Následující text napsal profesor Ladislav Cabada pro naši publikaci pro naši publikaci Jak ubránit demokracii v době digitalizace
(Ne)důvěra v politické instituce a dlouhodobé polarizační trendy v evropském prostředí
Shrnutí: Jedním z výrazných prvků spojených se současným nárůstem neliberálních tendencí a aktérů v západních demokraciích je oslabování důvěry v politické i další instituce. Vedle sílící nedůvěry je třeba zmínit rovněž skutečnost, že důvěra se stále silněji z institucí přenáší spíše do uzavřených komunit, sociálních bublin či k novým lídrům, budujícím své charisma na kombinaci mediální prezentace a politického podnikání. V rámci politických elit i společností tak ideologická polarizace ustupuje polarizaci afektivní, která místy vykazuje až sektářské rysy. V naší analýze prezentujeme jak hlavní příčiny sílící polarizace, tak i možnosti překonání tohoto trendu.
Klíčová slova: důvěra, nedůvěra, polarizace, afektivní polarizace
Úvod
Poválečná stabilizace západních demokracií liberálního typu byla založena na dostředivém modelu stranických systémů i společenské interakce – tedy na principu snižování polarizace a budování bariér (vzdělávacích a socializačních, mediálních, politických a v případě potřeby i právních) vůči antiliberálním a extrémním politickým aktérům.
V posledních dvou dekádách, nicméně, můžeme pozorovat, že význam dlouhodobých stranických predispozic pro volební výběr a štěpení voličstva klesá, což mimo jiné vede k rostoucímu významu hlasování podle témat na úkor dříve převažujícího třídního hlasování, ale také k rostoucí politické polarizaci, a že se v souladu s tímto vývojem mění i stranická soutěž.
Jelikož se tento trend projevuje s poměrně vysokou intenzitou, zaslouží si zvýšenou pozornost zkoumání širších společenských změn, které k tomuto vývoji vedly.
V naší kapitole tak stručně prezentujeme analýzu proměn základních charakteristik a trendů politické polarizace, přičemž je částečně spojujeme s dalším klíčovým tématem – jež do značné míry může představovat jak iniciátora proměn polarizace, tak její následek – tedy (ne)důvěrou v politické a další instituce.
(Post)modernizace jako klíčový impulz pro zesilující polarizaci?
Stabilizačním prvkem moderních demokratických systémů je hledání konsensu mezi protichůdnými sociálními skupinami, což je základem sociálního státu (otázka sociálního smíru), decentralizovaného rozhodování založeného na víceúrovňové správě (zmírnění napětí mezi centry a periferiemi, resp. městskými a venkovskými regiony) nebo neokorporativistických prvků (klíčové korporace jako partneři státu). Stabilitu liberálně-demokratického sociálního státu zajišťuje i skutečnost, že klíčová socio-politická štěpení, která mají strukturální, kulturní a organizační rozměr, se vyznačují srovnatelným významem a trvanlivostí ve srovnání s jinými zdroji konfliktů (Sass a Kuhnle 2023, 189).
Sociální vědy se shodují, že od 60. let 20. století probíhá v západních společnostech proces hodnotové adaptace, který Inglehart (1997) označil za „tichou revoluci“ a který vyústil v postmodernizaci společnosti. Tato proměna představuje zásadní impuls k narušení či oslabení petrifikovaných štěpení a zahájila proces větší individualizace volebního a obecněji politického chování. Spolu s dalšími významnými faktory – zejména proměnou nástrojů a prostředků politické komunikace – tento proces předznamenal jevy, jako je posilování volatility, pokles členství v politických stranách, oslabování vazeb mezi politickými stranami a jejich spřízněnými společenskými organizacemi, vznik nových sociálních hnutí a další podobné změny.
Impulsy vyplývající z přechodu západních demokracií a (části) jejich společností k postmodernímu pojetí státnosti, společnosti a politiky zásadně ovlivnily konstrukci identity a polarizaci. Mezi nová společenská hnutí a politické priority patřila ekologická agenda, feminismus, a v pozdějších obdobích, i širší problematika genderu, inkluze – včetně otázek migrace a multikulturalismu – a také demokratizace zahraniční a bezpečnostní politiky, jež se měla stát předmětem nejméně omezené společenské debaty, avšak zároveň mnohem výraznější společenské kontroly. Všechny tyto rozdíly přirozeně vedou k polarizaci, tedy ke zvětšování rozdílů mezi stranickými, ideologickými nebo příjmovými skupinami. Jinými slovy, polarizace se týká jak různých individuálních, tak i kombinovaných problémů, které se díky politickému štěpení stávají významnými. Taková polarizace na úrovni elit i veřejnosti vede jednak k destabilizaci politického a právního prostředí, jednak k oslabení důvěry v politické instituce a politiku jako takovou.
Primát ekonomické či kulturní dimenze?
V analýze polarizace, která provází debatu o změně klimatu a potřeby adaptačních politik, Antonio a Brulle (2011, 198)reflektují soubor takzvaných neomodernizačních teorií a zdůrazňují, že se jedná pouze o jeden rozměr širší a obecnější polarizace, kterou lze reflektovat prizmatem napětí mezi moderním národním sociálním státem a postmoderním globalizujícím se státem a společností. Paradigmatický konflikt lze interpretovat mimo jiné jako střet mezi prosazováním ideálu malého státu a vnímáním státu (nebo nadnárodního subjektu, jenž přebírá část jeho role) jako silného regulačního a pečujícího aktéra.
Ačkoli přístup neomodernizačních teorií upřednostňuje ekonomickou/racionální volbu povahy polarizace, neměli bychom přehlédnout, že zmiňuje i další dimenze, přičemž explicitně spojuje změny ve struktuře společnosti v západních demokraciích s kulturními změnami, tj. hodnotami. V tomto smyslu může současná debata o motivech nových forem polarizace zahrnovat jak zastánce primárně ekonomicky založené nespokojenosti velkých sociálních skupin, tak výzkumníky, kteří dávají přednost kulturněji založeným vysvětlením. Tyto studie se zaměřují především na vzestup neliberálních tendencí v současných demokraciích, hybridizaci demokratických politických systémů, posilování radikálních a krajně pravicových politických stran, antiintegrační postoje v evropském prostředí či nacionalismus. Tyto a další dílčí polarizační impulsy jsou velmi často integrovány pod pojem populismus, který je případně doplňován různými adjektivy (např. pravicový, neliberální, autoritářský, protievropský apod.) a který se projevuje nejen na národní, ale i na evropské, a dokonce globální úrovni (Söderbaum, Spandler a Pacciardi 2021).
Kromě stranické a obecněji politické polarizace můžeme v současnosti pozorovat posilování polarizace ve vztahu k dalším, především „nepolitickým“ institucím, jako je věda, školství, média apod., a také ve vztahu k institucím přímo spojeným s politikou, mezi které patří armáda, policie, zdravotnictví, náboženství či justice. Hodnotové otázky často zahrnují instituce, které produkují znalosti a informace (média, věda, školství) a instituce prosazující normy (justice, policie, armáda) na opačných stranách debat. „Vzestup rozhlasových diskusí, poté kabelové televize a v poslední době internetu a čtyřiadvacetihodinového zpravodajského cyklu tyto politické identifikace a debaty posílil“ (Brady a Kent 2022, 59–60).
Tyto závěry potvrzují předpoklad, že ekonomické a sociokulturní příčiny polarizace od sebe nelze oddělit, ale že představují vzájemně propojený komplex. Zároveň afektivní polarizace přidává do této směsi další prvek, kterým je výrazně subjektivní vnímání vlastního postavení, včetně kategorie úspěchů, a to nejen těch ekonomických. Nicméně příčiny prohlubující se polarizace a de-demokratizace jsou mnohem komplexnější, včetně důležitých kulturních faktorů koncentrovaných v axiologickém rozštěpení mezi „liberály“ a „neoliberály“. Jak zdůrazňuje Tucker (2020, 137): „všechny země, kde neliberálové vyhráli demokratické volby, byly teoreticky příliš bohaté na to, aby v nich docházelo k takovým výzvám pro demokracii.“
V tradici velkých cyklů v ekonomice, politice či společenském vývoji pozoruje antidemokratickou a antiliberální vlnu doprovázenou sílící polarizací a prohlubující se nedůvěrou – jedná se o soubor dílčích projevů začleněných do obecného fenoménu demokratického úpadku. Tucker (2020, 131) zdůrazňuje efekt sněhové koule populistického neoliberalismu, který probudil „vášnivé archaické démony“ a „atavistický mechanismus“ v podobě „bludného kruhu hospodářského úpadku, rozpadu obchodu a mobility, ekonomického a politického nepřátelství“. V této situaci mizí jasné socioekonomické vymezení tříd a do hry vstupuje komplexnější soubor determinant, které jednotlivce politicky identifikují.
Od ideologické k afektivní polarizaci
Když politologové hovoří o polarizaci a její binární povaze, často rozlišují mezi „dobrou“ a „špatnou“ polarizací. Kopecký, Meyer-Sahling a Spirova (2022) v tomto smyslu rozlišují mezi „normální/ideologickou“ a „afektivní“ polarizací. Podobně uvažuje i Schmitt (2019, 2), který vidí jako riziko jak příliš vysokou, tak příliš nízkou či dokonce chybějící polarizaci. Podle těchto přístupů je tedy hrozbou jak extrémně vysoká polarizace, tak její absence. První případ často vede k nestabilním vládám, legislativním blokádám, populismu a silné polarizaci společnosti včetně posilování antisystémových sil (což dokonale vystihuje současnou českou situaci). Zneklidňující je přitom zejména skutečnost, že extrémní a trvalá polarizace může v konečném důsledku znamenat zhroucení demokratického systému. Naopak příliš malá polarizace může rovněž odhalit nefunkční soutěž, kdy voliči nemají k dispozici dostatečnou a soutěživou nabídku.
Elity, a to nejen politické, hrají významnou roli v posilování polarizace. Na jedné straně totiž zdůrazňují nesmiřitelnost postojů různých politických aktérů a ideologií a zároveň zpochybňují důvěryhodnost vlád, čímž mobilizují občany k větší aktivitě. Na druhé straně však používání extremizujícího slovníku a označování politického protivníka za „nepřítele“ vede k rozpadu prodemokratického konsenzu a k vnímání politiky nikoli jako prostoru pro hledání dobrých řešení, ale jako gladiátorské arény, kde neexistuje strategie win-win, nýbrž pouze hra s nulovým součtem.
Afektivní polarizace musí být považována za jeden z klíčových procesů ve vývoji současných západních demokracií. Je založena na silné psychologicky motivované důvěře vůči členům vlastní skupiny (in-group) a naopak silné nedůvěře vůči členům, kteří stojí vně (out-group). V případě bipartismu se obvykle jedná o situaci, kdy důvěra v členy vlastní skupiny (strany), stejně jako nedůvěra v představitele opačného tábora/strany, výrazně nebo téměř zcela potlačuje racionální argumentaci. Avšak i ve vícestranickém systému, typickém pro kontinentální stranické systémy, se jako jeden z výrazných projevů afektivní polarizace objevuje rozdělení společnosti na dva „nesmiřitelné“ tábory. Jak uvádí Wagner (2021) ve své nedávné analýze: „velikost stran má význam pro míru afektivní polarizace. Proto je vnímání politického systému občany afektivně polarizovanější, pokud se cítí negativně vůči velkému konkurentovi, než když se jim nelíbí menší strana.“
V tomto smyslu představuje přítomnost silné protestní, radikální, či dokonce antisystémové strany s tendencí populisticky rozdělovat společnost na dvě antagonistické skupiny jednoznačně významný impuls k posílení polarizace, včetně motivu nedůvěry ve státní a politické instituce – příznivci této strany nedůvěřují institucím, protože nejsou spravovány jejich oblíbenou stranou. Stejně tak odpůrci této strany nedůvěřují institucím, pokud se tato strana dostane k moci. Nedůvěra obou antagonistických politických táborů tedy nevychází pouze z jejich vzájemného vnímání, ale také z apriorního přesvědčení, že vláda vykonávaná jejich politickými protivníky je nedůvěryhodná, což se projevuje zejména v případě jejich vlastní volební porážky.
Neměli bychom však opomíjet kritickou reflexi role (nových či sociálních) médií. Díky existenci sociálních – anebo dokonce „alternativních“ – médií a konstrukci vysoce polarizovaných sociálních bublin získáváme možnost volby zdroje informací, jehož způsob prezentace odpovídá našim subjektivním představám, což vede k vytvoření jakémsi „paralelních společností“. Tucker (2020, 58–61) označuje sociální média za nástroj nezprostředkované politiky. „Nové informační technologie, především sociální média, odstranily bariéry přímé komunikace vůdce s následovníky. Sociální média rekonstruovala starobylé veřejné náměstí v kyberprostoru, čímž oslabila moc tisku omezovat politiku … Populistická média dávají narativní formu vášním, především strachu.“ Strach je přirozeně jedním z nejvýznamnějších zdrojů emocionálního a iracionálního hodnocení, a tudíž i klíčovým zdrojem afektivní polarizace.
Závěr: Jak najít nový prodemokratický společenský konsensus?
Jak jsme ukázali výše, současné polarizační procesy představují složitý komplex spojený s významnou proměnou socioekonomických charakteristik, identit a společenských struktur v (post)moderní společnosti. Tradiční politické strany nejsou vždy schopny efektivně absorbovat nové impulzy a současně je agregovat do sdílených programů reprezentujících koherentní sociální skupiny. Gethin (2021) se zaměřují na umístění politických stran na dvou osách – „ekonomicko-distribuční“ a „sociokulturní“ – a ukazují, že konfigurace těchto dvou dimenzí politického konfliktu a divergence příjmů a vzdělání spolu úzce souvisejí. Důležitým zjištěním je, že různé věkové kohorty (generace) vykazují významné rozdíly v preferenci jedné z os či dimenzí: zatímco starší voliči s nižším vzděláním nadále volí podle třídního klíče a podporují tak levici, sociálnědemokratické a zelené strany přitahují stále větší podíl voličů s vyšším vzděláním z řad mladých. Obrat ve vzdělanostním rozdělení byl také nejvyšší mezi voliči bez vyznání a mezi muži, i když k němu došlo i v jiných podskupinách. Dále můžeme pozorovat „odpor“ vůči sociálnímu pokroku u starších generací.
Změny v polarizaci, respektive v síle a významu různých štěpení v západních demokratických společnostech, nebyly v posledních 70 letech dramatické a rychlé, ale spíše evoluční. Postmodernizace – či spíše neomodernizace – spojená s posilováním vzdělané střední třídy, byla impulsem k oslabení tradičního třídního rozměru. Tradiční levicové strany na to skutečně reagovaly přechodem k novým tématům, jako je inkluzivita, ochrana menšin apod., a pokud tak neučinily, vyrostla jim konkurence v podobě zelených nebo například pirátských stran. Pokud jde o politickou pravici, ta buď setrvává u liberálně-konzervativních pozic a posouvá se směrem ke středu, nebo vykazuje tendenci ke zpomalení, zastavení či dokonce k návratu – tj. de-globalizaci – případně podněcuje kulturní kontrarevoluci v reakci na nové problémy vyplývající z postmodernizace, které ostře kontrastují se sociálním konzervatismem „staré“ dělnické třídy. Tento kulturní protiútok se stal také základem pro vzestup populistické pravice. Právě tento vývoj ukázala řada výše představených studií a přístupů jako klíčový polarizační faktor v současných demokraciích západního typu.
Jak jsme se snažili poukázat, významnou roli v polarizaci současných společností hraje psychologie založená na (ne)důvěře mezi příslušníky různých – ne nutně antagonistických – sociálních skupin, stejně jako na nedůvěře v politické instituce, zejména pokud v nich dominují politické strany/aktéři reprezentující opačné politické tábory a odlišné hodnotové systémy. Apriorní a do značné míry předsudečná nedůvěra k příslušníkům různých out-groups a k těmto out-groups jako celku představuje zásadní problém, který podkopává občanskou kulturu. Když významné sociální skupiny ztratí důvěru v politické instituce, politická kultura se mění směrem ke společnostem s nízkou důvěrou, v nichž lidé „mají tendenci důvěřovat pouze těm, kterým jsou podobní“ (Khodyakov 2007, 117).
Pro demokratické politické aktéry představuje zásadní výzvu překonání afektivní polarizace a návrat k ideologické polarizaci. Nejnovější výzkumy (Wagner a Praprotnik 2024) přitom naznačují, že klíčovým nástrojem ke zmírnění polarizace je především snížení napětí mezi politickými stranami – tedy depolarizace na úrovni politických elit. Spolupráce mezi soupeřícími stranami, projevující se mimo jiné formou koaličních signálů, totiž hraje zásadní roli při snižování afektivní polarizace ve společnosti.
Doporučení:
- Oslabovat ve vlastní prezentaci prvky afektivní polarizace a soustředit se na nástroje sociální koheze založené na demokratickém střetu zájmů.
- Hledat cesty k spolupráci s politickými oponenty při budování nového politického konsensu.
- Posilovat důvěru v politické i nepolitické instituce, mj. aktivním bojem proti dezinformacím.
- Aktivně hledat cesty k legislativní regulaci sociálních médií, mj. spojením obsahů s registrovanou identitou jejich tvůrců.
Literatura:
Antonio, Robert J., a Robert J. Brulle. 2011. “The Unbearable Lightness of Politics: Climate Change Denial and Political Polarization.” The Sociological Quarterly 52 (2): 195–202. https://doi.org/10.1111/j.1533-8525.2011.01199.x.
Brady, Henry E., a Thomas B. Kent. 2022. “Fifty Years of Declining Confidence & Increasing Polarization in Trust in American Institutions.” Daedalus 151 (4): 43–66. https://doi.org/10.1162/daed_a_01943.
Gethin, A. a kol. 2021. Political Cleavages and Social Inequalities: A Study of Fifty Democracies, 1948–2020. Cambridge: Harvard University Press.
Inglehart, Ronald. 1997. Modernization and Postmodernization. Cultural, Economic and Political Change in 43 Societies. Princeton University Press.
Khodyakov, Dmitry. 2007. “Trust as a Process.” Sociology 41 (1): 115–32. https://doi.org/10.1177/0038038507072285.
Kopecký, Petr, Jan-Hinrik Meyer-Sahling a Maria Spirova. 2022. “(Extreme) Political Polarization and Party Patronage.” Irish Political Studies 37 (2): 218–43. https://doi.org/10.1080/07907184.2022.2045143.
Sass, Katharina, a Stein Kuhnle. 2023. “The Gender Cleavage: Updating Rokkanian Theory for the Twenty-First Century.” Social Politics: International Studies in Gender, State & Society 30 (1): 188–210. https://doi.org/10.1093/sp/jxac003.
Schmitt, Johannes. 2019. Mechanismen Der Polarisierung von Parteiensystemen. Ideologische Dynamiken in Kontext Noc Angebot, Nachfrage Und Institutionellen Rahmbedingungen. Wiesbaden: Springer VS.
Söderbaum, Fredrik, Kilian Spandler a Agnese Pacciardi. 2021. Contestations of the Liberal International Order. A Populist Script of Regional Cooperation. Cambridge: Cambridge University Press.
Tucker, Aviezer. 2020. Democracy Against Liberalism. Its Rise and Fall. Cambridge: Polity Press.
Wagner, Markus. 2021. “Affective Polarization in Multiparty Systems.” Electoral Studies 69 (February):102199. https://doi.org/10.1016/j.electstud.2020.102199.
Wagner, Markus, a Katrin Praprotnik. 2024. “Affective Polarization and Coalition Signals.” Political Science Research and Methods 12 (2): 336–53. https://doi.org/10.1017/psrm.2023.33.
Celu kapitolu si můžete stáhnout na tomto odkaze
