Cabada: Česko-německé vztahy na mezivládní a evropské úrovni

Následující text napsal profesor Ladislav Cabada pro naši publikaci „Odolná střední Evropa: Cesta k bezpečné budoucnosti„. 

Shrnutí: Česko-německé vztahy bývají oprávněně označovány jako nejlepší v historii, přesto lze vztahy mezi oběma zeměmi v letech 2013–2021 označit za stagnující a v některých klíčových politikách dokonce divergentní. Naše analýza se soustředí na reflexi významných překážek pro posilování spolupráce mezi oběma zeměmi ve zmíněném období, zejména pak na zásadní změnu spojenou mj. se změnou vládní konstelace v obou zemích, zejména však s impulzem pro budování odolné Evropy a Unie v souvislosti s ruskou agresí vůči Ukrajině. Analýza se specificky zaměřuje na rozšíření a prohloubení spolupráce v průběhu let 2022 a 2023 a také na další perspektivy vývoje česko-německých vztahů. Klíčová slova: Německo; Česko; strategický dialog; Evropská unie

Úvod

Spolková republika Německo (dále jen Německo nebo SRN) je populačně největší zemí Evropské unie (EU) a současně její největší ekonomikou. Je také největším sousedem a současně nejvýznamnějším ekonomickým partnerem Česka. Již tento stručný výčet charakteristik Německa jasně zdůvodňuje, proč je pro českou politiku i ekonomiku naprosto zásadním tématem. Vedle zmíněných charakteristik je nicméně nutné zdůraznit řadu dalších impulzů k budování česko-německých vztahů, a to na všech rovinách vládnutí od lokální po evropskou a globální. Hraniční prostor mezi Českem a Bavorskem, resp. Saskem je prakticky bez mezery pokryt sítí přeshraničních kooperativních struktur – euroregionů. Přeshraniční spolupráce mezi sdruženími obcí či individuálními obcemi na obou stranách hranice je rovněž intenzívní, byť v obou segmentech jistě existuje prostor pro další posilování a rozšiřování kooperace. Spolupráce na česko-německých hranicích nabízí celou škálu „sektorových“ rámců, vidíme tak aktivity v oblasti kontroly hranice, spolupráce záchranných sborů, vzdělávacích a kulturních institucí apod.

Přesto nelze česko-německou spolupráci vnímat ani jako dotvořenou, ani jako bezproblémovou. V obou společnostech nadále můžeme pozorovat skupiny či aktéry, kteří k druhé straně dialogu přistupují s předsudkem. V Česku protiněmecký narativ v předchozích letech vyrůstal z obecného nacionalistického či dokonce nativistického diskursu, jenž se propojoval s poválečným (primárně komunistickým) narativem německého „revanšisty“. Oslabení Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) a obecnější generační výměna jej dokázaly poměrně výrazně utlumit, nicméně nadále zůstává latentní výzvou k racionální prezentaci poválečného budování německé demokracie založené na silné občanské společnosti. (Staro)novým impulzem k protiněmeckému sentimentu se pak staly euronegativistické hlasy v české politice, které Německo projektují primárně coby imperiálního lídra EU, resp. prezentují Unii jako nástroj unilaterální německé politiky. Tento narativ, jenž se v posledním desetiletí výrazně překryl s neliberálním národně-populistickým směrem v rámci Visegrádské skupiny (Viktor Orbán, Jaroslaw Kaczyński, Andrej Babiš), opakovaně srovnával Unii s fungováním sovětského impéria a dlouholetou německou kancléřku Angelu Merkelovou vykresloval v téměř diabolické podobě.

Pokud se podíváme na německý diskurs o Česku, také zde můžeme zaznamenat dílčí předsudky spojené s obecnou nedůvěrou k postkomunistickým, resp. novým členským zemím EU a jež přirozeně mohou mít i starší impulsy spojené s negativní percepcí východní Evropy a jejích národů. V tomto směru se významným podnětem k posílení těchto negativních stereotypů stal rok 2015, tedy vrchol migrační vlny do Evropy, a poněkud afektovaný postoj obou stran – na jedné straně tzv. Willkommenskultur personifikována právě Angelou Merkelovou, na straně druhé podobně afektované postoje výrazné části visegrádských lídrů, médií a společností. Z vlastní zkušenosti spojené s diskusemi v různých částech Německa mohu dokladovat, že obraz Visegrádské skupiny, středovýchodní Evropy, a tedy i Česka jako součástí tohoto regionu byl v období po roce 2015 výrazně posunut směrem ke skeptickému přístupu a negativní stereotypizaci. Portrét „zlého Visegrádu“ a „temného jádra Evropy“ (Cabada 2021, 8; Walsch 2018) tak místy navázal i na starší negativní percepci „Východu“ s jeho údajnou zaostalostí ekonomickou, ale rovněž kulturně-hodnotovou.

Česká politika v situaci oslabování pozitivního obrazu v německém prostředí a obecně v prostředí EU15 stála před dilematem, nakolik prioritizovat či dokonce absolutizovat spolupráci v rámci Visegrádské spolupráce i s rizikem, že tak bude přispívat k dalšímu zhoršování obrazu Česka v různých západních diskursech, včetně německého. Současně se v roce 2015 objevily první silné hlasy volající po tom, aby Česko neriskovalo svou pověst a pozici spoluprací s národními populisty v Maďarsku a Polsku, a naopak se jasně soustředilo na vazby s klíčovými zeměmi EU-15^[1] a prioritně pak s Německem. V této souvislosti se stal do značné míry iniciačním krokem přístup tehdejšího ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petra Kratochvíla (2016), který vznesl téma jasného rozchodu s visegrádskými partnery, kteří sešli z cesty liberální demokracie. Kratochvíl formuloval jako zásadní dilema české zahraniční a evropské politiky „podvojnou vazbu“ na Německo jako klíčového souseda a ekonomicky klíčového partnera na straně jedné a spolupráci s populistickými aktéry v rámci Visegrádské skupiny na straně druhé. „Udržitelnost koncepce české diplomacie coby mostu mezi německou a visegrádskou politikou se však Kratochvílovi zejména vzhledem k vnitropolitickému vývoji v Polsku a Maďarsku jeví jako sporná“ (Urbanovská 2017, 84), proto navrhl preferovat strategickou spolupráci s Německem, které ve zjevném protikladu ke zmíněným visegrádským zemím označil jako demokratické, liberální a hospodářsky úspěšné.

Kratochvílova pozice hodnotově konvenovala politickým aktérům a dalším účastníkům diskursu o české regionální, evropské a zahraniční politice, kteří zásadně odmítali transformaci Visegrádského formátu na anti-liberální populistický protiintegrační projekt založený na personalizovaném řízení a mobilizačních aktivitách namířených proti „Bruselu“ a liberální demokracii (Söderbaum, Spandler a Pacciardi 2021, 14–16), kterou vnímali i v širším kontextu rozchodu české zahraniční politiky s lidskoprávní tradicí a obratem k pragmatické ekonomické diplomacii (Cabada 2020). Jejími nejvýraznějšími oponenty se naopak stali zastánci Viktora Orbána či Jaroslawa Kaszyńského v čele s Andrejem Babišem, Milošem Zemanem, Tomio Okamurou a také někteří viditelní politici Občanské demokratické strany (ODS), například Jan Zahradil. O překonání dilematu „mezi Německem a Visegrádem“ pak usilovali jak analytici (ve veřejné polemice s Kratochvílem např. Vít Dostál [2016; 2017]), tak i diplomacie.

Tuto diskusi o česko-německých vztazích tak můžeme vnímat jako další „pole“ obecnější rozpravy o českém národním zájmu, o pozici Česka v Evropě, o prioritách, které chce země zastávat v zahraniční politice, atd. Jinak řečeno, v případě vztahů k Německu a s Německem platí ještě více než v jakémkoli jiném případě, že nelze uvažovat pouze o rovině bilaterální a primárně mezivládní, ale vždy je třeba mít na paměti rovněž další hladiny analýzy, ať již substátní anebo naopak multilaterální. My se v této stručné reflexi zaměříme pouze na bilaterální a multilaterální rovinu, v druhém případě specificky s ohledem na Evropskou unii a NATO, nicméně považujeme za důležité ještě jednou zdůraznit, jak významná je pro posilování česko-německých vztahů včetně nezbytného budování důvěry rovina substátní.

Česko-německé vztahy před rokem 2021

Jedním z klíčových prvků rétoriky českých politiků a diplomatů se po roce 1990, a ještě výrazněji po roce 1997, stalo rčení, že vztahy mezi oběma zeměmi nikdy v minulosti nebyly lepší. S tímto obecným konstatováním se zcela ztotožňujeme, i když ze strany některých výrazných aktérů místy zaznívaly a zaznívají vůči Německu odsudky či předsudky. Smlouva o dobrém sousedství mezi Československem a SRN z února 1992 a ještě výrazněji Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z ledna 1997 se staly platformou, na jejímž základě dokázali mainstreamoví političtí aktéři na obou stranách hranice budovat solidní partnerské vztahy. Z českých politických stran musíme zmínit sociální demokraty, jejichž partnerská strana v SRN byla opakovaně členkou spolkových vlád, stejně jako strany působí společně s dominantními křesťanskými stranami Křesťanskodemokratická unie (Christlich Demokratische Union, CDU) a Křesťansko-sociální unie (Christlich-soziale Union, CSU) v rámci frakce Evropské lidové strany (TOP 09 a Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová, KDU-ČSL). Nicméně i v rámci ODS, která se od EPP-ED odpoutala založením nové frakce Evropských konzervativců a reformistů (ERC), jsme mohli vysledovat výrazné aktivity posilující dobré vztahy s Německem.

Za pomyslný vrchol budování dobrých česko-německých vztahů lze oprávněně považovat vystoupení českého premiéra Petra Nečase v bavorském zemském sněmu v únoru 2013, na který v další dekádě navázala podobná vystoupení a aktivity politiků z KDU-ČSL (ministr kultury ve vládě Bohuslava Sobotky, Daniel Herman), TOP 09 a po změně ve složení vládní koalice po volbách v roce 2021 většiny stran ve vládě Petra Fialy zastoupených. K těmto aktivitám se po nástupu do funkce prezidenta velmi intenzívně připojil i Petr Pavel, když u obou jeho předchůdců jsme viděli spíše nezájem či dokonce averzi vůči německému politickému mainstreamu, a naopak budování vztahů se subjekty destabilizujícími německou liberální demokracii.

Pokud Nečasovu návštěvu Bavorska označujeme za pomyslný vrchol budování důvěry, v praktické rovině se tyto symbolické kroky promítly do uzavření strategického dialogu mezi oběma zeměmi. Prohlášení o vzniku této posílené formy partnerství podepsali počátkem července 2015 ministři zahraničí Lubomír Zaorálek a Frank-Walter Steinmeier. Společné prohlášení obou politiků zdůraznilo, že dialog je novým rámcem bilaterálních vztahů, který vnáší novou kvalitu a šíři spolupráce. Jako klíčový cíl strategického dialogu obě strany prezentují posílení vzájemné důvěry a zajištění nepřetržité výměny informací. I když je dialog založen primárně jako mezivládní, je zdůrazněna potřeba zapojovat ve vazbě na konkrétní téma také představitele parlamentů, samosprávy či občanské společnosti. Pokud jsme výše prezentovali „dilema“ české zahraniční a evropské politiky „mezi Německem a Visegrádem“, pak zde zdůrazněme patrnou symboliku petrifikace Visegrádské spolupráce jako primárně mezivládní, a naopak zdůraznění víceúrovňové spolupráce česko-německé.

Česko-německý strategický dialog byl postupně institucionalizován pod koordinací velvyslance SRN v Česku a náměstka Sekce evropské Ministerstva zahraničních věcí České republiky a strukturován do více než 10 pracovních skupin, které lze charakterizovat zaměřením na konkrétní sektorovou, resp. veřejnou politiku (energetika a ochrana klimatu, doprava, bezpečnost a obrana, zahraniční a evropská politika, zemědělství, výzkum a vývoj, kultura, trh práce a duální vzdělávání, zdraví a drogy atd.). Tento rámec byl potvrzen po necelých pěti letech formální existence strategického dialogu novým komuniké ministrů zahraničních věcí Tomáše Petříčka a Heiko Maase v září 2019.

Podobně jako v jiných oblastech, rovněž v bilaterálních česko-německých vztazích došlo k narušení běžných procesů v souvislosti s globální pandemií koronaviru po únoru 2020. Opatření zaměřená na omezení šíření nemoci zahrnovala mj. i uzávěry hranic mezi oběma zeměmi, což se negativně promítlo do ekonomiky i dalších sfér společenského života; omezení přeshraniční mobility tzv. pendlerů výrazně oslabilo aktivity v příhraničních regionech Bavorska i Saska. Tento vývoj navíc musíme zasadit do širšího rámce vývoje česko-německých vztahů a české zahraniční a evropské politiky po nástupu vlády Andreje Babiše. Ten sám sebe pasoval do role dominantního aktéra evropské politiky české vlády, současně neváhal samostatně i ve spolupráci s dalšími lídry visegrádských zemí produkovat populistické útoky proti „Bruselu“, jenž nezřídka ztotožňoval s Německem. Velmi patrné se to stalo v případě jedné z klíčových politik Unie, tedy politiky ochrany klimatu, kdy z jeho úst opakovaně zaznívaly útoky na „německé klimatické šílenství“.

Vedle kancléřky Merkelové, jež byla vydávána za symbol chybné proimigrační politiky, se druhým terčem útoků středoevropských populistů stala nová předsedkyně Evropské komise, německá politička Ursula von der Leyenová. Připočteme-li pročínsky a v tomto období i prorusky orientovaného prezidenta Zemana a menšinového partnera v Babišově vládě, sociální demokracii, v níž byl Tomáš Petříček a jeho proevropský, proněmecký a prorakouský (tedy protivisegrádský) kurz zcela marginalizován a prim hráli pročínští aktéři Lubomír Zaorálek a Jan Hamáček, česko-německé vztahy se tak dostaly spíše na druhou kolej a z české strany je udržovaly primárně opoziční strany, zejména TOP 09 a KDU-ČSL.

O oslabení intenzity vztahů mezi oběma zeměmi bezpochyby svědčí i skutečnost, že v letech 2020 a 2021 německý kancléř nenavštívil Česko; v roce 2020 proběhly návštěvy dvou členů spolkové vlády, když v červenci navštívila ministryně obrany Annegret Krampová-Karrenbauerová Prahu a v srpnu ministryně spravedlnosti a pro ochranu spotřebitele Christine Lambrechtová Prahu a Terezín; v srpnu 2021 pak prezident Frank-Walter Steinmeier Prahu a Ústí nad Labem. Souhlasíme tedy s konstatováním, že česko-německé vztahy byly jednak zastíněny velkými mezinárodními a evropskými krizemi, a současně se do těchto vztahů před rokem 2022 výrazně promítla skutečnost, že se obě země v řadě zásadních otázek rozcházely, „např. v debatě o budoucnosti, rozšíření a reformě EU nebo míře vojenské podpory Ukrajiny. Česká a německá společnost se v roce 2015 nacházela na opačné straně sporu v době tzv. migrační krize. Nekoordinované uzavírání hranic v pandemických letech 2020 a 2021 zase dočasně přerušilo vzájemné kontakty. Ruská agrese proti Ukrajině pak odhalila rozdílné geopolitické perspektivy – Praha byla aktivní, Berlín váhavý“ (Eberle, Lang a Handl 2022).

Česko-německé vztahy v situaci velkých výzev

Přelom let 2021 a 2022 vnesl do Evropy, ale rovněž do vnitřní a bilaterální politiky Česka a Německa výrazné změny. Co se týče vnitropolitického vývoje, pak v případě SRN je bezpochyby zcela zásadní změna vládní konstelace a vybudování tzv. semaforové koalice, v rovině personální pak odchod dlouholeté kancléřky Angely Merkelové. Jak jsme již opakovaně zmínili, na jedné straně byla zejména středoevropskými politiky s tendencí k populismu vnímána jako symbol, dle jejich soudu, negativního vývoje evropské politiky, na straně druhé právě v českém prostředí měla vzhledem k jejímu výzkumnému pobytu v Československé akademii věd v polovině 80. let vybudovány osobní vztahy.

Také v České republice došlo na přelomu let 2021 a 2022 k zásadní změně vládní konstelace, když menšinovou vládu premiéra Andreje Babiše složenou z jeho hnutí ANO 2011 a České strany sociálně demokratické (ČSSD), jež se opírala o podporu komunistů a nezřídka také radiálního a nativistického hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury, vystřídala vláda Petra Fialy.

Naznačené změny neskýtaly velký potenciál k pozitivní změně. Dlouholetá vazba mezi německými a českými sociálními demokraty byla narušena marginalizací ČSSD, která se stala neparlamentní stranou. Naopak zastoupení hned dvou stran křesťansko-demokratické orientace v české vládě nebylo možné spojit s partnerem v nové vládě německé, když unionisté zamířili do opozice. Jak přesně shrnuli Eberle, Lang a Handl (2022), „v Praze vznikla koalice pěti stran pravého středu, která propojila ‘eurorealistickou‘ ODS premiéra Petra Fialy s proevropskými partnery, ale její akcent je jednoznačně konzervativní a atlantický. Z hlediska stranické politiky nebyly mezi oběma vládami žádné významné styčné body.“ Ideově nejsilnější pouto mezi oběma novými vládami pozorujeme u stran s environmentálním profilem, tedy německé formace Bündnis 90 / Die Grünen a České pirátské strany (ČPS), jež jsou na evropské úrovni partnery v rámci frakce Zelení / Evropská svobodná aliance.

Nehledě na relativně malou programovou shodu, resp. odlišné vnímání priorit pozorujeme ve vztazích mezi novými vládami v Berlíně a Praze výraznou dynamiku. Zcela zásadním impulzem pro novou intenzitu kontaktů se stala ruská agrese vůči Ukrajině a hledání nového konsensu nejen co se týče vztahu obou zemí a Unie jako celku k Putinovu režimu, ale zejména s ohledem na potřebu rychlé a koordinované modifikace některých klíčových politik v čele s energetickou. Vnímáme v tomto kontextu jako mimořádně pozitivní zprávu, že žádný významný český politik – a dokonce ani žádné významnější masové médium – po únoru 2022 nesklouznul k intenzivnější kritice německé orientace na ruský plyn jako tzv. přechodný zdroj energie při přechodu na bezemisní energetiku.

Toto konstatování neznamená, že geopoliticky a geoekonomicky založené kritiky konceptu ruskoněmeckých produktovodů v Baltském moři, vycházející primárně z prostředí středovýchodní Evropy, nebyly oprávněné. Nicméně právě v oblasti energetiky jsme viděli rychlé a koordinované aktivity. Ministři hospodářství podepsali prohlášení o energetické bezpečnosti a solidaritě, a současně byla rozšířena kapacita ropovodu TAL mezi Itálií a Německem. Tato opatření mají za cíl zvýšit zásobování českých rafinerií a postupně eliminovat závislost na ruské ropě. Kromě toho je strategií umožnit Česku využívat kapacity plánovaného německého terminálu pro zkapalněný zemní plyn (LNG), přičemž se očekává, že Praha na něm získá přímý podíl (Eberle, Lang a Handl 2022).

Poslední cíl byl formálně naplněn v listopadu 2023, kdy česká vláda ve spolupráci se skupinou ČEZ smluvně zajistila kapacitu dvou miliard kubických metrů plynu ročně z terminálu Stade u Hamburku, a to počínaje rokem 2027. Jedná se o více než čtvrtinu současné spotřeby Česka (ČTK, swp 2023). Obě vlády deklarují další posilování konektivity a budování nové strategické infrastruktury včetně chytrých sítí, decentralizace energetického trhu, posilování energetické účinnosti a využití vodíku, kde je Německo v mnoha ohledech pionýrem zejména v oblasti železniční dopravy. Všechny zmíněné sektory přitom tvoří jen část velkého celku vzájemně propojených ekonomik (Havlíček a Lang 2022, 3–4).

Pokud jsme zmínili symboliku vystoupení premiéra Nečase v bavorském zemském sněmu, v podobném duchu můžeme prezentovat i projev zacílený na projekci budoucnosti evropské integrace, který německý kancléř Olaf Scholz přednesl na půdě Karlovy Univerzity 29. srpna 2022. Projev je vnímán mj. jako jasné potvrzení obratu v německé politice vůči Rusku, tedy ukončení periody „váhání“ a jasného postavení se Německa za zájmy Ukrajiny, a to včetně potřeby posílit evropskou obranu vůči agresivním aspiracím Ruska. Scholzova řeč nabídla výrazně geopolitický rozměr, jenž nicméně nerezignoval na hodnotové zaměření Unie jako společenství demokratických států. Přihlásil se k myšlence dalšího rozšiřování Unie, včetně Ukrajiny, Moldavska a případně i Gruzie. Současně silně podpořil myšlenku většinového hlasování v Radě EU v nových oblastech, včetně zahraniční a bezpečnostní, resp. daňové politiky. Nastínil i další podporu obecné myšlence inovativní a na znalostech a technologiích založené integrace (Scholz 2022).

Přednesený projev bezpochyby sledoval základní kontury nové německé vlády, jak je prezentovala po svém nástupu, tedy výrazně proevropskou politiku včetně prohloubení evropské integrace a posílení „strategické suverenity“ EU (Eberle, Lang a Handl 2022). Takové záměry se zjevně nepotkávají s prioritami české vlády a v ní zejména eurorealisticky a atlanticky zaměřených proudů v ODS (a ještě méně konvenují současné české parlamentní opozici, která inklinuje k protibruselskému populismu či přímo koketuje s myšlenkou Czexitu), současně však vidíme i témata, jež jsou plně konformní s deklarovanými potřebami a prioritami vlády a také ANO 2011, pokud preferuje původní programatiku (znalostní ekonomika, energetická bezpečnost apod.).

Jak konstatují Eberle, Lang a Handl (2022), mezi německou a českou vládou, které jsou ideologicky a programově poměrně odlišné, můžeme po roce 2022 pozorovat „pragmatismus a konstruktivní spolupráci“, které „přispěly k vytvoření atmosféry neokázalé normality“. Krizová situace spojená s ruskou agresí vůči Ukrajině, a také české předsednictví Radě EU v druhé polovině roku 2022 výrazně zintenzívnily přímé kontakty mezi oběma vládami – kancléř Scholz navštívil Prahu nejen v srpnu 2022, ale také v rámci neformálního summitu EU na začátku října, dvakrát navštívil Prahu v roce 2022 také ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck, mimo nich česká vláda přivítala i ministra dopravy a digitalizace Volkera Wissinga a v neposlední řadě také ministryni zahraničních věcí Annalenu Baerbockovou, která kromě Prahy navštívila také Lidice. Během návštěvy byl  ministryní a jejím partnerem Janem Lipavským podepsán nový pracovní program strategického dialogu na období 2022–2024. Do Prahy pak na konci června, resp. v polovině července 2022 zamířili i předsedové vlád obou svobodných států hraničících s Českem, tedy Markus Söder (Bavorsko), resp. Michael Kretschmer (Sasko).

Zcela novým impulzem pro spolupráci se stala bezpečnostní a obranná tematika. Česko dosud nijak výrazně nevyužívalo nabídky německého zbrojního průmyslu. „Fundamentálním průlomem“ (Urbanovská a Novotný 2023, 86) se v tomto směru stalo sjednané „předání 14 německých tanků Leopard 2 české armádě, které kompenzují české dodávky tanků sovětské výroby na Ukrajinu“ (Eberle, Lang a Handl 2022). Vedle tanků Leopard 2A4 se jednalo také o jednu houfnici Bpz3. „V říjnu 2022 představitelé českého ministerstva obrany podepsali sérii dohod, na jejichž základě firma Rheinmettal odkoupí tanky Leopard vyřazené z provozu německou a švýcarskou armádou a zprovozní je pro potřeby Armády České republiky“ (Urbanovská a Novotný 2023, 86–87).

Jako významný impulz pro spolupráci obou zemí vnímají analytici rovněž European Sky Shield Initiative (ESSI), jejíž první kontury představil Olaf Scholz během svého projevu v Karolinu. Německý kancléř „oznámil masivní německé investice do protivzdušné obrany v nadcházejících letech, a také to, že výsledné kapacity budou využitelné v rámci NATO. Nabídl, že Německo bude svou protivzdušnou obranu koncipovat tak, aby se do ní v případě zájmu mohly zapojit i další středoevropské, pobaltské a skandinávské země“ (Urbanovská a Novotný 2023, 89).

Posilování spolupráce obou zemí v bezpečnostní a obranné politice zaznamenávají všechny recentní analýzy. Eberle, Lang a Handl (2022) tak SRN vidí jako partnera, „bez něhož je nemožná obranná politika EU i efektivní posílení NATO v Evropě. Vzhledem k ohlášeným investicím do zbrojení by Spolková republika mohla hrát ústřední roli jak při posilování NATO, tak při budování silnější obranné role EU. Německo ale nebude ani v budoucnu evropským lídrem či hegemonem. Mohlo by ale hrát roli státu, který dlouhodobě přispívá k posilování bezpečnostní a obranné politiky EU, aniž by oslaboval transatlantické vazby.“ Tato formulace nevyřčeně naznačuje rozdíl mezi francouzskou a německou pozicí zejména směrem ke Spojeným státům. Současně autoři zdůrazňují, že spolupráce s Německem otevírá prostor pro vyvažování francouzsko-německého motoru a nabízí možnost, jak nejen Česko, ale celou střední Evropu více zapojit do utváření a směřování evropské obranné a bezpečnostní politiky. Autoři tak uzavírají: „Z českého pohledu je sice Německo často zdrojem frustrace. Na rozdíl od USA u něj ale nehrozí, že by ztratilo zájem o Evropu nebo evropskou bezpečnost. Na rozdíl od Francie pak má Německo skutečný zájem na trvalé a stabilní spolupráci ve vztahu ke střední a východní Evropě“ (Eberle, Lang a Handl 2022).

Analýzy, které v tomto textu prezentujeme, nicméně podporují daleko širší česko-německou spolupráci. Havlíček a Lang (2022, 4) vyzývají české politiky, aby se daleko intenzívněji zapojili do dialogu o budoucnosti Evropy a konceptu strategické autonomie, čímž by se německé vládě a jejím prioritám přiblížili. Vidí také velký prostor pro spolupráci při poválečné obnově Ukrajiny. Tyto okruhy jsou jasně spojeny s tematikou dalšího rozšiřování EU. Pozice českých aktérů i Visegrádské skupiny jako celku je dlouhodobě založena na podpoře aspirací kandidátských zemí, ať již ze západního Balkánu či nově Ukrajiny a Moldavska. Právě zde by česká politika mohla naplnit roli vzoru, jenž do prostředí kandidátských zemí přenáší své zkušenosti s evropeizací, a směrem k EU-15, mimo jiné a zejména pak k německé politice, hospodářským aktérům, médiím i veřejnosti zmírňovat obavy z dalšího rozšíření. Německo je dalšímu rozšiřování nakloněno výrazněji než např. Nizozemí nebo Francie, a českoněmecký dialog by tak mohl sloužit jako nástroj k odbourávání předsudků včetně tendencí některých vlád či společností k appeasementu vůči Putinovu režimu a úvahám o budování nových geopolitických bloků a bariér v Evropě.

Závěr – agenda pro česko-německé vztahy

Jak jsme ukázali v předchozí části analýzy, v posledních dvou letech došlo k zásadní intenzifikaci česko-německých vztahů, a to navzdory ideově poměrně odlišným základům obou nových vlád. Věcný a pragmatický přístup obou vlád vytvořil prostor pro posílení spolupráce v řadě sektorových politik. Role Německa jako největšího obchodního partnera Česka byla rozšířena o daleko rozsáhlejší spolupráci v energetickém sektoru včetně přepravy energetických surovin, ale také o nový rozměr spolupráce v oblasti budování obranných kapacit. Současně nedošlo k oslabení dalších, již budovaných rámců spolupráce, včetně významných iniciativ kulturních a jazykových. Naopak, veřejně-diplomatické aktivity německých politických nadací, Goethova institutu, či na opačné straně českých center a také jednotlivců typu Tomáše Kafky či Jaroslava Rudiše posilují obraz vzájemnosti, sdílené historie a kulturní pospolitosti. Je jistě užitečné v této souvislosti zmínit knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha 2024, jehož tématem byla německojazyčná literatura.

K pozitivnímu vývoji česko-německých vztahů na mezivládní úrovni přispívají rovněž obě parlamentní komory a také nově zvolený prezident Petr Pavel. Během prvních týdnů ve funkci prezident navštívil všechny sousední země Česka, přičemž během březnové návštěvy Berlína se sešel k jednání s prezidentem Steinmeierem i kancléřem Scholzem. Jak uvedl sám prezident, mezi hlavní témata rozhovorů patřily Ukrajina, energie, bezpečnost, přičemž kvitoval odklon Německa od Číny a Ruska. Prezident také zdůraznil, že podporuje myšlenku povýšit česko-německý strategický dialog z ministerské úrovně na úroveň předsedů vlád. Dále uvedl, že se s německým protějškem bavili o možnosti zastřešit spolupráci tím, „že se jednou za rok sejdeme a uděláme si na základě zpráv od našich vlád revizi toho, co se nám podařilo, nebo nepodařilo“ (Lucovič 2023).

Až do příštích parlamentních voleb v obou zemích (pravděpodobně na podzim 2025) slibuje současný vývoj česko-německých vztahů další prohlubování. Současně však budoucí volby a jejich výsledky mohu představovat vážné výzvy. Co se týče Česka, případný návrat Andreje Babiše do čela vlády (v nejdramatičtějším scénáři v koalici s SPD) by byl podnětem k obratu směrem k Babišovým přirozeným partnerům na Slovensku (Robert Fico) a v Maďarsku (Viktor Orbán). Ani v SRN nicméně nelze předpokládat kontinuitu. Oslabující sociální demokracie se vší pravděpodobností nebude vítězem voleb a je velká otázka, zda bude existovat prostor pro obnovení spolupráce unijních stran a Sociálnědemokratické strany Německa, která již nemůže být označována za „velkou koalici“. Vývoj v CDU a CSU navíc ukazuje změny ideových paradigmat, jejichž cílem je mj. oslabení pozice Alternativy pro Německo (AfD), za nimiž se nicméně může skrývat i možnost spolupráce s touto formací. V této souvislosti vidíme jako mimořádně užitečný nástroj k stabilizaci česko-německých vztahů spolupráci na půdorysu volební aliance SPOLU ve volbách do Evropského parlamentu, jež mj. premiéra Fialu a ODS jako dominantní vládní stranu pobízí k hledání kompromisu mezi pozicemi evropských lidovců a frakce konzervativců a reformistů. České politické strany působící ve vládě a současně v Evropské lidové straně zde mohou sehrát významnou roli při hledání tohoto kompromisu po volbách do Evropského parlamentu a případně také v okamžiku, kdy dojde ke změně vládní konstelace v jedné či dokonce obou zemích po příštích parlamentních volbách.

Doporučení:

• Trvale vnášet do vládní agendy témata česko-německého strategického dialogu, posilovat spolupráci s CDU a CSU.
• Skrze koalici SPOLU hledat na domácí i evropské úrovni v oblastech společného zájmu možnosti konstruktivní spolupráce mezi frakcemi EPP a ECR.
• K podobnému vyvažování a hledání konsensu mezi EPP a ECR využít volební alianci SPOLU i pro volby do Evropského parlamentu.
• Na všech úrovních politiky od lokální po evropskou začleňovat priority česko-německého strategického dialogu a posilovat přeshraniční spolupráci.
• Podporovat česko-německé vzdělávací a kulturní aktivity včetně podpory výuky němčiny v Česku, a naopak češtiny v příhraničních okresech Bavorska a Saska.

Použité zdroje:

Cabada, Ladislav. 2021. East-Central Europe Searching for (European) Values: How to Be More Than the “Proud Periphery“? In Europe Thirty Years after 1989. Transformations of Values, Memory, and Identity. Ed. Tomas Kavaliauskas. Leiden: Brill, s. 7-26.

———. 2020. The Human Rights Aspect of Czech Foreign Policy – A Change of Course after 2013. In Removing Barriers, Promoting Responsibility. The Czech Centre-Right’s Solutions to the Political Challenges of 2021. Ed. Lucie Tungul. Praha, TOPAZ, s. 12-21.

ČTK. 2025. Česko získalo kapacitu v terminálu na LNG v Německu, má posílit energetickou bezpečnost.

23/11. Dostupné na:  https://www.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/cesko-ziskalo-kapacitu-v-terminalu-na-lng-v-nemecku-ma-posilit-energetickou-bezpecnost-1411800.

Dostál, Vít. 2016. K pokrytectví zády, ke střední Evropě čelem. AMO. 1/12. Dostupné na:  http://amo. blog.ihned.cz/c1-65539780-k-pokrytectvi-zady-ke-stredni-evrope-celem.

———. 2017. I Německo i Visegrád: Pokračování polemiky s Petrem Kratochvílem. AMO. 2/1. Dostupné na:  http://www.amo.cz/cs/agenda-pro-ceskou-zahranicni-politiku/i-nemecko-i-visegrad-pokracovani-polemiky-s-petrem-kratochvilem/.

Eberle, Jakub, Kai-Olaf Lang a Vladimir Handl. 2022. Evropská agenda pro česko-německé vztahy. Policy paper Ústavu mezinárodních vztahů, 14/12. Dostupné na: file:///C:/Users/cabada/Stáhnouts/pp_Eberle_Lang_Handl_final.pdf

Havlíček, Pavel, a Kai-Olaf Lang. 2022. Czechia and Germany in Times of War: Time to Act Together.

AMO Policy paper 9/22. Dostupné na: https://www.amo.cz/wp-content/uploads/2022/06/AMO_Czechia_ Germany_time_to_act_together.pdf

Kratochvíl, Petr. 2016. K Visegrádu zády, k Berlínu čelem. iHNed.cz, 30/11. Dostupné na: http://archiv. ihned.cz/c1-65537370-k-visegradu-zady-k-berlinu-celem.

Lucovič, Matěj. 2023. Německo je připraveno nám naslouchat, řekl Pavel po návštěvě Berlína. Jednal s kanceléřem i prezidentem. ČT24. 21/3. Dostupné na: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/nemecko-je-pripraveno-nam-naslouchat-rekl-pavel-po-navsteve-berlina-jednal-s-kanclerem-i-prezidentem-9079.

Scholz, Olaf. 2022. Rede von Bundeskanzler Scholz and der Karls-Universität am 29. August 2022 in Prag. Dostupné na: https://www.bundesregierung.de/breg-de/aktuelles/rede-von-bundeskanzler-scholz-an-der-karls-universitaet-am-29-august-2022-in-prag-2079534.

Söderbaum, Fredrik, Kilian Spandler a Agnese Pacciardi. 2021. Contestations of the Liberal International Order. A Populist Script of Regional Cooperation. Cambridge University Press.

Urbanovská, Jana. 2017. In: Česká zahraniční politika v roce 2016. Analýza ÚMV. Eds. Michal Kořan a kol. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, s. 83–115.

Urbanovská, Jana, a Antonin Novotný. 2023. No Longer in the Shadow. The Rise of Czech-German Defence Cooperation. Obrana a strategie, doi: 10.3849/1802-7199.23.2023.01.074-091.

Walsch, Christopher. 2018. An East West Divide in the European Union? The Visegrad Four States in Search of the Historical Self in National Discourses on European Integration. Politics in Central Europe 14

(2): 181–191.

[1] Před velkým rozšířením v roce 2004 měla EU 15 členských zemí. Pozn.ed.

Celý text publikace naleznete na