Profesor politologie a člen naší akademické rady Ladislav Cabada shrnuje 20 let České republiky v EU v kontextu uskupení V4. Kompletní text v angličtině si můžete stáhnout zde.
Od počátku 90. let se Česko prezentovalo jako země hrající vůdčí roli v europeizaci postkomunistických zemí. Na tomto předpokladu vznikla platforma, která se stala základem vzniku Visegrádské skupiny (V4) – zemí, které sdílely své hlavní geopolitické cíle – vstup do NATO a EU. I po dosažení tohoto cíle pokračovaly v podpoře rozšiřování EU a Východního partnerství. V roce 2009 tak deklarovaly svou ambici stát se „druhým motorem“ EU. Nicméně tyto ambiciózní cíle neustále podkopával přerod V4 do podoby populistické spolupráce. Ta stála na silných vůdčích osobnostech, které představovaly nejviditelnější vnitřní opozici hlavnímu proudu EU a evropským hodnotám.
Tato studie se zaměřuje na nejdůležitější rysy české společnosti a české politiky v procesu jejich vývoje, kdy kolísaly mezi dvěma ideálními typy evropeizace – mezi potřebou dohnat evropskou patnáctku a připojit se k „jádru“ EU a mezi politikou kopírující „protibruselský“ národní populismus, která bývá označována jako „visegrádský efekt“.
Článek nejprve vysvětluje, jak dělení na Východ a Západ ovlivňuje vnímání EU v Česku a debatu o V4. Poté zkoumá ekonomický rozměr členství v EU. V poslední části se zaměřuje na nárůst euroskepticismu a národního populismu v Česku a ve V4, včetně charakteristik české evropské politiky, která souvisí s rozdíly mezi klíčovými politickými aktéry a společenskými skupinami.
Prizmatem členství ve V4, ale také na základě viditelných a stabilních eurorealistických postojů jak společnosti, tak politických aktérů, bylo Česko často považováno za „potížistu“. Nicméně vývoj po únoru 2022 nabídl jiný obraz V4. Polsko, Česko a Slovensko oficiálně přijaly celkem asi 3 miliony ukrajinských uprchlíků a snad tak rozbily svůj obraz států, které k celoevropskému rozvoji příliš nepřispívají.
Všechny státy regionu – s viditelnou a problematickou výjimkou, kterou je Maďarsko – silně podpořily Ukrajinu vojenskými a humanitárními zásobami. Spolu s pobaltskými státy se Polsko a Česko staly nejviditelnějšími odpůrci jakýchkoli pokusů o appeasement, které občas přicházely z důležitých zemí EU 15. Zdá se, že během krize způsobené ruskou agresí proti Ukrajině tyto země – včetně nové české vlády vedené Petrem Fialou i nového prezidenta Petra Pavla – jasně ukázaly svou evropskou identitu a respekt k lidským právům i k mezinárodnímu právu.
Nová česko-polská spolupráce je vnímána jako velmi slibná i v dalších oblastech, včetně jedné z klíčových obecných politik, kterým je Zelená dohoda. Stále si však musíme plně uvědomovat, že úspěšná transformace a celkové zlepšení v regionu by neměly být považovány za samozřejmost.