Až čtvrtina Čechů patří do tzv. sendvičové generace, tu definuje souběžná péče o děti a starší rodiče. V naprosté většině se jedná o ženy, které navíc pracují na plný úvazek. Čelí celé řadě výzev a problémů, protože péče o dvě generace je emočně, časově i finančně náročná. Jak toto téma zohlednit v diskusi o rodinné police a modernizaci pracovního trhuv situaci, kdy páry odkládají rodičovství a lidé se dožívají vyššího věku?
Z celé diskuse Vám přinášíme i ZÁZNAM.
Dne 12. října TOPAZ ve spolupráci s Konrad Adenauer Stiftung uspořádal v Knihovně Václava Havla diskusi, na které jste mohli sdílet své zkušenosti se situací v České republice, poslechnout si, jak vytvořit strategii, která bude lépe reflektovat potřeby nejen dětí a seniorů, ale i lidí, kteří o ně pečují, a jaké modely ze zahraničí se osvědčily a jak tyto zkušenosti úspěšně přenést do místního prostředí.
Debaty se zúčastnily Danuše Nerudová, rektorka Mendelovy univerzity v Brně, Markéta Pekarová Adamová, poslankyně (TOP 09), Aphrodite Bletas, prezidentka řecké sekce Evropské unie žen, a Jana Michael, pedagožka, supervizorka rozdílných kultur a psychoterapeutka. Diskusi moderovala Lucie Tungul, politoložka a analytička think tanku TOPAZ.
Danuše Nerudová se v úvodu zaměřila na daňovou stránku problematiky. „Zdanění pro růst se zaměřuje na alokační, nikoliv redistribuční funkci daní. Důsledkem je vysoké zdanění práce, řada zemí zrušila daň z čistého bohatství, pokleslo zdanění korporací. To vše vede k poklesu redistribuční síly daní a přesunu daňového břemene z mužů na ženy, což má negativní dopad na genderovou rovnost. I formálně genderově neutrální systém a daňová politika mají většinou různé dopady pro gender, protože distribuční funkce daní je velmi úzce spojena se socioekonomickou realitou, kterou lze charakterizovat genderovými mezerami: nízká participace žen na trhu práce v důsledku danění osobních příjmů; rozdělování neplacené práce (viz sandwichová generace; v domácnosti většinu neplacené práce vykonávají ženy, protože to je pro tu domácnost levnější); distribuce příjmu (odlišné hodnocené práce na stejné úrovni pro muže a ženy); starobní penze (rozdíl mezi muži a ženami je 39 %); riziko chudoby (jsou těmi druhými v domácnosti); a rozdělování bohatství (1 % populace vlastní 99 % světového bohatství a většina z nich jsou muži). Genderová rovnost je předpoklad dlouhodobě udržitelného rozvoje.
Co by mělo být nastoleno ve veřejné diskusi, abychom se dostali mimo pouze diskusi o má dáti-dal a daňové sazbě? Je potřeba se dávat jinou optikou, jako třeba Švédsko, které je v této oblasti asi nejdále. Genderová rovnost na poli zdanění má dvě roviny. Explicitní genderová předpojatost se týká daňových ustanovení, která explicitně zachází s ženami odlišně, zatímco implicitní genderová předpojatost je spojena s daňovými ustanoveními, která jsou napsána genderově neutrálně, ale mají odlišný dopad na muže a ženy díky socioekonomickým nerovnostem. U daně z příjmu sledujeme rozšiřování duální daně z příjmů, v důsledku toho je účast mužů na zisku mnohem větší, konstantně klesající progresivitu zdanění a zavádění rovné daně; a společné zdanění manželů, které se naštěstí v ČR podařilo odstranit, ale v řadě členských zemí stále platí, versus individuální zdanění vedoucí k ekonomické genderové nerovnosti. Dále je tu nečinnost a past pro nízkopříjmové „secondary earners“, což jsou většinou ženy. Sociální pojištění je nastaveno tak, že minimální výše odrazuje od práce, a maximální prahové hodnoty zase diskriminují, protože lidé s vyššími příjmy, většinou muži, by měli přispívat na nízkopříjmové osoby. Další oblastí jsou příspěvky za péči o děti (odpočet ze základu daně, sleva na dani, daňový bonus), kdy je pro domácnost levnější, aby žena zůstala s dětmi doma, takže vykonává více neplacené práce, která není ohodnocena, na rozdíl od práce muže, což vede u sandwichové generace k tomu, že její důchod je výrazně nižší než starobní důchod muže. U zdanění korporací vidíme genderovou nerovnost ve vlastnictví. Britská studie ukázala, že rozdíly v korporátním bohatství vedou k genderově odlišným efektům daně z příjmů korporací, protože muže vlastní mnohem více společností. I třeba pobídky pro start upy, které většinou zakládají muži, jsou toho důkazem. U spotřební daně vidíme, že se spotřební vzorce mužů a žen liší a větší břemeno nesou ženy díky nižším příjmům (zvýšená sazba na služby atd…). Klasickým příkladem je kauza tamponové daně. Jako doporučení vidím potřebu posílení politik podporujících rovnoměrnější rozdělování placené a neplacené práce v domácnosti a posílení redistribuční funkce daní. V potaz je nutno brát alokační i distribuční dopad daňových výdajů a zabývat se genderovými aspekty zdanění.“
Markéta Pekarová Adamová na úvod zmínila, že „problém péče o nezletilé děti a seniory se dnes týká až 40 % české populace. Realita se moc neposouvá k lepšímu. Vnímám velký dluh státu vůči lidem v této situaci ve formě flexibilní práce, ať už to jsou částečné úvazky, flexibilní pracovní doba, nebo práce z domu. Přitom u těchto lidí je ten zájem největší. Jeden návrh jsou sdílená pracovní místa, která předkládá vláda. Další návrh jsem předkládala já s dalšími poslanci a souvisí s nespravedlivým nastavením odvodů u částečných úvazků. Další nedostatky jsou managementu firem, jsou tu předsudky, těch bariér je celá řada. Poměrně málo lidí ví, že mají právo požádat o částečný úvazek, pokud pečují o malé děti. Další oblastí jsou pečovatelské služby, ale i tady chybí informovanost, lidé neví, o co mají možnost si požádat a i dostupnost se liší. To se ale více krajské a komunální téma.
V ČR je přes 180 000 pečujících osob, z toho 75 % jsou ženy. Je třeba více zapojit muže. Jako pozitivní vidím zavedení ošetřovného po dobu 3 měsíců, Je to velmi krátká doba, pro řadu případů to není řešení, ale pomůže to například se v nové situaci zorientovat. Existuje také příspěvek na péči ve 4 stupních, což také může umožnit péči v domácím prostředí. Chybí zde větší společenské uznání za velmi náročnou práci. Rozhodla jsem se zaměřit na záměr začlenit do zákona statut pečují osoby, tak aby měli podobný statut, jako mají dnes pěstouni, kterým stát platí pojištění a promítá se jim to i do důchodu.
Aphrodite Bletas zmínila širší rámec porovnání dnešní situace se situací před 120 lety, kdy došlo k velkému posunu, protože v Evropě je formální rovnost mužů a žen. „Musíme změnit sociální mentalitu, což není v rukou legislativy. Zákony v praktickém životě neaplikujeme. Nikde není napsané, že žena musí zůstat doma s dětmi, že se má starat o rodiče. Pokud chceme, aby se něco změnilo, měli bychom se snažit změnit sebedůvěru žen, naučit je, jak se postavit za svá práva. Je to i otázka vzdělávacího systému na úrovni dospělých i dětí.
Jana Michael se v debatě dostala na úroveň individuální a uvedla, že „nejvíce psychologickou pomoc hledají muži a ženy mezi 40 a 60. lety a je to vše o tom, jak funguje rodina. V Evropě je každé čtvrté dítě ohroženo chudobou. Chudoba dětí je i v tom, že děti nemají možnost rozvoje osobních dovedností, protože na ně rodiče nemají čas. Lidé hledají psychologickou pomoc, protože jsou v rodině nespokojeni, také proto se v této době nejvíce rozpadají manželství. Nefunguje rodinná politika, což je toho důkazem. Je to otázka výchovy, protože holčičky jsou přiřazeny k rolím pečovatelek, má na to vliv prezentace žen v reklamách (sexismus), v politickém životě vidíme klesající zájem dívek o politiku s věkem, je to i proto, že jim chybí pozitivní politické ženské modely.“
Postavila se proti částečným úvazkům, protože „ženy potom čelí většímu riziku chudoby. Kupování služeb pro děti, rodiče a prarodiče se v Evropě zlepšilo, protože to je méně vnímáno jako odkládání, ale jako uznání, že to je lepší péče. Podporuji švédský model, který říká, že muž i žena by měli pracovat 30 hodin týdně a oba by se měli dělit o péči. A dále je nutné zlepšit image a sociální uznání pečovatelů.
Debata se potom věnovala dobrým příkladům z praxe. Podle Danuše Nerudové by měl dobrým příkladem jít zejména stát. „Česká republika potřebuje důchodovou reformu, přitom v ani jedné důchodové komisi nebyla ani jedna žena. Neexistuje společný vyměřovací základ pro sociální pojištění, což považuji za základní sociální jistotu pro rodinu jako jednotku, kde jeden vykonává neplacenou práci. Muži to vnímají jako ohrožení. Druhá věc je oceňování veřejné služby, protože řada žen to dělá z donucení, protože stát poskytuje málo veřejných statků. V Parlamentu je málo žen a muži to nevnímají jako problém. Ostatní země mají v tomto ohledu velký náskok.
Velkým tématem krajské a komunální politiky je jak zmínila Markéta Adamová Pekarová poskytnout odpovídající nabídku služeb. „Tohle by nemělo být řešeno z centra. Je to i vizitka obce, jak moc na to pamatuje. Velké rozdíly tu jsou, protože pro některé politické síly to není téma. Poskytování informací je také v gesci obecních úřadů. Mnoho lidí vnímá péči mimo domov jako horší variantu, protože to podle nich znamená, že se o seniora nedokáží sami postarat, ale v řadě domů pro seniory je ta péče na úrovni, které se domácí péče nemůže vyrovnat. Úroveň i kvalita je v ČR velmi dobrá. Zatím je jich relativně dostatek, ale bude třeba se připravit na dobu, kdy bude více starších lidí než dnes“
Jana Michael k tomu dodala, že „v ČR se ženy rády obětují, protože je to tady vnímáno jako sociální norma. Je to společenský tlak, když to nějaká žena neudělá a chce žít svůj život, setká se s nepochopením. Je to problém českých žen, někdy je i proto těžké změnu prosadit.“
Aphrodite Bletas nakonec uvedla, že „starost o rodiče nemá jen finanční stránku, ale je to i otázka kultury a společenského přístupu, protože řada kultur má problém například umístit seniora do domu seniorů. Jak vidíme svou rodinu a její členy je otázkou širšího kontextu. Je třeba mít evropský přístup, protože v Evropě diskutujeme podobné otázky a máme podobné problémy. V každé zemi najdeme nějaké příklady dobré praxe a je to i spojeno s redistribucí evropských peněz a prioritami, na které jsou evropské fondy směřovány. Musíme se naučit přenést tuto otázku na evropskou úroveň.“
Konference proběhla ve spolupráci politického institutu TOPAZ a Konrad-Adenauer-Stiftung.