Nízkouhlíková revoluce: budoucnost zelené energie

Nízkouhlíková ekonomika je součástí energetické politiky a tím i politiky udržitelného rozvoje. Je reakcí na klimatické změny a pomáhá odpovědně a dlouhodobě zachovat kvalitu života pro nás i budoucí generace. Zahrnuje oblasti udržitelné dopravy a mobility a inteligentních systémů distribuce, skladování a přenosu energie. Nízkouhlíková ekonomika je úsporná a sociálně inkluzivní. Vyžaduje celospolečenské vize, spolupráci s průmyslem, investice do vědy a výzkumu a propojení společnosti, občanů, průmyslu, výzkumu, politiky a veřejné správy. Jak vypadá debata v České republice, kde jsou naše silné stránky, kde naše slabiny a jaké ponaučení si můžeme vzít ze zahraničí byla témata naší diskuse Nízkouhlíková revoluce: budoucnost zelené energie. Jejím hosty byli Luděk Niedermayer, europoslanec; Martin Hausenblas, autor projektu Liftago, podnikatel a filantrop, Christina Bache, výzkumná pracovnice Centra Wilfrieda Martense v Bruselu, a Eva Palacková, politická poradkyně Evropské lidové strany. Debatu moderovala Lucie Tungul, politoložka Právnické fakulty Univerzity Palackého a analytička politického institutu TOPAZ.

Reportáž

Luděk Niedermayer na začátek uvedl, že životní prostředí a změna klimatu jsou v ČR témata nepopulární, na které má ale každý názor. “Nemyslím si, že musíme panikařit, protože věřím, že je v našich silách tu situaci zvládnout a musíme se o to pokusit. Je třeba si položit otázku, zda to, jak se lidstvo chová k planetě, může jít dál nebo ne. Není na to jednoznačná odpověď. Já patřím do skupiny lidí, která si myslí, že to, jak hospodaříme s planetou, není udržitelné. Je to otázka elementární odpovědnosti, protože bych chtěl, aby moje děti a i jejich děti měly podobný život jako já. Pokud se mnou souhlasíte, musíme si položit otázku, kdo s tím má co dělat, Bohaté nebo chudé země? Chudé země mnohdy hospodaří neefektivně, ale můžeme z pozice zemí, které se velmi intenzivně vyvíjely, řici, že to má řešit někdo jiný? Mají to řešit státy nebo někdo jiný? Závěrem diskuse zaznívá velmi často, že musíme něco dělat, ale musí to udělat někdo jiný, než já. Přispět musí všichni a ti bohatší v tom mají hrát hlavní roli. Máme to být my jako Evropská unie a my jako rozvinuté státy světa. Bude to drahé? Není to jen o odpovědnosti, o budoucnosti našich dětí, ale i ekonomické kalkulaci. Pokud souhlasíte, že musíme něco dělat, tak se hraje o to, kdo bude stanovovat standardy a vyvíjet technologie. Kdo začně první, ten standardy prosadí a bude z toho mít ekonomický přínos. Je to i ekonomicky správné rozhodnutí. Evropská unie se tak může stát lídrem v oblastech, které budou v budoucnosti hrát velkou roli.”

Eva Palacková navázala na pana Niedermayera v otázce zodpovědnosti, zmínila fenomén klimatické změny a roli Evropské politické strany (EPP). “EPP klimatickou změnu vždy vnímala jako problém, který je třeba řešit. Nedávno přijala závazek jej řešit i v dalších desetiletích. Vnímá to jako odpovědnost našim budoucím generacím. Jelikož EPP je nejsiilněší politická skupina v EU, má velkou odpovědnost i na mezinárodní scéně. Po odchodu USA z Pařížské dohody se EU dostala na důležité místo, neboť může nastavit kritéria, tak abychom z nich mohli těžit ekonomicky i jako lidstvo. EPP jako důležité v oblasti nízkouhlíkové ekonomiky vidí energetiku a průmysl, které chceme v Evropě zachovat, nechceme se vracet k primitivnímu životu, chceme moderní ekonomiku a průmysl, tedy investovat do inovací. Velký potenciál má oblast mobility, kde si myslíme, že trh a uživatelé by měli vybrat nejlepší technologii. U cirkulární ekonomiky je třeba si uvědomit, že odpad může být zdroj. Zmíním i velký potenciál zemědělství, kde podporujeme inteligentní zemědělství jako třeba využití dronů, úspory paliva apod. Nové politiky vytváří technologie a pracovní místa, mají velký potenciál.”

Podle Martina Hausenblase se nacházíme v konkurenci o chytré lidi, pokud se posunou jinam, tak se jinam také přesune prosperita. “Druhá věc je, co se vlastně děje. To zásadní je, že dochází k bezprecendentnímu rozvratu ekosystému, který redukujeme na změnu teploty, ale za posledních 50 let jsme vyhubili až 60 % všech živočichů na Zeměkouli. Podle biologů se není třeba bát o ekosystém, ale o lidi. Jde tu o nás samotné. Ta rychlost je bezprecedentní. Ekosystém je komplexní organismus, kde dochází k mnoha bodům zvratu. Systém ztrácí robustnost, dostává se na mez nosnosti. Je to závažná situace a její zlehčování je luxus, který si nemůžeme dovolit. Příroda dělá vše udržitelně a vede k rovnováze. Vše, co dělají lidé, vede k rozpadu. V přírodě vše funguje na světlo, příroda vše recykluje, preferuje kooperaci, přizpůsobuje formu požadované funkci. Učíme se od přírody, jak to dělá. Průmysl 4.0 je návrat k systému, který se umí sám optimalizovat. I lidské tělo se skládá z milionu buněk, které mají účel přežít a jsou informačně dokonale propojené, Cílem je zdravé tělo. Je třeba designovat systémy takto a potom budou inklinovat k rovnováze. Dosáhli jsme takového vlivu na ekosystém, že jsme schopni ho zničit. Takto se chovají viry. Odpovědnost máme za to, nad čím máme moc. Jeden přístup je přístup oběti “já nic”, druhý je přístup tvůrce, který se ptá, kde je v tom, co se děje, můj díl odpovědnosti. Tam musíme začít. Možností znám několik. První, Česká republika. Solární podvod stigmatizoval obnovitelné energie, ale máme výhodu lokality. My řešíme jadernou elektrárnu, cena bude 150 euro za jednu megawathodinu, přitom cena na trhu je dnes pod 50 euro, takže státní rozpočet nebo ČEZ to bude muset zaplatit. Přicházíme s ní po funuse, jaderné elektrárny třetí generace se nedaří postavit nikde. Trend je jasný, decentralizovaná energetika a obnovitelné zdroje. Další možnost ke zvážení jsou koridory pro vysokorychlostní tratě, měří 600 metrů a propoují naše hranice, jsou to souvislé pásy v půde. Jsme schopni do stejných tras uložit vysokonapětové stejnosměrné kabely, které se stanou základy elektronické dálnice Evropy. Umožnila by mnohem rychlejší zapojení zdrojů, převedení výkonu po celé Evropě, zvýšení konkurence, snížení ceny, atd. Další je autonomní auto, které přináší úsporu, protože většinou naše auta nepoužíváme, přitom města slouží autům. Nebude smrdět, nemude hlučet, nebudu ho platit a cena perfektně sdíleného zdroje bude nízká. Je to design podobný přírodnímu systému. 24 % českého vývozu jsou fosilní auta, ale tento svět skončí mezi 5 až 10 lety a tato země na to nemá žádnou odpověd. Je to 12 % HDP a půl milionu lidí, kteří v tomto oboru pracují. Mohli bychom se stát centrem výzkumu a vývoje, ale musíme s sebou pořádně hodit. V Ústí nad Labem se budou testovat autonomní auta v normálním provozu, má dotační titul na testovací polygony, přemýšlíme o výzkumném centru AUTOSAPu. V těchto technologiích leží kvantové skoky, změny.

Christina Bache promluvila o zeleném konfliktu. “Jak některé země přechází na zelenou ekonomiku, tak si musíme si uvědomit, že řada technologií, kterou jsou k tomu potřeba, využívají minerály, jenž se nachází v citlivých lokalitách. Když je těžíme, nesmíme zhoršovat nerovnosti a přispívat ke korupci. Musíme si být vědomi všech stupňů zásobavacího procesu od těžby po zpracování těchto nerostů. Jedná se o kobalt, lithium, a mnoho dalších. Už teď máme informace, že některé komunity blízko dolů zažívají vykořisťování ze strany firem a vlád, někteří lidé jsou nuceny se vystěhovat bez finanční podpory a kompenzace. Máme směrnice mezinárodních organizací jako OECD a EU, ale dopručuji jít dále a podpořit firmy, aby aplikovaly vlastní hlubší etické standardy. I v těchto komunitách se objevují zelené technologie, ale většinou na mikro úrovni a mnohdy nemají přístup k finančním zdrojům. Vlády přecházející na zelenou ekonomiku by s nimi mohly navazovat partnerství. Potřebujeme přechod na zelenou ekonomiku abychom naplnili Pařížskou dohodu, ale nemělo by to být na úkor zvyšování nerovnosti v komunitách, které sídlí v okolí těchto nerostů, mělo by to vést k situaci, kdy všechny strany mohou získat.

Luděk Niedermayer k tématu krize autorit upozornil, že “když nejste omezeni pravdou, můžete říkat věci, které jsou velmi lákavé. Souvisí to s rozmachem technologií, které umožňují velmi efektivně šířit informace, které stojí jen na lži. Je to velký problém našeho světa a souvisí se snahou oslabit multilateralismus. Svět po druhé světové válce přinesl velký pokrok, ale teď je zásadně zpochybněn a to hlavně USA, které hrály velkou roli při jeho formování. Planeta je jen jedna a to řešení může být jen multilaterální. Někdo si možná myslí, že když tento systém zboří, může na jeho základě postavit něco pro něj výhodnějšího, Zvyšuje to roli EU, která je dnes zásadní pro setrvání principů kooperace, podpory vzájemného férového obchodu. Svět se dívá, jestli EU bude držet tuto linii a zda uspěje.” K otázce, jak donutit lidi ke změně, uvádí, že řešení nejsou komplikovaná a jsou “kombinací motivace a restrikce. Je ale težké najít tu správnou kombinaci a umožnit rozvoj technologií. Musíme nastavit cíle a nechat firmy, aby vyvinuly způsoby, jak toho dosáhnout. Procházíme technologickou revolucí, kdy desítky vědeckých týmů pracovaly na výstupech, které ale lidi znejisťují, protože není jisté, která cesta je ta správná. Státní intervence je velmi důležitá. Pravidla, která vytvářejí motivace a restrikce, musí být dobře nastavená, ale i stabilní. Nejsem si jistý, že to musí být drahé. Když porovnám investici do jaderné energie s obnovitelnými zdroji a decentralizací, tak skončím u nižších cen u druhého. Je to o existenci průmyslu, který preferuje status quo a evropský automobilový průmysl je velmi efektivní v produkci konvenčních aut. Jejich odpor ale neznamená, že to není ekonomicky výhodné. Při nastavení kompetentních a stabilních pravidel a s podporou vědy a výzkumu nás to nemusí stát hodně peněz.

Podle Evy Palackové EU zaspala na vavřínech. Čína obrovsky investovala do nových technologií, funguje tam systém obchodování s emisemi. Vláda to má lehčí, že vše prosadí bez opozice. “EU musí Čínu doběhnout, ale zároveň vidíme problémy se zečistěním prostředí, které jsme v EU naposledy viděli v padesátých letech. Musíme se učit jeden od druhého. Spotřebitele stále nejvíce motivuje cena, je třeba nastavit cenovou politiku. Je nutné do financování technologií zapojit soukromý sektor. Tlak musí přijít zhora i zdola. Třeba u carsharingu je třeba nastavit cenu tak, aby se nestalo, že už nkdo nepojede MHD.”

Na to reagoval pan Hausenblas a doplnil, že “!lidé spotřebují více toho, co je levnější. Autonomní auto není náhrada MHD, je tu důležitá role regulátora. Zdanění autonomní dopravy povede k získání zdrojů na investice do MHD. Ta může být i zdarma, nebo dokonce budou lidé placeni, aby MHD jezdili.” Ke krizi autorit řekl, že prezident jako ten český nebo americký nejsou náhoda. “Dříve stačilo číst a a psát a to stačilo, ale informační společnost vyžaduje schopnost pracovat s informacemi. Dříve byl centrální zdroj informací, mělo to výhodu, že příjemce informace měl lehkou situaci. Populace nebyla vzdělaná, jak pracovat s informacemi. Informace se přijímaly tak, jak byly. Dnes je zdrojem informace kdokoliv a může si vytvořit kanál svých informací. Vzdělávaní lidí k práci s informacemi se nijak nezměnilo. Když si na něco uděláme názor, tak to má závažné důsledky formou kogitivního zkreslení, kdy je těžké názor změnit. Kritické myšlení je o tom, co přijmu jako informaci a co ne a na co si zatím neudělám názor. To ale populace neumí, takže neví, co je pravda a co ne. Přirozeně se lidé uzavírají do sebe a do skupiny těch, kdo mají podobný názor. Naše společnost je pytlík sociálních kuliček, proto společnost nefunguje. Optimální strategie je čirý populismus, kdy nemáte hodnotové ukotvení. Ti, kteří ho mají, jsou v nevýhodě. Populismus bude vyhrávat, dokud nebudeme mít kriticky myslící společnost.” Hausenlas se vrátil i k tématu regulace: “K organizaci společnosti slouží třeba video Davea Snowdena Jak zoganizovat dětskou party – žádná pravidla, příliš mnoho pravidel, a minimální úplná sestava pravidel. Regulátor ověřuje, jestli není moc pravidel, takže se lidé nebaví, ale také zda nedochází k excesům. Zastánci anarchie nesnáší pravidla a zastánci pravidel chtějí všechno regulovat, tyto přístupy se neustále perou. Je to dynamické prostředí, proto je třeba to znovu a znovu prověřovat. V době omezených zdrojů je první otázka odpadů, třeba zálohování. Druhá je zdanění primárních zdrojů, kdy se vyčíslí externality a na ně uvalíme daně, které pomohou cirkulární ekonomice – tak se budou vyrábět produkty tak, aby byly jednodušeji recyklovatelné, aby mohly sloužit na mnoho funkcí, třeba s použitím nanotechnologií.”

Podle Christiny Bache nelze postavit zeď, abychom se ochránili před změnou klimatu, mutilateralismus je jedinou cestou. “Zprávy OSN ukazují,  že 80 milionů lidí bylo nuceno opustit domovy kvůli změně klimatu a do roku 2050 to bude přes 200 milionů lidí ročně. Roste i počet lidí, které zasahují konflikty o nerosty, letos je to 86 milionů lidí. Potřebujeme dlouhodobá řešení a nejsou žádná rychlá řešení. Souhlasím, že sociální média umožňují lidem rychle komentovat a vyhýbat se lidem, které nechtěji slyšet. Setkání s veřejností jako tato jsou strašně důležitá. Projekt EU je největším mírovým projektem na světě, což možná není lidem dostatečně vysvětlováno.”

1 / 19