Proč volby do Senátu nejsou o Senátu?

Jakou pozici má dnes Senát, co můžeme ovlivnit a proč volby do Senátu bývají často jinou verzí komunálních voleb. Do horní komory chodíme volit neradi. Volební účast je dlouhodobě nízká, přestože jsou tyto volby spojeny s volbami komunálními či krajskými. Většina kandidátů vede svou kampaň, jako by to byly svého druhu volby komunální. Často hovoří o tom, co udělá pro svůj obvod, aniž by měli kompetenci a možnost pomoci s rozvojem oblasti. Témata náležící Senátu zůstávají opuštěna a tím se prohlubuje pocit, že je Senát k ničemu. Bude tomu i letos? A co je příčinou tohoto stavu? Lze jej změnit?

Jan Kysela na úvod diskuse uvedl, že součástí původních plánů bylo, aby senátor v Praze zastupoval svůj region, a to především v roli komunikační a ombudsmanské. Role, kdy se komunální úroveň stává pro senátory až dominantní, ale nejspíše součástí původních úvah ani diskusí o volebním zákoně nebylo, a stalo se to až vývojem času. Senát už není doplnění perspektivy o tu regionální, ale zastínění státní perspektivy, kdy řada senátorů je nejen z malých obvodů, ale jsou mnohdy i aktivní starostové a místostarostové v míře mnohem větší než dříve, a i v Senátu se cítí být hlavně starosty. Primární role Senátu není v pěstování komunální politiky, ale týká se i zahraniční, obranné politiky, ústavnosti, EU atd. Když chybí lidé, které se chtějí dále vzdělávat, tak Senátu chybí reálná síla.

Jakub Charvát jako první problém voleb do Senátu uvedl volební systém, který je personalizovaný, odehrává se v 81 obvodech, typ a kvalita kandidátů, to vše ovlivňuje volby. Dalším aspektem je souběh voleb s komunálními nebo regionálními volbami, kdy je pozornost stran směřována mnohem více na tyto volby a méně na senátní. Další otázkou je, kolik toho volič ví o Senátu, pro řadu lidí jsou témata jako zahraniční politika příliš abstraktní.  Jan Kysela k tomu dodal, že kandidáti jako Daniel Kroupa, Josef Jařab, Petr Pithart, Karel Schwarzenberg jsou příklady, kdy se kandidáti na senátory prezentovali jako celostátní osobnosti, ale je jich mnohem méně, než původní plán očekával. Podle Jakuba Charváta tato jména ukazuji, kdo si to může dovolit.

Jiří Stodůlka popsal svou osobní zkušenost, kdy jako politik začínal na radnici v Otrokovicích, v roce 1990 se řešili velmi palčivé otázky, byla to doba intenzivního učení. Komunální politik se tehdy obracel na poslance, aby mu pomohli řešit problémy v jeho městě. Z toho se vycházelo i při volbě do Senátu, která byla vítána jako zajištění dalšího zástupce v Praze, kteří budou sloužit radnici nebo okresu, to se v kampani nedalo pominout. Ve druhých senátních volbách v roce 2000 se v kampani věnoval ústavním věcem, neboť to tehdy bylo velmi horké téma. Z pohledu Senátu je tato otázka klíčová, protože Senát v tomto Sněmovna nemůže přehlasovat. Důvodem vítězství ale bylo to, že lidé znali jeho jméno, ne že by je zajímalo toto téma. Pro český Senát je typická anomálie v podobě nezvykle vysokého počtu lékařů, což ukazuje, že senátní volby jsou o osobnostech, které jsou volitelné.

Jakub Charvát upozornil, že Senát není moc vidět mediálně, moc se o něm nemluví, řada voličů pár měsíců po volbách neví, kdo je jejich senátorem. Jan Kysela dodal, že známost kandidáta je podstatná pro senátní i pro prezidentské volby, pokud již známý je, je kampaň jednodušší, to platí i pro stranickou značku, ale ta se v čase i položkově mění. Důvodem je většinová volba. Známost v celostátní politice je dnes jinak vnímána, protože i celostátní politika je vnímaná jinak a to jako špinavější. V 90. letech voliči stále někteří vnímali politiku jako službu, ale dnes je takových voličů mnohem méně. I Jiří Stodůlka zmínil, že politika je vnímaná jako nečisté řemeslo, proto se pořád zkouší nové strany, nové lidi.

K otázce volební účasti Jan Kysela uvedl, že je volební účast se nízká nepředpokládala. Václav Havel a jiní lidé chtěli předejít tomu, aby se předešlo souběžnému konání voleb do obou komor parlamentu, aby se zamezilo jejich identickému složení, což výrazně snižuje pravděpodobnost, že se zachová jejich kontrolní schopnost. Zájem vlády Václava Klause byl, aby se volby konaly ve stejnou dobu. Argument byl finanční a také očekávání, že volič, bude volit podobně. Systém je nastaven tak, že druhá komora je výrazně slabší, proto vláda bez většiny v Senátu není paralyzována, ale je to pro ni určitá komplikace. Proto je potřeba přistupovat velmi citlivě k nastavení pravomocí Senátu, aby vláda byla akceschopná.

S výjimkou komunálních a sněmovních voleb jsou české volby zpravidla o něčem jiném, což se dává do souvislosti s referendum, kdy se málokdy hlasuje o samotném tématu referenda. Podle Jakuba Charváta dvoukolová volba krásně ukazuje změny mezi prvním a druhým kolem, průměrná účast od roku 1996 byla v prvním kole 35 %, v druhém 17 %, protože tam chybí souběh s jinými volbami. Je otázka, jestli by ten souběh neměl být s druhým kolem, protože je rozhodující..

V závěru k vysvětlení, proč máme Senát, Jan Kysela zmínil, že u nás nejsou v politice právníci, takže to musí politici znalostně dohnat, pokud ne, tak podle toho to potom vypadá. Pionýrské období prvních senátorů, které nikdo neměl rád, proto se semkli, bylo sympatické, ale nenormální, protože ústavní instituce nemá pořád přesvědčovat, proč tady je. Toho jsme se zbavili a je to dobře. Jakub Charvát ale varoval před podceňováním dnešní situace, povědomí o roli Senátu je podle něj velmi důležité, aby jsme nebyli v situaci, kdyby o jeho důležitosti mluvili jen senátoři a politici, protože senátoři by neměli být jediní, kdo chválí svou práci. Hlas ze strany odborníků slyšet je, ale dnes je znovu potřeba říci, jakou roli Senát hraje, abychom o něj nepřišli. Vzhledem k tomu, v jakém stavu je česká politika, by bylo velkým luxusem Senát nemít. Podle Jiřího Stodůlky byla velkou chybou Senátu přímá volba prezidenta, jejím důsledkem je velmi rozhádaná, rozdělená společnost.

Diskusi můžete zhlédnout ze záznamu: