Jak zacházet se životním prostředím?

Zahajovací proslov pronesl Bedřich Moldan, bývalý ministr životního prostředí, profesor Karlovy Univerzity v Praze. Hosty prvního panelu Budoucnost udržitelného rozvoje byli Pavel Nováček z Katedry rozvojových studií Univerzity Palackého, Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí, bývalý zástupce Generálního ředitelství Evropské komise pro zdraví a bezpečnost potravin; a Christina Bache, výzkumná pracovnice Centra Wilfrieda Martense v Bruselu. Diskusi moderovala Lucie Tungul, politoložka a analytička, TOPAZ. Hosty druhého panelu Udržitelný rozvoj v městských a venkovských regionech byli Bořivoj Šarapatka z Katedry ekologie a životního prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, Aleš Jakubec, bývalý náměstek primátora města Olomouc pro životní prostředí a člen  TOP 09, a Roman Haken z Centra pro komunitní práci střední Morava. Moderovala Dita Palaščáková z Univerzity Palackého.

Záznam prvního panelu

Úvodní slovo pronesl profesor Bedřich Moldan, který srovnal situaci před pádem komunismu a dnes: “V Československu to bylo velmi špatné. V roce 1990 zanikla NDR a tím jsme se ve stavu životního prostředí dostali na nejhorší místo v Evropě. Vztah Čechů  k životnímu prostředí prošel několika fázemi. Do začátku 80. let byla první fáze, kdy vláda soudila, že se nic neděje, protože nejsme v kapitalismu.  Izolace a nedostatek informací u nás přetrvává vlastně pořád. Podařilo se nám dostat mezi lidi věrohodnou zprávu o tom, jak u nás situace vypadá. Ve zprávě, kterou si zadal předseda vlády Lubomír Štrougal, jsme otevřeně řekli, co se u nás děje. Dostala se na Západ, vyšla v řadě předních médií a lidé se dozvěděli i u nás, jak špatná situace je. V oblasti jako Ústí nad Labem byla situace velmi špatná. Lidé dostávali příplatek, kterému se hned začalo říkat pohřebné. Listopadové události v Praze měli své předchůdce v Teplicích, kde se dva až tři týdny před 17. listopadem konaly demonstrace, jejichž motem byl boj proti znečistění. Výrazně přispěla k úspěchu sametové revoluce. Nemělo to jen jednorázový efekt, ale projevilo se hned záhy poté v novém režimu. Byl jsem ministrem životního prostředí a podařilo se nám toho mnoho. Zavedla se legislativa, získali se finance, vznikl Státní fond životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí, atd. To vše se podařilo zejména díky tomu, že tyto akce měly širokou podporu veřejnosti. Ta doba byla velkou příležitostí, která se zúročila. Nastartoval se velký pokrok. Zákon na ochranu ovzduší vznikl v roce 1991, což dokazuje rychlost celé věci. Měli jsme ve své sekci řadu právníků a expertů, byli jsme dobře připraveni. Tento zákon byl velmi progresivní, nařizoval podnikům drastické snížení emisí škodlivin. Tehdy byl největší škodlivinou oxid siřičitý. Udělali jsme to ale chytře, protože jsme jim dali sedm let, aby se mohli přizpůsobit. Hlavním podnikům se podařilo těchto limitů dosáhnout. V tom patří všechna čest například ČEZu, který koupil za 40 miliard korun technologie odsiřování.. Zároveň se díky zákonům a sledování odpadů, podařilo zlepšit kvalitu vody. Koncem 90. let jsme začali vyjednávat vstup do EU. Byl jsem pověřen vyjednávat kapitolu o životním prostředí. Setkali jsme se se skepticismem úředníků EU, nevěřili nám, že se kvalita životního prostředí tolik zlepšila.“

„Koncem 90. let se začalo dýchat lépe a lidé o celou věc ztratili zájem. V Evropě nepatříme k nejčistším zemím, ale nejsme výrazně pod průměrem. Tím pádem podpora pohasla. Mají na tom zásluhu i čelní představitelé, například Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří ekologii nepodporovali a ani jejich rétorika neprospívala tomu, aby se u lidí ujala, vznikl třeba termín ekoterorismus. To zasadilo počátečnímu entusiasmu velkou ránu a z toho jsme se nikdy nevzpamatovali. Zlepšení postupují daleko pomaleji, ale v některých oblastech vidíme stagnaci nebo dokonce zhoršení, jak ukazuje Zpráva o stavu životního prostředí, kterou před několika týdny projednala vláda. Lidé se k těmto věcem dnes staví až nepřátelsky. Další důvod je ten, že lidé jsou velmi zaměření na to, aby se zvýšila jejich životní úroveň. Řeší se minimální mzda, průměrná mzda, sociální dávky. Další závažný důvod je, že dnes mezi nejvážnější problémy, které hýbou světem, patří změna klimatu. Postupuje velmi rychle, řada zemí si to uvědomuje stále naléhavěji. ČR je stále v klidu, vláda zareagovala na loňské a letošní sucho a mluví se o adaptacích, ale reaguje minimálně. Je celá řada dalších problémů jako povodně. Všímáme si jen těch nejhorších věcí, které se ČR vyhýbají, protože jsme svou polohou trochu izolovaní od přímých dopadů. Máme v tomto šťastné postavení, ale je to negativní, protože lidé nejsou schopni si uvědomit, že to je vážné nebezpečí. Chybí širší souvislost. Mluvíme o suchu, kůrovci, energetice, ale změna klimatu tam zmíněna není, přestože s tím je přímo spojena.“

Podrobnosti o titulu: Civilizace na planetě zemi, jejímž je profesor Moldan autorem naleznete pod odkazem.

Docent Pavel Nováček ve své prezentaci nejprve zmínil Římský klub, který navrhoval nulový růst, což bylo jako návrh neprůchozí, protože by drasticky omezil růst rozvojových zemí. V roce 1987 OSN publikovala zprávu o udržitelném rozvoji. Jejich definice byla první, nebyla dokonalá, zmiňuje naplňování lidských potřeb. S tím můžeme jen souhlasit, ale chybí definice, co takové potřeby jsou. Od té doby máme mnoho jiných definic. V roce 1992 československý zákon o životním prostředí mluví o základních potřebách a nutnosti nesnižovat diverzitu přírody. Je třeba naplnit 4 požadavky = snažit se, aby lidé mohli uspokojovat alespoň základní potřeby, aby budoucí generace mohly naplňovat své potřeby, respektování přiměřených práv ostatních živých bytostí (budeme vládci, správci, nebo je vnímat rovnocenně), učení se z budoucnosti a respektování principu předběžné opatrnosti. Učení se z budoucnosti se vztahuje k tomu, co se nemůžeme naučit z minulosti jako klimatická změna nebo geneticky upravené potraviny. Měly bychom usilovat o 4 kategorie, které máme udělat. Musíme změnit naši hodnotovou orientaci, ale to trvá generace. Musíme prosadit ekonomické nástroje směřující k udržitelnému rozvoji, které zdraží zdroje a energie, ale zlevní pracovní sílu. Byla by fiskálně neutrální, zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli sílu prosadit ekologickou daňovou reformu. Musíme vytvořit technlogie, které budou šetrné a efektivnější a které by napodobovaly ekosystémy, tudíž není z nich odpad. Lidská tvořivost je nekonečná a je to naše velká naděje. Neměli bychom na to ale slepě spoléhat. Musíme vybudovat efektivní stát ale i globální a regionální řízení. Jestli některé státy směřují k udržitelnému rozvoji, je to možná Skandinávie, možná Kostarika, možná Bhútán. Je otázkou, jestli tyto ostrovy pozitivních deviací dokáží inspirovat nebo také podlehnou převažujícímu směru vývoje. Před 12 lety přišel James Lovelock, autor hypotézy Gaia, s tím, že na udržitelný rozvoj je již pozdě a měli bychom aplikovat udržitelný ústup. Říká tam, že ʻvyznavači udržitelného rozvoje i volného trhu se dopouští velkého omylu, když sdílejí víru, že další rozvoj je možný a že se Země udrží ještě nejméně polovinu tohoto století víceméně ve stejném stavu jako dosud. Očekávat, že udržitelný rozvoj nebo konvenční postup jsou životaschopné metody přístupu, je jako myslet si, že rakovina plic se dá vyléčit tím, že přestaneme kouřit.ʼ Musíme si připustit, že se to nemusí podařit. Viktor Frankl řekl, že ʻzákladním zájmem člověka je jeho vůle ke smyslu. Žijeme ve století rozšiřujícího se pocitu bezesmyslnosti. Ve skutečnosti však může člověk přežít pouze tehdy, když žije pro něco. A zdá se, že to platí nejen o přežití jednotlivého člověka, ale také o přežití lidstva. Pouhé přežití nemůže být nejvyšší hodnotou.ʼ To je problém i Evropy. Co je krajní hodnota, pro kterou bychom byli ochotni i zemřít? Možná nám chybí smysl, pro co bychom žili, nebo jej neumíme dostatečně zformulovat.”

Prezentaci doc. Pavla Nováčka Udržitelný rozvoj naleznete pod odkazem.

Ladislav Miko na začátek zdůraznil, že Evropská unie není hlavní problém globálního stavu životního prostředí, ale přesto je lídrem v této oblasti. „Někdy řešíme globální pohled a zapomínáme na dopady na jednotlivá odvětví, příkladem jsou biopaliva, kdy dopady byly mnohem horší než to, co řešily. Problém je to komplexní a nejsou jednoduchá řešení. Nulový růst by znamenal změnu ekonomického systému, což není možné, protože všechny země mají dluh k minulosti. Jedna z cest je postupný přechod na cyklickou ekonomiku. Lidský výrobní systém funguje jako mašina, která spotřebovává energii a vytváří odpad. Tohle se musí dramaticky změnit, jedna z cest je kopírovat ekosystém a do systému vše vrátit. Je to možné, postupně se na to dá přecházet. Druhá věc není tak běžná, je to ʻfilozofie divočinyʼ, což znamená, že ten problém je tak velký, že bychom se měli zaměřit na řešení problémů, kde si příroda není schopná pomoci. Například řešení povodní, kdy to můžeme řešit v krajině, která nebude vyžadovat údržbu a investice. To vše se objevuje v evropské legislativě. Poslední podmínka je, že se o tuto planetu dělíme s řadou dalších organismů, kteří jsou na planetě stejně závislí jako my. Profesor Haberl s jeho týmem vypracoval Human Acquired Net Productivity index, neboli kolik si člověk vezme pro svou potřebu z přírody, a ve střední Evropě je to více než 50 %, všechny ostatní organismy mají další polovinu a jak zvyšujeme efektivitu, tak si bereme stále více a necháváme jim stále méně. A z té poloviny si ještě bereme tu bohatší polovinu. Musíme se zamyslet na tím, abychom zanechali ostatním organismům dost energie. Nemáme moc vyřešené, jak to udělat s našimi potřebami a jak zanechat dost energie dalším organismům.“

Christina Bache s ohledem na globální dopady zmínila spojení s migračními toky, které způsobují klimatické změny. “V roce 2018 tři agentury OSN uvedly, že až 80 milionů lidé nedávno opustilo domovy kvůli dopadům klimatické změny nebo na měla přímý dopad. Pokud nezačneme něco dělat, bude to ročně až 250 milionů lidí ročně. Nejčastěji jsou to lidé, kteří na klimatu závisí ve své obživě, lidé, na které dopadlo extrémní počasí, a třetím rozměrem jsou ženy, které jsou hodně závislé na životním prostředí pro své přežití, protože v rozvojových zemích často závisí na zemědělství. Ženy jsou již dnes mnohem více zasaženy chudobou a tím pádem také jejich děti. Cíle udržitelného rozvoje (SDG) volají po národních plánech na ochranu životní prostředí s gender perspektivou. Snažíme se sladit návrhy s realitou. Měli bychom podporovat více žen v kandidatuře na politické funkce, protože jsou málo zastoupeny v rozhodovacích funkcích. Musíme se dívat více na tržně orientovaná řešení, aby se soukromý sektor více angažoval. Měly bychom podporovat, aby více firem pod vedením žen mělo přístup k financování. Další velká oblast je podpora firem, aby formálně zaměstnávaly ženy.“

Na dotaz, zda lidi zajímají ekonomické důvody více než ekologické, profesor Moldan uvedl, že “jsme v tomto průměrní. Lidé problému rozumí, deklarují mu podporu, ale když mají něco dělat, je to slabší. Nejde jen o peníze, ale jsou zvyklí na nějaký životní styl. Neexistuje společenská norma, že by se hodilo dělat něco více, než jen chodit k nejbližšímu kontejneru, oni si myslí, že tím už udělali opravdu hodně. Zase bych zdůraznil význam modelových lidí, politiků. Brigitte Bardot, když přestala být hvězdou filmového plátna, se dala na ekologii a velmi výrazně ovlivnila poměr lidí ke kožešinovým zvířatům. To tu naprosto chybí, ale začíná to u politiků. Politický diskurz u nás se od jiných zemí výrazně liší, protože životní prostředí není předmětem diskurzu ve veřejném prostoru.

Docent Nováček souhlasně vyjádřil, že vztah k přírodě je velmi pozitivní, kdy byl pro Čechy  „typický skauting a tramping již v době Rakouska Uherska a chalupaření a zahrádkářství v době komunismu. Jedna z dobrých věcí jsou střediska environmentální výchovy, kterých máme kolem 45, ta vzdělávají děti, které potom mohou ovlivňovat své rodiče. Politici mají hlavní nástroje, které mohou ovlivnit chování společnosti a většina se začne chovat jinak ve chvíli, kdy si myslí, že může u občanů s tímto postojem uspět. Je málo lidí, které můžeme vidět jako státníky. Truman byl spoluautorem Marshallova plánu. V době, kdy ho prosazoval, bylo hodně lidí proti, jeho poradci mu říkali, že nebude zvolen. Jeho reakce byla že by chtěl vědět, kam by došel Mojžíš, kdyby se pořád ptal, kam chtějí dojít, jak by dopadlo učení Ježíše Krista, kdyby se na své učení pořád ptal svých soukmenovců.“

Christina Bache uvedla, že sociální změna může přijít z řady směrů, ale lidé hledají u politiků řešení a vizi. Hodně zemědělských komunit trpí v USA nedostatkem vody, řada z nich byla zničena.

Ladislav Miko zmínil, že lidi už strašení nevěří, i proto že decimaci životního prostředí nevidí. „Obrovsky roste populismus, ale nikdo si netroufne se postavit obecnému mínění. Ekologické návrhy jsou pro ně navíc nepřijatelné, například možnost nejíst maso, ale místo toho by byla lepší postupná adaptace, jako když se začne pomalinku méně solit. Třeba jíst trochu méně masa, trochu méně jezdit autem, postupně se přibližovat, což je cesta pro většinovou společnost.“

Záznam druhého panelu

První prezentující druhého panelu, profesor Bořivoj Šarapatka, se zaměřil na venkovské oblast a řešil otázku půdní krajiny, “hodně výzkumu máme na Jižní Moravě. Vidíme řadu problémů s půdou, nedostatkem krajinné zeleně. Zprávy o stavu životního prostředí se tématu vyhýbají, v pořádku určitě není. Degradační faktory jsou vodní eroze, více než 50% zemědělské půdy je v ČR ohroženo, větrná eroze 10-15 %, utužení půd, a ztráta organické hmoty. Nejohroženější oblasti jsou mnohdy zemědělské oblasti, kde převažujícím faktorem je vodní eroze. Černozemní půda na Jižní Moravě ukazuje zhoršující trendy. V roce 1969 bylo erozních půd 15 %, v roce 2003 26 %. Živočichy v půdě musíme něčím nakrmit. Na každý hektar musíme nakrmit dvacet dobytčích jednotek. Na ty většinou kašleme a potom se to odráží v kvalitě půdy. Řešíme protierozní ochranu, mnohdy jsou to velmi těžké diskuse, protože zemědělci mají naplánovanou výrobu, řada si postavila bioplynové stanice. Změnit výrobu je velmi těžké. Mnohdy stačí opatření méně nákladná. V poválečných změnách došlo i k úbytku krajinné zeleně. Bylo jí po válce 2,5 % a dnes jen 0,5 až 0,7%. Je potřeba ji tam dostat formou Územního systému ekologické stability (ÚSESů), které jsou ale velmi kritizované. Snažíme se vybírat vhodné lokality Vypracovali jsme metodu korektivity, kde vybíráme nejoptimálnější místa pro ochranu přírody. Protierozní ochrana se mnohdy může propojit s plánováním krajinné zeleně. Vyvinuli jsme program, který teď ověřujeme.”

Aleš Jakubec se zaměřil na zkušenost se životním prostředí na úrovni města Olomouce. “Stav ovzduší v Olomouci je negativně ovlivněn 4 faktory, ale co můeme ovlivnit, je doprava. Města nebyla stavěna na tolik aut. Málokdo je ochoten se smířit s tím, že ničí ovzduší. V ČR dodnes neexistují bezemisní nebo nízkoemisní zóny. Problém je neexistující infrastruktura jako třeba obchvat Olomouce nebo P & R parkoviště, nebo vyhlášky jako výjimky pro ty, kdo do nízkoemisní zóny muže vjet. Bylo jsme jedno z prvních měst modrozelené legislativy. Olomouc má zpracovanou studii, ale je třeba ji dále dotáhnout. Stavební plán počítá s tím, že musí být určitá část zeleně, ale už neřeší hospodaření s vodní plochou. Bavili jsme se tom, že by vznikl modrozelený koeficient, který by developer musel splnit, ale je to pro ně další náklad. Týkalo by se to i úpravy exitující zástavby. Dalším problémem je protipovodňová ochrana. Od roku 1997 Olomouc není pořád není chráněna před povodněmi. Stanovilo se 6 etap, jsou hotovy 2, teď se realizuje etapa 3, která je nejhorší, protože je v centru města. Etapa u čističky odpadních vod, kde je zahrádkářská kolonie, byla ohrožena, někteří politici měli strach ten nájem vypovědět. Otázkou je, zda se nám zde podaří realizovat opatření blízká přírodě.”

Roman Haken mluvil o vztahu životního prostředí a demokracie, protože je mezi nimi podle něj jasný vztah. “Čím větší diktatura, tím menší ohled na životní prostředí. Mezi SDG patří i bod 16 Mír, spravedlnost a silné instituce – omezení korupce. účinné, odpovědné a transparentní instituce na všech úrovních, odpovědné, inkluzivní, participační a zastupitelské rozhodování na všech úrovních. To vše lze dosáhnout jen s účastí veřejnosti. Zapojování veřejnosti je způsob, kdy se komunikuje rozhodování s budoucímui uživateli/občany. Zapojování veřejnosti vidím jako sérii aktivit, která slouží jak k informovanosti dotčených a zainteresovaných občanů a získání jejich podnětů pro připravení a přijetí kvalitního rozhodnutí. Není to něco, co vytlačuje zastupitelskou demokracii, ale je to nezbytný doplněk. Určuje důvěru v instituce, politické orgány. Jak by měla participace probíhat. Je zapotřebí vyvolání široké diskuse s občany, příprava vzdělávání veřejné správy v participačních systémech, zajištění povinné účasti ze všech úrovní správy, příprava podmínek pro návrh legislativních opatření, a projednání návrhu zákona o občanské participaci nebo provedení úprav stávajících zákonů. Participace je spojena s partnerstvím, neboli společným řešením. Metodika LEADER se používá dosud hlavně pro venkovské oblasti, je povinností vytvořit partnerství mezi veřejnou sférou a soukromým sektorem. Veřejná správa může mít maximálně 50 % a nemůže tedy přehlasovat ostatní. Dnes máme pokryto 98% území venkova v ČR a začíná se zvažovat i možnost aplikace na města. Chtěl bych upozornit na evropskou kampaň na obranu neziskového sektoru. Participace a partnerství jsou pořád v ČR vnímány jako nadstavba. Veřejná správa vnímá otevřenost na spolurozhodování jako projev dobré vůle a ne jako občanské právo, a máme tuny dobré praxe, ale málo systémových přístupů. Participace a partnerství je podle mne v ČR mizerná.”

Profesor Šarapatka uvedl, že domluva s občany se většinou daří, že odborníci by jim měli poskytnout informace. Na druhou stranu Jakubec zmínil malý účast veřejnosti na veřejných zasedáních, protože podle něj lidé neví, jak má vypadat účast na projektech. Haken namítl, že čím větší povědomí o záměru, čím transparentnější představení záměru, tím optimálnější dopad na životní prostředí. Čím uzavřenější proces, tím potencionálně větší nebezpečí poškození životního prostředí. Ekologickou výchovu podle profesora Šarapatky supluje do značné míry ministerstvo životního prostředí místo ministerstva školství. Učí ji na střední škole dobrovolníci, kteří za to většinou nemají žádnou odměnu. Na většině škol už to dnes nedělají ani ti dobrovolníci a nikdo studentům nedává praktické informace. Je třeba více tlaku na ministerstvo školství. Haken připomněl, že veřejná práva umí reagovat jen na závazná nařízení. Mění se politická reprezentace, není tedy vhodné sázet na dobrou vůli. Je potřeba mít systémy na všech úrovních. Poslední pokus byl kolem roku 2009, kdy Topolánkova vláda připravila dokument, jak připravovat strategické dokumenty pro účast veřejnosti na národní úrovni. Podle Hakena máme metodiku, máme nařízení vlády, ale chybí noty a bez toho veřejná sféra nefunguje.

Ladislav Miko navrhl vytvořit vztah mezi státní správou a občany, kdy se nejprve řeší věci, které je trápí, poté občané mají pocit, že s nimi někdo komunikovat chce. Když ví, že to nebude ztracený čas, buduje se důvěra

N otázku, proč zemědělci nedbají více na ochrany půdy, profesor Šarapatka zmínil problém toho, že většina půdy je pronajatá a zemědělci fungují na principu “po nás potopa”. Problém je i v tom, že nemáme nástroj, jak ji chránit proti erozi, protože vznikl zákon na ochranu zemědělského půdního fondu, kde je psáno, že budou dvě navazující vyhlášky, ale stále nejsou. Chybí legislativní nástroje, které by řekly, že něco je závazná norma, tak potom zemědělec nemusí dodržovat nic.

Konferenci pořádal politický institut TOPAZ, Konrad-Adenauer-Stiftung v České republice a Wilfried Martens Centre for European Studies.