Walshe: Vždyť je to tak prosté, jde o svobodu konat. Aneb jak přelstít populisty.

Následující text napsal Garvan Walshe  pro naši publikaci Jak ubránit demokracii v době digitalizace

 Shrnutí: Běžnou reakcí na úspěch populistů byla v posledních desetiletích snaha napodobit jejich strategii, což nakonec vyústilo ve zmenšování prostoru pro pravicové, středové i levicové strany. Co kdyby se ale odpůrci populismu místo toho zaměřili na změnu svého politického stylu? Následující řádky tuto otázkou zkoumají na čtyřech úrovních: charismatická versus programová legitimizace; role politické funkce; sociální konstrukce vědění a poznatků; a aktivita občanské společnosti. Text přináší doporučení, jak by odpůrci populismu měli upravit svou taktiku tím, že se více zaměří na charismatické vedení, budou hájit institucionální strukturu coby produkt dřívějších demokratických rozhodnutí, rozvinou inkluzivnější komunikaci vědeckých důkazů a občanská společnost bude asertivněji bránit základní demokratické instituce.

Klíčová slova: populismus, charismatické vedení, politická komunikace, občanská společnost, polyarchie

Úvod

Vůdce, který se prezentuje jako ochránce lidu před elitami, přestože sám vystudoval nejprestižnější školu v zemi;[1] který rozděluje voliče na své příznivce a zrádce; který brojí proti vnějšímu vměšování a zároveň přijímá podporu od spřátelených zahraničních velmocí;[2] který trvá na tom, že jeho vlastní bohatství ho chrání před korupcí a přitom přiděluje svým nebo rodinným firmám státní zakázky;[3] který vede nákladnou kampaň a přitom deklaruje nulové volební výdaje – to vše a mnohé další aspekty jsou označovány jako typické rysy populisty. Aniž bychom se pouštěli do debaty o tom, co konkrétně populismus je či není, je jasné, že minulé desetiletí populistickým vůdcům přálo. Vedou se debaty o tom, zda šlo primárně o reakci na finanční (Galston 2020) a migrační krizi (Eatwell a Goodwin 2018), nebo o důsledek působení sociálních sítí a vměšování Kremlu (Applebaum 2020). Jedná se o fenomén tak rozšířený, že zasahuje téměř každou oblast odborné expertízy. V této kapitole se proto budu věnovat nikoli příčinám populismu, ale jeho stylu.

Pochopit styl populismu je zvláště důležité pro ty z nás, kteří podporujeme pravicové a středopravé strany a chceme bojovat proti populismu, který označujeme za pravicový. Na rozdíl od levicových odpůrců pravicových populistů můžeme souznít s některými aspekty jejich programu a například podpořit omezení migrace. Můžeme souhlasit s tím, že ekologické regulace příliš zatěžují podniky nebo že postkoloniální vina ovlivňuje západní zahraniční politiku mnohem více, než by měla, a to zejména v těch zemích, které si živě pamatují, jak ještě před necelými šedesáti lety koloniální armády potlačovaly jejich svobodu.

I z perspektivy liberálně orientovaného středo-pravicového přístupu je zřejmé, že ponechání příliš velkého prostoru pravicovým populistickým silám nebylo strategicky ani politicky prozíravé. Zastánci přísnější kontroly hranic by měli mít možnost podpořit politické subjekty, které zároveň respektují ústavní pořádek a nešíří dezinformace. Klíčovým úkolem je rozhodnout, kdy s populisty vést ideologický boj a kdy se zaměřit na taktiku, metody, kompetence a boj proti korupci.

A právě reakce na taktiku spíše, než na samotné otázky podstaty je pro nepopulisty obtížná. Zaměříme se na čtyři oblasti: legitimizaci vedení, roli politické funkce, sociální konstrukci vědění a povahu občanské společnosti. Ve volební politice jsme podceňovali emocionální a charismatické prvky politického vůdcovství a dávali přednost technokratickým argumentům pro vládnutí; snažili jsme se obhájit institucionální uspořádání jako výsledek demokratických procesů a nedokázali zpochybnit populistické rozlišování mezi volenými zmocněnci a slabými nevolenými úředníky; reagovali jsme liknavě na pokusy populistů změnit politický jazyk ve vlastní prospěch; a sami jsme přitom tříštili práci občanské společnosti způsobem, který bránil opozičním stranám, nevládním organizacím a médiím demokratické instituce společně bránit.

Charisma versus program

Pokud chápeme populismus primárně jako politický styl spíše než jako ideologii, jeho klíčovou charakteristikou je důraz na přímý vztah mezi charismatickým vůdcem a masou obyvatelstva, a to často na úkor institucionálního rámce. Populismus je zároveň vnímán jak jeho zastánci, tak odpůrci jako protipól technokratické správy – zatímco pro populisty představují technokratické elity odtržené od reality, jejich kritici je naopak vnímají jako odborníky znalé reálných problémů a imunní vůči emocionálně založené politice. Přesto charismatické vedení vždy tvořilo součást legitimizace demokratické politiky, jak dokládají historické záznamy o demokratické praxi.

Charismatický koncept legitimizace obsahuje volby, při nichž se legitimita přenáší z lidu na osobu vůdce, který má prostor sám uvážit, jak ji využije. Vůdce s takovou legitimitou může měnit politiku, dosazovat podřízené, měnit spojence, a dokonce i zcela změnit své postoje, aniž by za to musel zaplatit vysokou politickou cenu. Takto se Viktor Orbán přeměnil z antikomunistického disidenta v nejsilnějšího stoupence Kremlu v Evropské unii; nebo Nixon přerušil diplomatické vztahy z Tchaj-wanem a začal jednat s Čínskou lidovou republikou.

Tento model kontrastuje s programově orientovaným přístupem k legitimizaci politické moci, v němž voliči legitimizují politiky buď jako zástupce politických stran, nebo – v prezidentských systémech – jako jednotlivce zavázané k plnění konkrétních politických programů. Politici, jejichž autorita je odvozena tímto způsobem, čelí omezené manévrovací schopnosti, neboť se od nich očekává striktní dodržování programových linií, které reprezentují. Jeden z nejznámějších historických příkladů představuje případ Edmunda Burka, jenž byl bristolskými voliči odmítnut poté, co argumentoval, že jeho úkolem není plnit přání voličů, nýbrž činit rozhodnutí v jejich zastoupení na základě vlastního úsudku. Podobný problém lze nalézt i v moderní politice – například když španělská centristická strana Ciudadanos odmítla vstoupit do koalice se středolevicovou Španělskou socialistickou dělnickou stranou (Partido Socialista Obrero Española, PSOE) místo toho se rozhodla usilovat o pozici dominantní pravostředové síly, čímž se pokusila nahradit Lidová strana (Partido Popular, PP). Tato strategie se však ukázala jako neúspěšná, neboť přibližně polovina voličů, kteří očekávali, že Ciudadanos naruší tradiční struktury španělské politiky, stranu záhy opustila poté, co vyšlo najevo, že reprodukuje politické vzorce etablovaných stran.

Způsob, jakým voliči udělují politickým vůdcům mandát, je nutné odlišovat od způsobu, jakým tito vůdci následně vykonávají svou funkci. Barack Obama vedl kampaň jako charismatický vůdce, ale nevládl jako populista. Tuniský Kais Saíd vládne jako populista, přestože nemá žádné osobní charisma. V britských volbách v roce 2017 voliči rozhodovali mezi dvěma necharismatickými vůdci, které lze považovat za populisty: program Jeremy Corbyna z Labour party nesl rysy populismu, když apeloval na simplicitní pocity a bylo nepravděpodobně, že by ho mohl naplnit. Jeho protikandidátka Theresa May postrádala osobní charisma, ale předváděla poměrně populistický styl vládnutí (její první projev na stranické konferenci v roce 2017 označil „občany světa“ za „občany odnikud“).

Stejně jako se necharismatičtí lídři mohou uchýlit k populistickému politickému stylu, měli by i nepopulističtí politici chápat, jakou roli hraje charismatický vůdce při budování vztahu s voliči. Emocionálně inteligentní způsob komunikace je pro budování vztahu s lidmi zásadní a nepopulističtí politici by se ho neměli bát používat. Rozdíl mezi populistickou a demokratickou vládou je ve skutečnosti jinde: ve výkonu politické funkce zvoleného politika a jeho vztahu k institucím, v jeho přístupu k poznání a faktům.

Zákony a politický úřad

Viceprezident USA JD Vance na sociální síti X uvedl: „Když je prezident zvolen lidem a následně plní své volební sliby, jedná se o demokracii. Když je prezident blokován nevolenými byrokraty, jedná se o oligarchii“ (@JDVance Account, 2/2/2025). Tento výrok reprezentuje klasický populistický postoj, podle něhož by pravomoci demokraticky zvoleného představitele měly být omezeny primárně jeho odpovědností vůči voličům, případně jeho vlastním úsudkem, nikoliv právním rámcem dané země. Takové pojetí demokratické legitimity staví do protikladu vůli lidu a institucionální omezení, čímž zpochybňuje význam právního státu a systému brzd a protivah.

To se poněkud liší od toho, co obvykle nazýváme „republikánskou“ tradicí, jež sahá až k raně novověkému pojetí úřední moci[4] a kterou snad nejvýstižněji vystihl James Harrington v knize The Commonwealth of Oceana: „Hlavní otázkou se zdá být, jak se stát říší zákonů a nikoli lidí“ (Harrington 1992). Tuto zásadu následně přenesl do amerického ústavního systému John Adams (Adams 1776). V rámci této tradice jsou pravomoci veřejných úřadů – bez ohledu na to, zda jsou obsazovány volbou či jmenováním – jasně vymezeny zákonem. Pokud tyto zákony vznikají v rámci demokratického legislativního či ústavodárného procesu, disponují demokratickou legitimitou. Z tohoto pohledu nelze nevolené úředníky považovat za součást oligarchického uspořádání, neboť jejich pravomoci jsou kodifikací předchozích demokratických rozhodnutí a byly jim delegovány prostřednictvím legitimního legislativního procesu. Dokonce i v parlamentních systémech, kde může jedna osoba zastávat více funkcí, nemůže jednat mimo rámec pravomocí daného úřadu. Například ministr vlády je vázán právním rámcem a jakékoli rozšíření jeho pravomocí by vyžadovalo předchozí legislativní změnu.

Tento rozdíl se snaží systematicky stírat Viktor Orbán v Maďarsku. Poté, co v roce 2010 získal dvoutřetinovou parlamentní většinu, která mu umožnila změnit ústavu, přetvořil stát tak, že zlikvidoval nezávislost veřejnoprávních médií, usnadnil propouštění státních zaměstnanců (jejich ústavou stanovené odstupné bylo zdaněno 99 %) a zaútočil na občanskou společnost zpolitizováním témat, za která bojovala. Jelikož se cílené instituce a aktéři zprvu neorientovali v takto agresivním politickém prostředí, mnozí se stáhli. Postupem času se média i občanská společnost staly odolnějšími, avšak počáteční destabilizace oslabila opozici a vytvořila značný prostor pro korupci.

Postupem času se média i občanská společnost staly odolnějšími, ale efekt počátečního útoku oslabil opozici a ponechal velký prostor pro korupci.[5] Orbán své úmysly nikdy neskrýval. Deklarace o národní spolupráci, kterou jeho vláda představila krátce po nástupu k moci, předjímala argumentaci JD Vancea. Tvrdila, že „v ústavních demokraciích vykonávají moc zástupci zvolení lidem“ a že posláním vlády bude prosazovat novou „společenskou smlouvu“ nazvanou Systém národní spolupráce (Office of the National Assembly 2010). Tento koncept staví na představě, že po volbách přechází moc plně do rukou vlády, která disponuje širokými pravomocemi k řízení společnosti, včetně změny pravidel tak, aby bylo její budoucí vítězství snazší. Dřívější demokratická rozhodnutí se v tomto pojetí stávají pouze dočasnými a mohou být kdykoli přehlasována novou parlamentní většinou – jako by každé volby představovaly revoluci, jež zcela redefinuje politický řád.

Jazyk a legitimita

Populisté vlastně přejali postmodernistickou kritiku moderní liberální společnosti (viz například Lyotard 1987), která tvrdí, že poznání nevzniká na základě objektivních vnějších zdrojů. Význam slov se stává nástrojem politické moci. Redefinují politické pojmy a přijetí jejich definice je testem loajality vůči jejich hnutí. Typickým příkladem je Viktor Orbán, který si osvojil pojem „neliberální demokracie“, ačkoliv jeho původním autorem je Fareed Zakaria, Použil ve svém článku „Vzestup neliberální demokracie“, který vyšel v časopise Foreign Affairs již v roce 1997 (Zakaria 1997). Orbán se přitom na Zakariu vůbec neodkazuje, přestože ten ve svém textu jako příklad neliberální demokracie uváděl Slovensko pod vedením Vladimíra Mečiara. Podobně první administrativa Donalda Trumpa začala používat výraz „alternativní fakta“, čímž vědomě zpochybňovala představu objektivní pravdy. Populisté, stejně jako postmodernisté, rozpoznali, že vědění není neutrální, ale je formováno politickou mocí. Na rozdíl od postmodernistů, kteří tímto způsobem kritizovali pozitivistické představy o objektivitě poznání, však populisté tuto myšlenku využívají jako nástroj k uzavírání strategických spojenectví a k šíření vlastní propagandy.

Snaha obhajovat tradiční normy prostřednictvím ověřování faktů má pouze omezený účinek, protože fakta jsou prezentována jako objektivní a následně předkládána vlivnými autoritami. Během pandemie COVID-19 byla veřejná zdravotní opatření často komunikována s odkazem na vědecký konsenzus, například formulacemi typu „vědci říkají“. Tento přístup však implicitně sugeroval, že daná opatření vycházejí z neměnných objektivních faktů, namísto aby byla prezentována jako nejlepší dostupná vědecká interpretace rychle se vyvíjející situace.

Tento způsob komunikace měl zásadní důsledky pro veřejné vnímání pandemických opatření. Namísto posílení důvěry ve vědecké poznatky vedl u části populace k pocitu, že jsou jim autoritativně vnucovány závěry, jejichž proměnlivost nebyla dostatečně vysvětlena. To nakonec oslabilo společenskou podporu pro klíčová opatření na ochranu veřejného zdraví, jako bylo dodržování rozestupů, nošení roušek a nakonec i očkování.

Populistický výklad vědění jako sociálně podmíněného procesu není mylný – naopak, v mnohém odpovídá realitě. Reagovat na něj pouhým odvoláváním se na vědeckou autoritu se však míjí účinkem; populisté tuto strategii často označují za formu cenzury. Místo toho je nezbytná hlubší osvěta o tom, jak vědecký proces tvorby poznání skutečně funguje – včetně jeho nejistot, otevřenosti ke kritice a neustálého vývoje.

Politici by se přitom měli vyvarovat mechanického odvolávání na expertní autority. Namísto toho je třeba promyšleně kultivovat vztah mezi státem, politikou a občanskou společností. Současný model, který spoléhá na depolitizované veřejné instituce, média a trh, není dostatečný. Depolitizace má své místo – zejména v přechodných obdobích od autoritářství k demokracii – ale pokud se stát a společnost příliš úhledně oddělí, vzniká vakuum. Právě do něj mohou populisté snadno vstoupit a postupně ovládnout veřejné instituce pod záminkou „obnovy demokracie“.

Profesionalita a polyarchie

Jednou z podob rafinovaně organizované společnosti je tzv. polyarchie. Tento termín politologa Roberta Dahla popisuje demokratickou společnost, ve které je moc rozptýlena mezi formální zákonné instituce a další subjekty, jako jsou trhy, zájmové skupiny, mediální organizace, byrokracii, církve a nejrůznější další společenská sdružení. Všechny tyto skupiny se v jistém smyslu podílejí na vládnutí, a přitom se snaží ve společnosti prosazovat vlastní zájmy. Toto můžeme dát do protikladu k takzvanému profesionálně segmentovanému pojetí demokracie. Jedná se o jakési rozšíření pojmu nezávislosti, který lze vysledovat až ke Kantovu spisu „Co je osvícenství“ (Kant 1996). Kant rozlišuje mezi veřejným a soukromým užíváním vlastního rozumu způsobem zcela odlišným od dnešního běžného užívání: „veřejným užíváním vlastního rozumu však rozumím takové, při kterém někdo užívá svého rozumu jako učenec před celou veřejností čtenářského světa“, zatímco „soukromým užíváním nazývám, když smí užít svého rozumu v nějaké svěřené mu občanské funkci či úřadu.”

Když člověk jedná v této „soukromé“ nebo pro moderního čtenáře srozumitelnější „odborné“ funkci, je ve svém projevu a jednání omezen povinnostmi vyplývajícími z jeho postavení. V Kantově době, za vlády Bedřicha Velikého, tuto roli určoval král, ale i ve svobodnějších státech mohou být kompetence přiděleny nebo se jich lidé sami ujímají: státní úředníci jsou chápáni především jako vykonavatelé politiky, kterou stanovuje demokraticky zvolená vláda, univerzity se mohou izolovat od politiky tím, že se věnují akademickému bádání; organizace občanské společnosti se soustřeďují na poskytování pomoci občanům spíše než na prosazování politických změn; novináři o politice informují, ale neúčastní se jí.

Můžeme si představit přehledný, ale přiměřeně pluralitní systém, v němž zvolení politici instruují úředníky, jak implementovat politiku; politická debata je vedena prostřednictvím veřejnoprávních médií politicky nestrannými novináři; organizace občanské společnosti se drží mimo rámec přímé politiky a předkládají své podněty skrze politické strany, oficiální konzultační mechanismy a přes univerzity a výzkumné ústavy, které jsou zdrojem informací, na jejichž základě je veřejná politika hodnocena. Média, univerzity a občanská společnost dostávají od státu značný objem finančních prostředků. Takový profesionalizovaný systém měla zřejmě na mysli Evropská komise, když tvrdila, že dotace pro environmentální organizace by měly být využívány k realizaci práce v oblasti životního prostředí, a nikoli k prosazování změn ve prospěch zelené politiky (Gros and Guillot 2024). V praxi je však hranice mezi těmito sférami mnohem méně jednoznačná. Yascha Mounck například kritizoval novináře za to, že nechávají průchod svým politickým sympatiím a chrání Joea Bidena a Kamalu Harrisovou před kritikou (Mounk 2024); britský seriál Ano, pane ministřevyužívá nejasnosti ve vztazích mezi politickou a státní správou k brilantním komickým pointám.

Největší slabinou tohoto modelu však není jeho potenciální nepřesnost způsobená přílišnou systematičností či idealizací. Jeho zásadním nedostatkem je, že představuje vysoce hierarchickou, shora řízenou vizi demokracie, v níž rozhodující pravomoc náleží politické elitě, která stanovuje pravidla hry, zatímco ostatní aktéři jsou de facto redukováni na roli poradních orgánů. Tento centralizovaný model je náchylný ke dvěma formám možného zneužití moci (capture).

První z těchto forem představuje technokratické vládnutí, v němž se konzultace o veřejných politikách soustředí do rukou úzké skupiny odborníků. Diskuze se pak odvíjí výhradně na základě již přijatých důkazů, přičemž prostor pro širší politickou debatu se zužuje. Tento systém se stává čím dál více uzavřeným, což vede k riziku groupthinku, tedy skupinového myšlení, v němž se kritická reflexe a alternativní perspektivy postupně vytrácejí.

Druhou možností je politické uchvácení systému populistickým hnutím, které se zmocní institucí, jako se to stalo v Maďarsku, kde Orbán argumentoval, že se „musíme rozejít s liberálními principy a metody společenské regulace a obecně s liberálním chápáním společnosti“ (Hungarian government 2014), kde společenské instituce zvyklé využívat formálních postupů ztratily svůj vliv a jakoukoli možnost dosáhnout změny nebo hájit své vlastní zájmy.

Závěr

Populisté dokázali využít rozkladu politické debaty, která se zaměřuje více na technokratické aspekty vládnutí než na přímou komunikaci mezi volenými zástupci a občany, absenci morální obhajoby vládních institucí, příliš apolitickou představu o roli občanské společnosti a nepromyšlenou koncepci pravdy jako argumentu vědecké autority. Reakce na populismus proto vyžaduje poučení se z některých jeho úspěchů – nikoli přejímáním jeho obsahu, ale pochopením, že jeho taktika je v mnoha ohledech lépe přizpůsobena současnému politickému prostředí než ta, kterou zastávají jeho odpůrci.

Je nezbytné zakotvit politiku v předpokladu, že občané v demokratických systémech chtějí být aktivními účastníky vládnutí, a nikoli pouze objekty řízenými technokratickými odborníky. Lidé disponují schopností konat, což znamená, že je třeba vynaložit úsilí na hledání a školení schopných politických komunikátorů, rozvíjet emocionálně i historicky ukotvenou obhajobu liberální demokracie a právního státu, vnímat politiku jako součást občanské společnosti a občanskou společnost jako oprávněného aktéra v obraně základních politických institucí.

Je rovněž nutné přijmout fakt, že poznání ve společnosti je sociálně konstruované: argumentace vědeckou autoritou sama o sobě nestačí, pokud lidé nejsou zapojeni do procesu tvorby a interpretace poznání, a to i v oblastech, kde je realita složitá a technicistní. Předávání informací o moderním vládnutí způsobem, který je široce srozumitelný, může být obtížné, ale je to úkol, který je nutné zvládnout, pokud má liberálně demokratická politika přežít útoky populistů.

Populisté dosáhli v nedávných volbách řady významných úspěchů, protože využili politickou taktiku a styl, které dlouhodobě patří k základním prvkům demokratické politické rozpravy. Pokud chtějí nepopulističtí politici a občanská společnost populisty překonat, neměli by se inspirovat jejich programem – který se v praxi často ukazuje jako nefunkční – ale spíše osvojit některé jejich taktické postupy.

Doporučení

• Návrat k charismatickému stylu vládnutí, samozřejmě s ohledem na konkrétní politické a kulturní podmínky. Charismatické budování důvěry v jednotlivce je nedílnou součástí zastupitelské demokracie, neboť volení politici nejen reprezentují své voliče, ale zároveň ztělesňují politické ideje. Politické strany a občanská hnutí by proto měly věnovat systematickou pozornost školení svých lídrů v technikách charismatického vedení a aktivně vyhledávat charismatické osobnosti.
• Respekt k pluralitě politického projevu mimo veřejné funkce. Omezení politické angažovanosti by se mělo týkat pouze osob vykonávajících veřejné funkce, nikoli společnosti jako celku. Mimo sféru veřejné správy by lidé měli mít možnost svobodně definovat svou roli a uplatňovat svůj politický hlas. Politické strany, názorově vyhraněná média a organizace občanské společnosti, které zastávají politické postoje, jsou nedílnou součástí občanské společnosti, nikoli jejím protikladem.

Literatura:

Adams, John. 1776. “Thoughts on Government.” Founders Podcasty. 1776. https://founders.archives.gov/documents/Adams/06-04-02-0026-0004.

Applebaum, Anne. 2020. Twilight of Democracy. New York: Doubleday.

Eatwell, Roger, a Matthew Goodwin. 2018. National Populism: The Revolt Against Liberal Democracy. London: Pelican.

Galston, William A. 2020. Anti-Pluralism: The Populist Threat to Liberal Democracy. New Haven: Yale University Press.

Gros, Marianne, a Louise Guillot. 2024. “Commission Tells NGOs EU Money Is Not for Lobbying.” Politico, 28. listopadu 2024. https://www.politico.eu/article/european-commission-ngos-lobbying-environmental-advocacy-green-funds-life-program/.

Harrington, James. 1992. Harrington: “The Commonwealth of Oceana” and “A System of Politics. Edited by J. G. A. Pocock. Cambridge: Cambridge University Press.

Hungarian government. 2014. “Prime Minister Viktor Orbán’s Speech at the 25th Bálványos Summer Free University and Student Camp.” 30. července, 2014. https://2015-2019.kormany.hu/en/the-prime-minister/the-prime-minister-s-speeches/prime-minister-viktor-orban-s-speech-at-the-25th-balvanyos-summer-free-university-and-student-camp.

John Calvin. 1989. Institutes of the Christian Religion. Grand Rapids: Eerdmans.

Kant, Immanuel. 1996. Practical Philosophy. Ed. Mary J. Gregor. Cambridge University Press.

Lyotard, Jean-François. 1987. La Condición Postmodern: Informe Sobre El Saber. Madrid: Cátedra.

Mounk, Yascha. 2024. “Dear Journalists: Stop Trying to Save Democracy.” Persuasion, 28. listopadu 2024. https://www.persuasion.community/p/dear-journalists-stop-trying-to-save.

Office of the National Assembly. 2010. “Declaration of National Cooperation.” 22. května 2010. https://www.parlament.hu/irom39/00047/00047_e.pdf.

Zakaria, Fareed. 1997. “The Rise of Illiberal Democracy.” Foreign Affairs, 1. listopadu 1997. https://www.foreignaffairs.com/world/rise-illiberal-democracy.

[1] Boris Johnson, ministerský předseda Spojeného království, studoval na Etonu.

[2] Peter Pellegrini poskytl rozhovor maďarské státní televizi, ovládané Viktorem Orbánem, a byl přijat maďarsky mluvícími Slováky v době, kdy již byla zakázaná volební agitace před prezidentskými volbami v roce 2024. https://x.com/MartonTompos/status/1775912910381867094?mx=2%5D)

[3] Donald Trump je asi nejznámějším příkladem, ale dalším může být Ricardo Martinelli z Panamy, jehož děti byly ve Spojených státech obviněny z praní špinavých peněz.

[4] Kalvín podává zajímavý výklad v kapitole XX knihy Instituce křesťanského náboženství (John Calvin 1989).

[5] Paradoxně maďarskou politikou nyní zmítá nové hnutí, strana Tisza vedená bývalým manželem bývalé ministryně spravedlnosti za Fidesz Judit Vargové, který dokázal nadchnout ty, kteří zůstali mimo „systém národní spolupráce“ Fideszu, ale zároveň se odcizili tradičním alternativním stranám, které si mnozí lidé stále spojují se starou nomenklaturou z dob komunismu.

Celou kapitolu si můžete stáhnout zde:

Tato publikace je společným počinem think tanků Wilfried Martens Centre for European Studies, TOPAZ a Campus Tivoli. Tato publikace byla spolufinancována Evropským parlamentem. Wilfried Martens Centre for European Studies, Campus Tivoli, TOPAZ a Evropský parlament na sebe neberou žádnou odpovědnost za fakta či názory vyjádřené v této publikaci ani za akékoliv další využití informací v ní obsažených. Plná odpovědnost leží na autorech publikace.