Úvod
Dánská migrační a integrační politika je jednou z nejkomplexnějších a nejdiskutovanějších v Evropě. Vychází z principu, že práva migrantů musí být pevně spojena s jejich povinnostmi vůči hostitelské společnosti. Integrace je pojímána jako individuální odpovědnost jednotlivce, nikoliv jako společný úkol státu a společnosti. Dánsko tak vytvořilo systém, který kombinuje přísnou kontrolu vstupu a pobytu s velmi propracovaným systémem integračních nástrojů na úrovni obcí. Tento přístup přinesl určité výsledky – vyšší zaměstnanost migrantů, menší podporu krajní pravici a stabilní politický konsenzus. Zároveň však vyvolal etické otázky: přemíra restrikcí může omezovat pocit sounáležitosti a vést k sociální izolaci. Pro Českou republiku představuje dánský model inspiraci zejména v oblasti decentralizace integrace, datového řízení politiky a propojení integrace s pracovním trhem..
Kontext a vývoj dánské politiky
Dánsko bylo až do 70. let 20. století etnicky velmi homogenní společností. První významná migrační vlna přišla v 60. letech, kdy Dánsko přijímalo pracovníky z Jugoslávie, Pákistánu a Turecka. Po roce 1973 byl pracovní program ukončen a další migrace byla spíše azylového a slučovacího charakteru. Rok 1983 přinesl liberální azylový zákon, který byl ve své době nejotevřenější v Evropě. Avšak rostoucí počet žadatelů o azyl z Blízkého východu a Afriky vedl k postupnému obratu – od otevřenosti k restrikci. Od roku 2001, kdy nastoupila vláda s podporou Dánské lidové strany, prošlo dánské imigrační právo desítkami novelizací. Zavedl se systém „integrace za odměnu“ – čím lépe se migrant zapojí do společnosti a pracovního trhu, tím více práv získá. Po roce 2019 byl systém reformován tak, aby zdůraznil dočasnost azylu a „dobrovolný návrat“. Změna známá jako paradigm shift znamenala, že azylový status se stal pouze přechodným a že uprchlíci musí počítat s návratem, jakmile to situace v jejich zemi dovolí.
Struktura a instituce dánské integrace
Klíčovým aktérem je Ministerstvo pro imigraci a integraci (založeno 2002). Řídí legislativu, naturalizaci, integrační programy a prevenci extremismu. Na praktické úrovni jsou rozhodující obce – ty uzavírají s migranty tzv. integrační kontrakty (integrationskontrakten) a zajišťují výuku jazyka, pracovní poradenství a sociální podporu. Obce obdrží finanční kompenzaci za každého přiděleného uprchlíka. Migranti nemohou volně volit místo pobytu – systém přidělování do obcí brání koncentraci v jedné lokalitě. Tento model vedl k rovnoměrnějšímu rozložení migrantů, ale zároveň k napětí kolem tzv. „ghetto zákonů“, které cílily na „problematické čtvrti“ s vysokým podílem ne-západních obyvatel.
Dánsko využívá tříkrokový model integrace:
- jazykové vzdělávání,
- kurz o společnosti, historii a kultuře,
- pracovní zapojení.
Migranti podepisují deklaraci aktivního občanství, v níž se zavazují k respektování právního řádu, demokratických hodnot, rovnoprávnosti a odmítnutí násilí či diskriminace. Ekonomická soběstačnost je jádrem systému. Např. program Integrationsgrunduddannelse kombinuje práci (min. 25 hodin týdně) s výukou jazyka a odborným vzděláváním po dobu dvou let. Migranti dostávají mzdu a možnost zapojit se do odborových a profesních struktur. Podobně fungují jazykové školy – nově s rozšířením výuky mimo pracovní dobu, aby ji mohli absolvovat i pracující. V roce 2019 vznikl Integration Barometer, který sleduje výsledky v oblastech zaměstnanosti, vzdělávání, občanské participace a pocitu sounáležitosti. Transparentní data posilují důvěru veřejnosti a umožňují řídit integrační politiku na základě faktů, nikoli dojmů.
Výsledky a sporné body
- Zaměstnanost migrantů z MENAP (Middle East, North Africa, Pakistan) zemí se zvýšila: muži z 38 % (2016) na 67 % (2024), ženy z 11 % na 24 %.
- Politický dopad: přijetí tvrdé linie napříč stranami omezilo růst krajní pravice.
- Sociální dopad: přetrvávají rozdíly v míře zaměstnanosti, přístupu ke vzdělání a v pocitu „příslušnosti“.
- Etické otázky: krátkodobé azylové statusy a tlak na dobrovolný návrat vytvářejí atmosféru nejistoty.
Dánská společnost dnes migranty z EU vnímá převážně pozitivně (pracovní síla), zatímco u ne-západních přetrvávají předsudky.
Poučení pro ČR
Zkušenost Dánska ukazuje, že úspěšná integrační politika musí vycházet z kombinace jasných pravidel, osobní odpovědnosti migrantů a silné podpory ze strany institucí. Česká republika může z tohoto modelu čerpat inspiraci v několika klíčových oblastech, které by mohly posílit účinnost domácí migrační a integrační politiky.
Za prvé, Dánsko dokázalo prokázat, že integrace se stává efektivnější, pokud je chápána jako aktivní proces, nikoli jako pasivní přizpůsobení. Zavedení integračních kontraktů mezi migranty a obcemi, jaké fungují v Dánsku, by mohlo zvýšit transparentnost i motivaci na obou stranách. Migrant by měl jasně stanovené cíle a povinnosti (například v oblasti jazyka, zaměstnanosti či společenského zapojení), zatímco obec by nesla odpovědnost za poskytování podpory, vzdělávacích programů a poradenství. Tento oboustranný závazek by mohl výrazně posílit úspěšnost integrace v českém prostředí.
Za druhé, dánský systém potvrzuje význam decentralizace integrační politiky. Obce mají nejlepší přehled o místních potřebách, pracovních příležitostech i sociálních výzvách. Česká republika by proto měla posílit jejich roli – nejen prostřednictvím přenesených pravomocí, ale také cíleným financováním. Místní samosprávy by tak mohly rozvíjet programy šité na míru konkrétním komunitám, což je přístup, který se v Dánsku osvědčil.
Za třetí, klíčovým prvkem dánského modelu je propojení integrace s pracovním trhem. Jazyková výuka a kulturní orientace jsou úzce provázány s pracovním zapojením, což podporuje ekonomickou soběstačnost migrantů. Česká republika by mohla obdobně posílit vazbu mezi integračními programy a rekvalifikacemi či stáží v soukromém sektoru. Integrace by se tak stala nejen sociálním, ale i ekonomickým procesem.
Za čtvrté, důležitým poučením je nutnost datově řízené politiky. Dánský Integration Barometer ukazuje, že systematické sledování výsledků v oblastech zaměstnanosti, vzdělání nebo občanské participace je základem pro dlouhodobě udržitelná rozhodnutí. Česká republika by mohla vytvořit vlastní Integrační index, který by pravidelně vyhodnocoval pokrok a identifikoval oblasti vyžadující intervenci.
Za páté, Dánsko dokázalo díky jasně definovaným pravidlům a mezi-stranickému konsenzu odpolitizovat téma migrace. V českém kontextu by obdobný přístup mohl přispět ke zklidnění veřejné debaty. Diskuse o migraci by se měla opírat o fakta a konkrétní data, nikoli o emoce či ideologii. K tomu může přispět i systematická komunikace mezi vládními institucemi, samosprávami, neziskovým sektorem a odbornou veřejností.
Nakonec je však třeba zdůraznit, že přenos dánského modelu má své limity. Česká republika se od Dánska liší mírou centralizace, politickou kulturou i právními závazky v rámci EU. Dánská přísnost vůči uprchlíkům či krátkodobé azylové statusy by nebyly v českém a unijním rámci právně ani eticky udržitelné. Proto by česká politika měla převzít především organizační a metodické principy, nikoli samotné restriktivní prvky.
Z dánského přístupu tak plyne, že účinná integrace vyžaduje vyváženost mezi kontrolou a inkluzí, mezi odpovědností a podporou. Česká republika může využít dánskou zkušenost k vytvoření modelu, který bude kombinovat efektivitu s respektem k lidské důstojnosti a bude odpovídat našemu institucionálnímu i společenskému kontextu.
Policy paper je ve format pdf dostupný zde:
