není to řešení pro dnešní dobu, ale deset, dvacet let. Část našeho průmyslu musíme odchylovat.“ Na téma, že si uprchlíci nebudou moci volit zemi pobytu namítl jak jim v tom „v schengenské oblasti zabránit, aby šel tam, kde chce být, kde může více vydělat. Uprchlíci v roce 1968 byli v Rakousku, kde se jich velmi hezky ujali, ale naši lidi šli tam, kde viděli větší šanci, do Austrálie, do Kanady, do Švýcarska. Být migrant neznamená, že budete chtít zůstat v té zemi, kde zrovna jste. Příkladem jsou i uprchlíci, které přijalo Česko, ale po několika týdnech šli do Německa. Nevolnictví jsme zrušili, nemůžeme ho zase zavést. Je třeba vnímat realitu a ne si myslet, že budou dělat, co my chceme. Samozřejmě je Německo lákavější než Česko, Maďarsko, nebo Řecko. Buďme realističtější, nabízet nereální řešení je nezodpovědná politika.“

Clemens Binninger ve svém úvodním slově uvedl, že „V roce 2015 jsme v Německu diskutovali uvnitř politické strany [CDU] jaký postoj a kritiku bychom měli zaujmout k tématu uprchlické krize. Nebyly jsme tenkrát jednotného názoru. Ale nešlo a nejde o to říct, kdo má nebo nemá pravdu, jde o to vyzkoumat, proč ta síla krize je tak výrazná. Pamatuji, když jsme hranice zrušili, založili Schengen, byla to veliká výhra. Někteří politici obyvatelům Evropy slibovali udržovat jejich bezpečnost v Evropě, když nejsou uvnitř Evropy hranice a kontroly. Slibovali, že je budou ochraňovat, že policie budou lépe spolupracovat v rámci přeshraniční spolupráce, každá policie bude vykonávat více flexibilní vyjednávání – co se týče pokut a dalších věcí, že uděláme všechno, aby byla Evropa tak bezpečná, jako byla předtím. Před čtyřmi lety nastal velký problém s nárůstem počtu uprchlíků. Přímo zkušenost z Německa je specifická, protože v Německu nemáme vůbec žádnou mezinárodní hranici, tím je způsobeno, že díky Schengenu jsou všude volné hranice. Jediná mezinárodní hranice, která je, je frankfurtské letiště. Německo má navíc to plus pro uprchlíky, že má výhodnou polohu. Tedy celé Německo je závislé na přátelství s ostatními zeměmi. V roce 2015/2014 byl na státní návštěvě v Německu Putin, v rámci toho jsme na jeden týden znovu aktivovali hraniční kontrolu prostřednictvím Bundespolizei a jenom na hranici mezi Německem a Rakouskem jsme odchytili 15000 ilegálních příchozích. Tím se ten slib stal makulaturou.  Počty neustále rostly, v roce 2015 přišlo do Německa 850 – 900 000 uprchlíků a v posledních třech letech to bylo 1,8 milionů uprchlíků, což bylo nejvíc ze všech států, ale nechceme si stěžovat, protože jsme státem hospodářsky úspěšným, máme málo dluhů. Tyhle počty nicméně otevřely velkou poltickou debatu, vedly ke změně vnitrostranického prostředí a vedlo to i k tomu že pravicová politická strana kritická k EU – AfD je zastoupena nejen v Bundestagu, ale i v mnoha parlamentech spolkových v zemí. Co se procent týče, tak na mnoha místech je AfD silnější, než SPD – což je další z následků uprchlické krize. Toto téma musíme vzít v úvahu, jinak se posílí populistické, pravicově extremistické strany, a to se nesmí stát.

Pár tezí pro diskusi:

1)         Celá uprchlická krize nemá jenom jednu příčinu, a hlavně ani jedno řešení nebo opatření, mělo by nám být jasné, že příčin je spousta, víc než pochopitelné jsou zoufalé úniky z míst válek a teroru, až po hospodářskou situaci, započítávány jsou do toho i počty uprchlíků z Balkánu.

2)         Musíme se zaměřit na příčiny proč uprchlíci z těchto států uprchají a bojovat proti těmto příčinám. Pokud je neodstraníme, tak tady vždy budou lidé, kteří budou z Afriky nebo z Blízkého východu utíkat k nám. Pomoc jim je nepostradatelná.

3)         EU to nemůže dělat sama, sama to nezvládne. Jsou zde otázky hraničního zabezpečení nebo i zacházení s celým proudem přistěhovalců – s těmi státy musíme pracovat dohromady, i když se to někomu hodně špatně snáší, protože tyto státy často nemají demokratickou nebo vůbec žádnou vládu, ale přesto s nimi musíme vyjednávat kontakt, protože řešíme to, aby lidé přes středozemní moře neprchali, aby neměli důvod to dělat, tzn. potřebujeme se státy komunikovat, aby oni sami něco změnili, aby upravili i svoje zásady. Když s námi ale spolupracovat nechtějí, tak je to těžké, proto musíme dělat tak, aby to vypadalo tak, že s nimi nemáme nějaké extra úmysly. Musíme jednat i v Evropě a využívat instrumenty, které zde máme, abychom chránili naše hranice – první instrument předcházení příchodu kriminality a přesun kriminality mezi státy byla a je výměna informací mezi evropskými policiemi, aby policie měnila informace z tzv. Evropské databanky otisků prstů. To je od roku 2011/2012, sice povinnost pro všechny státy, ale ještě před dvěma lety fungovala pouze ve dvou třetinách států EU. Pouze dvě třetiny států EU to respektovali a databanku zřídily, některé státy to neudělaly vůbec, a to i státy, kde téma uprchlíků hraje velkou roli. Druhým instrumentem je Frontex. Mám pocit, že část společnosti od Frontexu zbytečně moc očekává, druhá část má naopak strach, že Frontex má moc velkou moc. Frontex jsme změnili v roce 2016 pro evropskou půdu, funguje od roku 2005, je to agentura ve Waršavě, má 500-600 zaměstnanců a její úkol není hraniční kontrolu provádět, ale státy podporovat v kontrolách a výměně informací, zjišťovat a podávat informace, kde jsou hranice dobře a kde špatně zabezpečeny, a co vlastně můžeme a musíme dělat, aby se hranice lépe zabezpečovaly, a to jsou jeho úkoly. V roce 2016 dostal Frontex více kompetencí, ale musíme si zapamatovat, že kompetence policejní práce na hranicích, co se smí a nesmí, mají pouze příslušní pohraničníci státu. Ne pověřený pracovník Frontexu. Takže nemusíme mít strach, že by tam určoval pravidla.  Frontex dostal mechanismus, kterým může stát, který správně hranice nechrání, pobídnout, aby pokyny braly vážně, to je dobrá věc, kdyby tuto podporu stát nepřijal, tak Frontex může jít za Evropskou komisí, ale i od ní může rady stát odmítnout. Závěrem je pak, když stát nebude hranice chránit nebo si nechce nechat pomoc, pak zavedou s touto zemí hraniční země znovu hraniční kontrolu.

Plán zvětšit Frontex za příští roky na 10000 zaměstnanců – to se dá udělat tak, aby se zvětšila agentura, nebyli by přímo zaúkolovaní lidi z Frontexu, ale členové jednotlivých států. Tyto státy by vyčlenily určitý počet členů policie, kteří by pomáhali tam, kde jsou na hranicích bezpečností problémy, každá policie by konala dle pokynů svého státu a to, co stát říká a povoluje. Vždy jsou důležitá pravidla a zákony tohoto státu – tím využijeme všechny instrumenty a budeme ochraňovat vnější hranice a zlepšovat spolupráci, tím se k tomu přivedou všechny státy. Důležité je bojovat proti důvodům uprchlictví, protože nikdo neopustí svůj domov jen tak, to musí být sakra velký strach, aby někdo odešel z domova. Když se podíváme na to, kolik zemí sužuje krize, tak z toho až bolí u srdce, jak špatně se lidé mají, nejhůře je na tom Jemen, je to opravdu katastrofa, proto vlastně musí společnosti a státy, kde nám je dobře, pomoci tam, kde se mají hůř pomoci a dodat víc peněz a prostředky. Myslím si, že státům východní Evropy nepomůžeme tím, že mladým obyvatelům povolíme vstup, protože potom tato mladá pracovní síla chybí ve své vlasti, proto musíme zajistit, aby tito lidé měli i ve svém státě dobrou perspektivu – to je jeden z velkých úkolů, které patří k tomuto tématu.“

Mikuláš Dzurinda uvedl, že „pro Schengen jsou nebezpečné dvě věci: národní egoismus a absence vůdcovství. Naše plány budou stát peníze, ale zkusme říci členským zemím, že mají dávat více do evropského rozpočtu, že se zavede evropská daň nebo sníží podíl nových členských zemí na kohezních fondech. Chceme řešit problémy v Africe, ale nechceme nic obětovat. Kdo v Evropě je za toto téma odpovědný? Máme předsedu Rady, Komise, máme Evropskou komisi, ale všichni čekáme, co udělá Angela Merkel. To není normální. Potřebujeme v Evropě reformy. Pan Binninger ukázal, jak to funguje mezi Frontexem a policií v národních státech. Cítím, že váha se bude přesouvat na Frontex a na evropské instituce, protože potřebujeme nejen méně byrokracie, ale také více spolupráce v některých oblastech. Nedokážeme chránit věnují hranice na úrovni národních států. Žádná evropská země to sama nedokáže. Takže se spojme i tam, kde to není o dirigismu, ale je v zájmu všech členských zemí. Využijme nadcházející volby do Evropského parlamentu k tomu, abychom reformovali Evropu. Měli bychom být odvážnější. Měli bychom znát telefonní čísla odpovědných institucí a odpovědných leaderů.“

Karel Schwarzenberg doplnil, že „teoreticky můžete lidi od sebe oddělit do krabiček na ty, co prchají před válkou a ty, kteří odchází za prací, ale i ve skutečnosti i politický uprchlík, aby mohl přežít, musí pracovat. Dávku v táboře nikdo nechce. Tudíž se dívá, kde je zaměstnání. Ani hostující země nemohou všechno předepsat.“ Podle Mikuláše Dzurindy je „chybou politika strach, že politicky utrpí. Reformy bolí, stejně jako utahování opasků. Člověk bez vize se bojí otevřeně bavit s lidmi. Řekněte dnes lidem, že budeme platit, když chceme mít svobodu a bezpečné hranice. To je tajemství politiky, to je problém, proč se zrodili populisti, protože čím jsme bohatší, tím mně jsou ochotní političtí vůdci upřímně diskutovat nebo dokonce dělat reformy, protože bolí. Je to jako bolavý zub. Když se nebudeme bát reforem, není třeba se jich bát, ale vědět, proč jsem v politice a jít za tím.“ Karel Schwarzenberg vidí chybu politiků v tom, že „nejsou schopni udělat jasné rozhodnutí. Buď chceme vnější hranice a musíme do nich investovat a jasně určit, kdo je bude hlídat, dokud jsme si to neurčili, nemůžeme se divit, že nefunguje. Když se dotkneme svaté krávy, suverenity státu, diskuse utichne. Musíme mít pochopení pro lidi, kteří se bojí. A nebojí se nejvíce jiných kultur, ale toho, že ten proces nikdo nekontroluje. Musíme mít pochopení pro slabosti lidí a přesvědčit je, že ten proces je zvládnutelný, že existuje absorpční kapacita, a operovat hlavně v zemích, kde jsou velké tlaky na odchod.“

Záznam prvního panelu

Na druhém panelu diskusi zahájila Pavla Novotná, která zmínila „tři trasy migrace, kde ta centrální středomořská je na obrovském poklesu, na západní středomořské trase počet narůstá a blíží se situaci z roku 2006, což byl pro Španělsko krizový rok, kdy zavádělo řadu opatření, které bude zavádět i nyní. Balkánská trasa má trochu vyšší čísla než loni, ale nesrovnatelná s rokem 2015. Podle státní příslušnosti nám to dává obrázek o tom, s jakými zeměmi původu a tranzitními zeměmi je třeba spolupracovat. Již několik let na všech Evropských radách řešíme plány spolupráce se třetími zeměmi, na tom se shoduje celá EU bez problému. Je to tzv. vnější dimenze migrační politiky EU. Jinak intenzitu a rychlost jednání vnímá každý jinak, někdo chce rychlé dohody jako EU-Turecko. Většina migrantů nejsou občany severní Afriky, preventivní hranice se posouvá především do oblasti Sahilu. Má to i humanitární aspekt, když se bavíme i úmrtích ve Středozemním moři, mnohem drastičtější jsou zprávy z přechodu Sahary. Spolupráce se tedy musí posunout dále. Český republika od začátku poměrně konzistentně dlouhodobě podporujeme, ale soustředíme se na východní trasy. Tzv. pražský proces, který začal od roku 2009, se zaměřuje na země bývalého SSSR, kde jsme vždy byly velmi aktivní. Afrika má pro nás mnohem menší zázemí, ale máme program pro tři oblasti – Balkán, Blízký východ, Afrika. Česko je velmi aktivní, i když to to není doma vždy vidět. Remisní dohody nezaručí, že státy je budou naplňovat, protože jsou země, se kterými dohody nemáme, ale problémy vracet nejsou a naopak. Je třeba používat páky a pobídky. Páky třeba dobře zabraly třeba na Bangladéš, který byl zastoupen nejvíce v migraci do Itálie v roce 2017.“

Ivan Gabal zdůraznil potřebu hledat evropská řešení. „Na vnější hranici mají velký vliv země, kterou jsou historicky silně svázány se sousedními zeměmi. Proto se nám může zdát, že mnohem robustnější a objektivnějším vyjednavačem je EU. Podél vnější evropské hranice vede obrovská variabilita vztahů se sousedy a tlaky na hranice. Čím větší kontakt mezi nimi, tím větší jsou migrační tlaky na hranici. Musíme získávat vlády k tomu, aby rozvojovou pomoc přijaly. Musíte uplatňovat politický vliv a k tomu je především potřeba mít nejprve shodu uvnitř Unie. Hodně se mluví o tom vysunout azylová centra mimo EU. Každý, kdo ty země zná, musí se z perspektivy jejich vlády podívat na požadavek EU, aby si vláda na své teritorium umístila zařízení, které bude vyřizovat žádosti EU z celé třeba Afriky. Evropa má velký vliv na ekonomickou stabilitu afrických domácností i skrze jejich příjmy od rodinných členů, kteří v Evropě žijí, Tohle odejmout znamená migrační tlaky na sebe více přitáhnout. Naši společnou filozofií musí být, aby klesal kontrast mezi Evropou a v sousedních zemích. Dlouhodobá kultivace kvalita života v okolních zemích a dále.“

Václav Stehlík upozornil, že evropské kompetence týkající se migrace se týkají až posledních dvaceti let ve větší míře. I starší dokumenty se tomu věnovaly, jako asociační dohoda s Tureckem z 60. let. Další složkou mimo formální kompetence je otázka politická, Právo se dokáže přizpůsobit tomu, co politici dojednají, ale musí být politická vůle. Další otázka jsou pravomoci. Migrace spadá do sdílených pravomocí a i členské státy zde mohou vyvíjet nezávislou iniciativu. Členské země přijaly mezinárodní závazky v azylová politice. Právo má dost nástrojů k upravení této otázky. Řada smluv se nevyjednává jednoduše. Třeba asociační dohody podléhají dlouhodobému procesu, protože musí být i ratifikovány i členskými zeměmi. Právo proto není někdy schopné reagovat bezprostředně a flexibilně. Třeba dohoda s Tureckem není mezinárodní smlouvou, je to dohoda o nějakém režimu, proto mohla být přijata velmi rychle, ne vše musí regulovat mezinárodní smlouva a ne vždy je i taková dohoda efektivní, nejdůležitější je politická vůle.“

Ivan Gabal uvedl k dohodě s Tureckem, že během návštěvy v roce 2016 viděl, jak funguje celá turecká struktura péče o syrské uprchlíky. „Narodí se jim 100 000 dětí ročně, řeší se věc školství, zdravotní péče. Máme zájem, aby Turecko dodržovalo smlouvu, ale také aby nespadlo do vojenského bazénu, je to alianční země a s Tureckem musíme zacházet velmi opatrně. Máme zájem Turecko podporovat, protože tam je 3 milionu uprchlíků. Kdy jen příznivcům režimu je umožněno se vrátit a zbytek zůstává v Turecku.

Novotná na otázku, co by se stalo, kdyby Turecko smlouvy vypovědělo řekla, že to je „politická dohoda, proto se nevypovídá, poznalo by se to podle nárůstu čísel, i proto je monitorování ve východním Středomoří velmi ostře sledováno. Dohoda byla ve své době viděna jako hlavní důvod snížení tlaku na Řecko, ale tím dalším důvodem bylo uzavření makedonsko-řecká hranice, a celá balkánská cesta, to vše vedlo ke snížení tlaků z Turecka. Protože se z Řecka dále nedostanou.“ Podle Stehlíka je otázkou na kolik lze podobný typ dohody aplikovat na jiné země, například v severní Africe.  Podle Ivana Gabala je „turecká situace hodně specifická, protože to je členská země NATO a je docela daleko v přistoupení do EU, i když je jasné, že se členskou zemí nestane. Před politickými represemi je Turecko ideálním příkladem, jak budovat vztahy se sousední zemí, podobně jako Tunisko a Maroko. Když se začnou sbližovat politické normy včetně vlády zákona, je korigování migrace s EU mnohem jednodušší.

Novotná uvedla, že „nejvíce žadatelů o azyl měla v roce 2017 Francie a většina byla ze západního Balkánu a z Gruzie. Debata o Dublinu byla od přerozdělování všech žadatelů o azyl, což bylo právně špatně nastaveno, protože ti lidé třeba přišli v rámci bezvízového styku a mohli požádat kdekoliv. Téma kvót se zdiskreditovalo, protože bylo nedomyšlené, ale smyl má směrnice o dočasné ochraně, která říká, že pokud je nějaká stát pod tlakem uprchlické migrace, aktivuje se tato směrnice a dochází k pomoci přerozdělení uprchlíků do ostatních států EU. EU se ho rozhodla nepoužít a vyvolala tím krizi, která neměla již s uprchlictvím nic společného. Přerozdělovat jen proto, abychom je potom vrátili domů, může být snad jen lobby cestovních kanceláří v rámci cestování po EU. Politická debata nebyla s realitou vůbec propojená.

K problematice osvěty o Evropě v Africe Ivan Gabal dodal, že se jednalo o tom, jak by měly „africké země přispět ke snížení migrace, jsou země, které jsou kooperativní a pro jiné to je legitimní nástroj, jak zacházet s Evropou a řada to i vítá. Musíme hledat řešení, ale i hledat srozumění v řadě otázek, které s migračními pohyby ani nesouvisí. Pro řadu oblastí Afriky je EU jedinou oblastí, které se ten region snaží stabilizovat. Zatímco jiné snažit jich zneužít. Například USA se ohromně věnovaly prevenci AIDS a dalším zdravotním věcem a stáhly se z politického vyjednávání. Tímto roste váha EU i v rámci vnitroafrického dialogu a Africké unie. EU a navíc prosta koloniální zátěže, kterou mají jednotlivé země vztahy komplikují.. Čína se dnes z Afriky spíše stahuje, narůstá váha Evropy pro stabilizaci Afriky.“

Záznam druhého panelu

1 / 33