Následující text napsal Ahmad Mansour pro naši publikaci Jak ubránit demokracii v době digitalizace

Shrnutí: Extremismus a radikalizace se rodí z hluboké nenávisti, která má kořeny v nedostatku sebeúcty a v traumatických zážitcích z raného dětství. Lidé s nestabilní identitou hledají bezpečí v radikálních ideologiích, které nabízejí jednoduché stereotypy nepřítele a zdánlivá řešení. Digitální svět tento proces umocňuje: sociální sítě vytvářejí komnaty ozvěn,[1] které podporují polarizaci a omezují toleranci vůči nejednoznačným postojům. Mladí lidé, kteří se radikalizují online, ztrácejí schopnost dialogu a empatie. Následující kapitola se zaměřuje jak na příčiny a mechanismy politické radikalizace, tak na konkrétní, cílená opatření zaměřená na její prevenci.

Klíčová slova: extremismus, radikalizace, krize identity, vliv sociálních médií, strategie prevence

Úvod

„To nesnáším!“ Jak často jsem to už slyšel? Jak často jsem to říkal já sám? Slova „nesnáším“ nebo „nenávist“ používáme neustále, ale většinou si je pleteme s pocity hněvu. Nenávist je však pocit krajní nechuti a odmítání jiných osob, skupin nebo institucí. Nenávist je intenzivní forma destruktivní agrese a nejsilnější negativní emoce, která existuje.

Michael Depner, odborník na psychiatrii a psychoterapii, ve své sérii knih Seele und Gesundheit píše: „Na rozdíl od hněvu, který je pouze reakcí na hrozbu a s časem odeznívá, se nenávist vrhá za hrozbou a ještě ji podněcuje.“ A pokračuje:

Zatímco rozzlobení jedinci si uvědomují svou hodnotu a snaží se ji chránit, ti, kteří cítí nenávist, přijímají možnost vlastní újmy. Namísto ochrany vlastních hodnot se pak snaží snižovat hodnoty druhých – v nejextrémnějším případě je dokonce ničí, čímž sami přijímají svou vlastní zkázu. Kdežto každý zdravý člověk se může za určitých okolností rozzlobit, aniž by tím ohrozil své duševní zdraví, nenávist je jednoznačně psychopatologický jev, který škodí nejen oběti, ale i svému nositeli – ubližuje mu více, než mu prospívá. (Depner 2020)

Nenávist je vždy reakcí a vždy má nějakou příčinu. S nenávistí se nerodíme. Děti například mohou cítit hněv, ale ne nenávist. Základním předpokladem nenávisti je nízká úroveň sebeúcty. Depner (2020) píše:

Pokud se člověk cítí ohrožen jeho přirozenou reakcí je strach nebo agrese, které mají tuto hrozbu odvrátit. Jedinci, kteří si však jsou jisti svou hodnotou, se k přehnanému hněvu neuchylují. Naopak ti, kterým chybí pocit vlastní hodnoty, se utápějí v nenávisti. […] Ačkoliv je jejich motivací nakonec ochrana – ať už jde o čest či svobodu těch, kteří se stanou jejich oběťmi – takový postoj zůstává v zásadě destruktivní. Tento jev úzce souvisí s psychologickým stavem založeným na nedostatečné či křehké sebeúctě.

Kořeny nízkého sebevědomí sahají až do dětství. Jsme produktem své výchovy. Teprve když si uvědomíme a pochopíme, jakou škodu můžeme svým dětem způsobit, když jim bráníme ve zdravém vývoji, dokážeme pochopit nenávist. Zde mám na mysli fyzickou a psychickou újmu. Mám na mysli sexuální zneužívání ze strany otců a matek. Mám na mysli rodiny, v nichž je vztah mezi rodiči založen na vzájemném pohrdání a přetvářce, což narušuje základ důvěry u dětí a ve svém důsledku vede k nevratnému poškození jejich sebeúcty. Mám na mysli rodiny, v nichž se děti dříve či později ztotožní s agresorem, aby se psychicky ochránily před jeho brutalitou a pohrdáním, aby přežily. V určitém okamžiku se samy uchýlí k násilí, které předtím osobně zažily.

Mám na mysli rodiny, v nichž jsou dívky považovány za méněcenné pouze kvůli svému pohlaví. Mám na mysli rodiny, v nichž se dětem dostává uznání pouze tehdy, když jsou poslušné nebo když podávají dobré výkony. Mám na mysli rodiny, v nichž se dětem opakovaně říká: „Tohle umíš, tohle zvládneš“, ale nikdy se jich nezeptají, jestli „to“ chtějí i ony. Mám na mysli také děti, které vyrůstají s bohem, který chce jen ponižovat, trestat a ničit. Tyto urážky a zranění, k nimž dochází v dětství, strach z osobního zničení a potlačování vlastních potřeb a tužeb jsou příčinou ničivé nenávisti. Tam leží kořeny a tam také můžeme vysledovat případnou léčebnou terapii vedoucí k lepší společnosti.

Lidé se chovají nenávistně a destruktivně, protože se bojí sami sebe, své prázdnoty a bezvýznamnosti. Chtějí se vytlačit na okraj společnosti a ponížit se, aby se nemuseli věnovat sami sobě, protože nemají stabilní identitu a chybí jim jakýkoli pocit sebeúcty. Následují ideologie, bohy a vůdce a doufají, že tak získají na významu. Věří lžím, protože nesnesou pravdu. Můžeme se podívat na životopis kteréhokoli vraha: v dětství nikdy neměl možnost rozvinout pocit vlastní důstojnosti. Svým terorem promítá do své oběti to, co zažil – nebo nedostal – v dětství.

Základem této patologie jsou rodiče. Terorismus totiž vzniká ve vztahu mezi rodiči a jejich dětmi. Děti, které jsou bezpodmínečně milovány, si mohou vypěstovat základní pocit důvěry a získají dostatek prostoru pro seberealizaci – nebudou pociťovat nenávist ani slepě následovat jakoukoli formu destruktivního násilí. Jediným řešením, jak omezit nenávist, je proto vrátit dětem jejich dětství. Podpora a rozvoj pocitu sebeúcty by měly být pro rodiče stejně důležité jako poskytování obživy a zajištění bezpečí.

Nízká úroveň sebeúcty samozřejmě automaticky k nenávisti nevede. Mezi námi žijí lidé s nízkou mírou sebeúcty, kteří se k nenávisti nikdy neuchýlí. Nenávist – a s ní i radikalizace a násilí – se však může rozvinout pouze tehdy, když se nedostatek sebeúcty setká s konkrétními předsudky a ideologiemi a je tak cíleně řízen. Proto varuji před tím, abychom tyto jedince označovali za psychicky nemocné, i když je nenávist obecně považována za psychopatologický jev. Takový přístup by nejen bagatelizoval důsledky jejich chování, ale také by bránil intenzivnímu zkoumání ideologií, které za touto nenávistí stojí.

Základem extremistické ideologie je škatulkování lidí a ponižování jiných skupin s cílem pozvednout sebe nebo svou vlastní skupinu. Ať už hovoříme o islamistech, Šedých vlcích[2], nacionalistech, pravicových či levicových radikálech, každá ideologie vždy nabízí jednoduchý výklad světa: My – členové mé skupiny – jsme dobří, nadřazení a známe pravdu. Ostatní – homogenní nepřátelská skupina – jsou obvykle zlí nebo méněcenní. Existuje vůbec nějaké řešení? Náprava? Ano: sebeúcta, morálka a soucit – s druhými, ale především sami se sebou. Stačí, když se to naučíme (pokud toho budeme schopni).

Nenávist se však nevyvíjí pouze v přímém sociálním prostředí nebo v dětství. K větší náchylnosti k extremistickým ideologiím přispívá také společenský a technologický vývoj. Rozhodující roli v tomto ohledu hraje digitální svět. Zatímco emocionální poškození a nedostatečné sebevědomí jsou základem nenávisti, internet nabízí prostor, v němž se tato nenávist může nekontrolovaně stupňovat. Sociální média zásadně změnila způsob, jakým komunikujeme a přijímáme informace – a to má dalekosáhlé důsledky, zejména pro děti a dospívající.

Ztráta empatie, klesající tolerance k názorové pluralitě: jak sociální média a digitální izolace radikalizují děti a dospívající

Generace dětí a dospívajících, která dnes vyrůstá se sociálními médii, čelí dosud nevídané výzvě – schopnosti vyrovnat se s rozpory a názorovou pluralitou, tedy schopnosti tolerovat odlišné názory a pohledy. Současně, v důsledku nárůstu digitalizace a izolace, jakou zažila populace během pandemie COVID-19, došlo k výraznému poklesu empatie. Tyto jevy se vzájemně posilují a vytvářejí prostředí, v němž se polarizace a radikalizace rozvíjejí, což představuje vážnou hrozbu pro demokracii.

Ztráta empatie kvůli digitální komunikaci

Empatie se rozvíjí prostřednictvím reálných osobních interakcí. Děti se učí chápat emoce pozorováním výrazu tváře, tónu hlasu a řeči těla lidí kolem sebe. Co se však stane, když těchto reálných setkání ubývá? Opatření COVID-19 tento vývoj dramaticky urychlilo. Sociální kontakty byly na několik měsíců omezeny na minimum, školy se zavřely, volnočasové aktivity byly prakticky nemožné. Děti a dospívající trávili více času před monitory než s jinými lidmi – a právě zde začal nebezpečný proces: virtuální komunikace prostřednictvím sociálních médií, chatů a videoher nahradila přímý kontakt, aniž by jej kdy dokázala plně napodobit.

Digitální komunikace je často krátká, bez emocí a zkratkovitá. „LOL“ nahrazuje opravdový smích, „like“ upřímný zájem. Vyjadřovat emoce prostřednictvím textu nebo emotikonů však není totéž jako skutečná konverzace. Studie ukazují, že děti a dospívající, kteří komunikují převážně digitálně, mají potíže s interpretací neverbálních signálů a méně se u nich rozvíjí empatie k druhým. Současně anonymita internetu vede k rozkladu společenského chování: protože neexistují žádné bezprostřední důsledky, staly se urážky, nenávistné komentáře a slovní útoky každodenností. Bez přímého pohledu do očí je totiž snazší druhého dehumanizovat, což se následně promítá i do reálného světa.

Tolerance názorové plurality: ztracená schopnost snášet konflikty a rozpory

Sociální média těží z intenzifikace. Jejich algoritmy jsou navrženy tak, aby udržely uživatele na platformě co nejdéle, a toho se nejúčinněji dosahuje prostřednictvím polarizace.[3] Na sociálních sítích téměř neexistují odstíny šedi. Názory jsou rozděleny do jasně vyhraněných táborů: správné a špatné, pravdivé a nepravdivé, pro a proti. Děti a dospívající vyrůstají v digitálním prostředí, které ponechává jen málo prostoru pro odlišnost názorů. Už se neučí, že na problém může existovat více pohledů nebo že pravda je často složitá. Místo toho si zvykají na pohled, který téměř neponechává prostor pro nuance. Tento nedostatek tolerance k jiným názorům se projevuje zejména v celospolečenských debatách – rozpory jsou vnímány nikoliv jako součást diskuse, ale jako útok. Ten, kdo zastává jiný názor, již není považován za partnera v dialogu, nýbrž za oponenta. To je problematické zejména proto, že děti a dospívající, kteří vyrůstají v takovém prostředí, jsou náchylnější k radikálním ideologiím. Extremismus – bez ohledu na to, o jaký druh se jedná – totiž funguje právě na principu jasného rozlišování mezi „my“ a „oni“, mezi „dobrem“ a „zlem“. Člověk, u něhož se nerozvinula schopnost přijímat jiné názory, hledá jednoduché odpovědi – a často je nachází v radikálních ideologiích.

Od izolace k radikalizaci: nebezpečný kruh digitálního světa

Kombinace ztráty empatie a nedostatku tolerance k názorové pluralitě vytváří ideální prostředí pro radikalizaci dětí a dospívajících, kteří vyrůstají v prostředí sociálních sítí a brzy poznají, že hlasité a extrémní postoje se těší větší pozornosti než kvalifikované názory. Tyto mechanismy však zachází ještě dál:

  1. Izolace a digitální odcizení – během pandemie byly děti nuceny vést svůj sociální život téměř výhradně online. Pro mnohé z nich pak bylo náročné najít si cestu zpět do reálného světa. Zvyk řešit konflikty prostřednictvím zpráv nebo se uzavírat do digitálních skupin jim zůstal.
  2. Komory ozvěn a sociální bubliny – sociální sítě jen posilují to, čemu člověk už beztak věří. Algoritmy se starají o to, aby uživatelé viděli hlavně obsah, který jen potvrzuje jejich dosavadní názory. Tímto způsobem se vytvářejí izolované skupiny, v nichž se posilují extrémní názory.
  3. Úpadek kultury dialogu – člověk, který se nikdy nenaučil přijímat rozpory, nereaguje na protiargumenty zamyšlením, ale odmítá je nebo se chová agresivně. Diskuse se mění ve slovní přestřelky a názory se stávají otázkou identity.
  4. Radikalizace jako náhražka identity – extrémní ideologie nabízejí jednoduchá řešení; zejména dospívající mládež má touhu někam patřit. Člověk, který se necítí být společností pochopen, může najít novou identitu v radikálních skupinách – ať už politických, náboženských nebo jiných extremistických hnutích.

Co je třeba změnit

Digitalizace není sama o sobě špatná, ale její vliv na děti a dospívající je třeba posuzovat kriticky. Je nutné přijmout konkrétní opatření zaměřená na boj proti poklesu empatie a snižující se toleranci k odlišným názorům:

  1. Více reálné sociální interakce: děti by se již od útlého věku měly učit řešit konflikty, rozpoznávat emoce a tolerovat odlišné názory. Školy by měly poskytovat prostor pro diskusi, v níž lze spory využít jako příležitost k poznání.
  2. Vědomé nakládání se sociálními sítěmi: rodiče a učitelé musí dospívajícím vysvětlit, jak algoritmy fungují a jak zvyšují polarizaci. Kritické myšlení je v digitálním světě klíčovou dovedností.
  3. Podpora tolerance odlišných názorů: děti se musí naučit, že málokdy existuje jen jedna správná odpověď. Přehrávání rolí (role-play), filozofické diskuse a debatní kroužky pomáhají rozvíjet schopnost řešit rozpory.
  4. Přijmout digitální odpovědnost: platformy musí být odpovědné za to, že nebudou podporovat nenávist a polarizaci. Uživatelé však zároveň musí svůj digitální svět podrobit kritickému zkoumání.

Závěr: Demokracie potřebuje empatii a toleranci k názorové pluralitě

Největší hrozbou pro svobodnou společnost není existence extrémních postojů, ale neschopnost se s nimi vypořádat. Děti a dospívající, kteří vyrůstají ve světě ovládaném černobílým myšlením, ztrácejí schopnost vést dialog. Člověk, který se neumí vcítit do odlišného pohledu a rozpory vnímá pouze jako útok, je náchylný k radikalizaci. Z toho jasně vyplývá úkol pro budoucnost. Digitální svět se musí stát místem, které je nejen konzumováno, ale také reflektováno. Jen tak lze zabránit tomu, aby vyrostla generace, která se nedokáže vyrovnat se složitostí dnešního světa. V boji proti ztrátě empatie a radikalizaci dětí a dospívajících předkládám následující preventivní strategie.

Doporučení:

  • Výuka empatie ve školách – rozvíjení empatie může probíhat v rámci specifických vzdělávacích programů ve školách. Cílem takových programů je posílit emoční inteligenci žáků a zlepšit jejich schopnost porozumět pohledu druhých a vcítit se do nich. Například Ed Kirwan[4]vyvinul úspěšný desetitýdenní program pro děti, jehož cílem je snížit sociální nepokoje a posílit pocit sounáležitosti.
  • Posílení tolerance k odlišným názorům – tolerance názorové plurality popisuje schopnost konstruktivně se vypořádat s různorodostí a nejistotou. Tato schopnost je nezbytná pro fungování pluralitní a různorodé společnosti. Zlepšování tolerance k jiným názorům může ve škole probíhat prostřednictvím diskusí o komplexních otázkách, přehrávání rolí a analýzou nejrůznějších úhlů pohledu. Přístupy tohoto druhu pomohou žákům přijímat pluralitu názorů a rozvíjet jejich schopnost přemýšlet.
  • Poučení pro rodiče – rodiče hrají rozhodující roli v prevenci radikalizace. Díky vzdělávacím programům se mohou naučit rozpoznávat příznaky radikalizace a vhodně na ně reagovat. Kromě toho by rodiče měli být informováni o tom, jak fungují sociální sítě, a o nebezpečích, která zde číhají, aby mohli své děti lépe chránit a podporovat.
  • Tvorba a šíření protinázorů – je důležité čelit extrémistickým sdělením v digitálním prostoru tvorbou a šířením alternativních sdělení. Takové narativy mohou dekonstruovat extremistická sdělení a nabízet jiné úhly pohledu. Projekty, jako je státní platformaJugend und Medien (https://www.jugendundmedien.ch), ukázaly, že rozvoj preventivních obsahů na webu může být účinnou metodou prevence radikalizace.
  • Zvyšování mediálních kompetencí – podpora mediálních kompetencí je pro prevenci v digitální oblasti zásadní. Mladí lidé by se měli naučit rozpoznávat důvěryhodné zdroje, fake news a extremistický obsah. Mediální gramotnost posiluje odolnost vůči extremistickým sdělením a podporuje ohleduplné chování uživatelů.

Literatura:

Depner, Michael. 2020. Seele und Gesundheit: Band 3 Existenzielle Grundlagen. Einbeck: BoD – Books on Demand.

[1] Komnata ozvěn (eco chamber) je název pro sociální jev, kdy se člověk dostává do prostředí, které podporuje jeho názory, a je v nich tak utvrzován. Pozn.překl.

[2] Šedí vlci (Bozkurtlar), oficiálně známí jako Idealistické srdce (Ülkü Ocakları), je turecké krajně pravicové politické hnutí a mládežnické křídlo Strany nacionalistického hnutí (MHP). Skupina bývá označována za ultranacionalistickou, neofašistickou a islámsko-nacionalistickou. Někteří vědci, novináři a vlády charakterizují Šedé vlky také jako rasistickou organizaci a označují je za eskadru smrti nebo teroristickou organizaci. Pozn. ed.

[3] Více k polarizaci v této publikaci, viz kapitola 7 autorů

[4] Ed Kirwan je generálním ředitelem, zakladatelem a tvůrcem Týdne empatie – oceňovaného celosvětového vzdělávací programu, který k rozvoji schopnosti empatie využívá sílu filmu. Pozn. ed.

Celou kapitolu si můžete stáhnout zde:

Související