Tento článek zkoumá roli environmentálních hnutí v politickém disentu v pobaltských státech a Československu v 80. letech, který vyvrcholil Pobaltským řetězem a sametovou revolucí v roce 1989. Zkoumáme, jak závažné poškození životního prostředí v důsledku sovětské politiky orientované na výrobu katalyzovalo tato hnutí a ovlivnilo širší politické transformace. Analýza začíná Chartou 77 a Baltskou chartou a sleduje vývoj od místních ekologických protestů k nadnárodní solidaritě. Aktivisté pojali environmentální otázky jako zásadní otázky lidských práv a propojili tak místní ekologické krize s širšími požadavky na svobodu, čímž se environmentalismus stal mocnou platformou pro disent. Tvrdíme, že společná environmentální mobilizace podpořila solidaritu přesahující národní hranice a položila základ pro revoluční změny a nakonec i pád komunistických režimů ve východní Evropě. Studie se také zabývá dědictvím těchto hnutí po roce 1989 a ukazuje, jak byly původní environmentální obavy zastíněny politickými a ekonomickými transformacemi na počátku 90. let.
Přečtěte si celý text v angličtine:
Napsala Lucie Tungul a Ondrej Hamulak
